Pátá kapitola komparativní studie prozatím nemá komparativní část, jedná se tedy o popis situace v Česku. Autor v úvodu předkládá kritéria pro posuzování znevýhodňujícího jednání při poskytování zboží a služeb. V navazujícím textu jsou postupně charakterizovány základní typy diskriminačního jednání při poskytování služeb a zboží. Vedle nejspornější problematiky bydlení to jsou tato diskriminační jednání: odmítnutí poskytnout zboží či službu, odlišné zacházení v oblasti cen a odlišnosti v dalších smluvních podmínkách. K této kapitole bude ještě doplněná komparace se situací v těch evropských státech, v nichž se autorům podařilo nalézt příklady antidiskriminační legislativy (Dánsko, Nizozemí, Švýcarsko, Irsko).

Shrnutí:

Oblast poskytování zboží a služeb patří do soukromého práva, ve kterém se práva a povinnosti stran stanovují vzájemnou dohodou účastníků. Stát do těchto vztahů vstupuje jen za účelem dosažení určitých veřejných zájmů, například za účelem ochrany slabšího z obou účastníků daného vztahu. S výjimkou omezení cizinců při nabývání nemovitostí v České republice neexistuje žádné zákonné ustanovení znevýhodňující cizince oproti občanům. Otázka stojí naopak, zda není zapotřebí právní norma k ochraně cizinců před diskriminačním zacházením ze strany poskytovatelů zboží a služeb (prodávajících, bank,pořadatelů spotřebitelských soutěží či kulturních a sportovních akcí,vlastníků bytů či bytových družstev).
Diskriminací není každé rozdílné zacházení s cizinci oproti zacházení s občany, ale jen činění takových rozdílů, které nejsou ospravedlnitelné a přiměřené jinak legitimnímu sledovanému cíli.
Proti diskriminaci z důvodu cizí státní příslušnosti se je v mnoha případech možné bránit již za současné právní úpravy, a to sice žalobou podle ustanovení občanského zákoníku na ochranu osobnosti, konkrétně lidské důstojnosti. Současně by bylo ovšem vhodné vložit výslovný zákaz diskriminace s důvodu cizí státní příslušnosti i do připravovaného zákona o zajištění rovného zacházení a ochraně před diskriminací.