KOMPARATIVNÍ STUDIE PROGRAMU MIGRACE - Občanství
Úvodem sedmé kapitoly komparativní studie je vymezení pojmu státního občanství. Předmětem komparace jsou podmínky naturalizace cizinců, usnadněné nabývání občanství přistěhovalci druhé a třetí generace a dvojí občanství. České právní úpravy a praxe jsou srovnávány s odpovídajícím právem Německa, Rakouska, Maďarska, Polska a Slovenska. Státní nástupnictví a prvotní vymezení občanů je analyzováno mimo komparativní metodu. Každá z vymezených kapitol obsahuje vysvětlení patřičných pojmů a jejich umístění v rámci mezinárodních standardů. Práci uzavírá shrnutí a dílčí doporučení k vybraným problémům občanství pro příští legislativní úpravu.
Shrnutí:
Navzdory vícestrannosti pojmu státního občanství a navzdory vývoji práv a povinností spojených se státním občanstvím zůstává státní občanství významným institutem právních řádů moderních států a jedním ze stěžejních prostředků a výrazů integrace imigrantů do společnosti.
Český zákon o státním občanství řeší od svého vzniku stále problémy spojené s rozpadem Československa. Osoby, které měly občanství československé a které na území České republiky žijí ( ať už se statutem trvalého pobytu či pouze trvalého pobytu de facto) nepřetržitě od roku 1992, získaly občanství novelizací v roce 1999. Občanství by se mělo přiznat ale i osobám, které od rozpadu federace žijí na našem území jen převážně, poněvadž se třeba nakrátko odstěhovaly a nyní někdy i obtížně získávají trvalý pobyt na českém území.
Ve srovnání se sousedními státy neodpovídají podmínky pro udělení českého státního občanství vždy potřebám doby a někdy dokonce ani ne Evropské úmluvě o občanství, kterou Česká republika roku 1999 podepsala, ale zatím neratifikovala. O české občanství si může cizinec zažádat standardním postupem až po pěti letech trvalého pobytu, kterého je možno dosáhnout až po 10 letech pobytu (přechodného), tedy po 15 letech pobytu celkem, zatímco Evropská úmluva připouští nejvíce 10 let a v západní Evropě je průměrná požadovaná délka pobytu kolem 5 let. Požádat o udělení občanství může bez výjimky pouze držitel trvalého pobytu, k němuž je zapotřebí splnění též poměrně rigidně stanovených ekonomických a sociálních kritérií. Zejména však nemá Česká republika stejně jako další postkomunistické země dostatečně rozpracováno usnadněné udílení občanství přistěhovalcům druhé a třetí generace (zaváděním kriteria místa narození – ius soli ), což je v západní Evropě standardem a rovněž jedním z požadavků Evropské úmluvy. Na českém území narození cizinci nemusí dosáhnout ani na trvalý pobyt.
Pokud jde o otázku dvojího státního občanství, stojí Česká republika jako řada dalších států doposud na principu jednoho státního občanství a výjimku připouští – odhlédneme-li od určité skupiny bývalých československých občanů – pouze u cizích státních příslušníků, kteří žádají o české občanství po nejméně 20 letech pobytu v České republice. Vzhledem k tomu, že celosvětovým trendem je umožňování dvojího státního občanství přinejmenším formou výjimek, bylo by záhodno zkrátit tuto dlouhou lhůtu na 10 let a umožnit dvojí občanství ČR a jiné země EU.
Shrnutí:
Navzdory vícestrannosti pojmu státního občanství a navzdory vývoji práv a povinností spojených se státním občanstvím zůstává státní občanství významným institutem právních řádů moderních států a jedním ze stěžejních prostředků a výrazů integrace imigrantů do společnosti.
Český zákon o státním občanství řeší od svého vzniku stále problémy spojené s rozpadem Československa. Osoby, které měly občanství československé a které na území České republiky žijí ( ať už se statutem trvalého pobytu či pouze trvalého pobytu de facto) nepřetržitě od roku 1992, získaly občanství novelizací v roce 1999. Občanství by se mělo přiznat ale i osobám, které od rozpadu federace žijí na našem území jen převážně, poněvadž se třeba nakrátko odstěhovaly a nyní někdy i obtížně získávají trvalý pobyt na českém území.
Ve srovnání se sousedními státy neodpovídají podmínky pro udělení českého státního občanství vždy potřebám doby a někdy dokonce ani ne Evropské úmluvě o občanství, kterou Česká republika roku 1999 podepsala, ale zatím neratifikovala. O české občanství si může cizinec zažádat standardním postupem až po pěti letech trvalého pobytu, kterého je možno dosáhnout až po 10 letech pobytu (přechodného), tedy po 15 letech pobytu celkem, zatímco Evropská úmluva připouští nejvíce 10 let a v západní Evropě je průměrná požadovaná délka pobytu kolem 5 let. Požádat o udělení občanství může bez výjimky pouze držitel trvalého pobytu, k němuž je zapotřebí splnění též poměrně rigidně stanovených ekonomických a sociálních kritérií. Zejména však nemá Česká republika stejně jako další postkomunistické země dostatečně rozpracováno usnadněné udílení občanství přistěhovalcům druhé a třetí generace (zaváděním kriteria místa narození – ius soli ), což je v západní Evropě standardem a rovněž jedním z požadavků Evropské úmluvy. Na českém území narození cizinci nemusí dosáhnout ani na trvalý pobyt.
Pokud jde o otázku dvojího státního občanství, stojí Česká republika jako řada dalších států doposud na principu jednoho státního občanství a výjimku připouští – odhlédneme-li od určité skupiny bývalých československých občanů – pouze u cizích státních příslušníků, kteří žádají o české občanství po nejméně 20 letech pobytu v České republice. Vzhledem k tomu, že celosvětovým trendem je umožňování dvojího státního občanství přinejmenším formou výjimek, bylo by záhodno zkrátit tuto dlouhou lhůtu na 10 let a umožnit dvojí občanství ČR a jiné země EU.
6. 5. 03