Západní Evropa sleduje spíše liberalizační trend v otázkách přístupu cizinců k občanství. Rozhovor s Rainerem Bauböckem
Migrace online: O středoevropských zemích se občas tvrdí, že tam má historická tradice převážně etnicky definovaných národních států hluboké kořeny. Pokud bychom měli vysvětlit změny v politice občanství v zemích Evropské unie, jejichž vývoj sledujete, jaká je podle vás současná role historické tradice ve srovnání s rolí dalších faktorů?
Rainer Bauböck: Ve své známé knize z roku 1992 srovnává Rogers Brubaker politiku občanství ve Francii a Německu a tvrdí, že historicky odlišné tradice těchto zemí založené buď na občanském nebo na etnickém pojetí příslušnosti k národu vysvětlují, proč je získání občanství mnohem snazší pro přistěhovalce ve Francii než v Německu. V roce 1999 byl však v Německu přijat nový zákon o občanství, který je v určitých ohledech více inkluzivní než francouzská legislativa. Například dítě, které se narodí přistěhovalcům legálně pobývajícím v zemi alespoň 8 let, se automaticky po narození stává německým občanem, zatímco ve Francii by muselo na nabídku francouzského občanství čekat až do své plnoletosti.
Historické tradice a rozlišování mezi zmíněným etnickým a občanským pojetím příslušnosti k národu jsou pro vysvětlení legislativních změn čím dál méně důležité. Politiku v oblasti občanství v západní Evropě ovlivňují všeobecné debaty o integraci přistěhovalců. Polarizace mezi různými stanovisky v těchto debatách je v podstatě shodná v těch evropských zemích, do kterých přicházejí přistěhovalci po více než 20 let. Některé nové přistěhovalecké země na jihu Evropy dosud debatu o udělování občanství přistěhovalcům úplně nezahájily, ale možná tak nakonec učiní.
V mnoha zemích střední a východní Evropy se zdá, že politika udělování občanství je mnohem více ovlivňována ohledy na krajany, diaspory a etnicky příbuzné menšiny žijící v sousedních zemích než přistěhovalectvím. To nám pomáhá vysvětlit, proč je podhoubí etnického nacionalismu v tomto regionu často mnohem silnější. Je však třeba uvést, že řada zemí v západní Evropě včetně Německa, Portugalska, Španělska, Itálie a Řecka po dlouhou dobu též praktikovala strategii přednostního udělování občanství osobám, které byli považovány za etnicky nebo jazykově spřízněné.
MOL: Jak obtížné bylo dosáhnout změny zákona o občanství, která by odrážela novou přistěhovaleckou realitu v Rakousku?
R.B.: Velmi obtížné. Poslední novela rakouského zákona o občanství z roku 1998 stanovila podmínku znalosti německého jazyka pro udělení občanství a znemožnila získat občanství lidem, kteří byli odsouzeni i za velmi nepodstatné delikty. Zachován byl obecný požadavek na předchozí pobyt v délce 10 let stejně jako požadavek pobytu v délce 30 let na zákonný nárok na udělení občanství. Zákon neobsahuje žádná ustanovení ius soli a je jedním z nejvíce restriktivních v celé Evropě co se týče dvojího občanství. K velkému překvapení autorů zákona se i přesto v posledních letech počet udělených občanství dramaticky zvýšil, konkrétně z méně než 10.000 ročně v roce 1990 až na 45.000 v roce 2003. Důvodem není příliš liberální legislativa, ale spíše skutečnost, že velká skupina přistěhovalců z let 1990-1993 nyní dosáhla na onen práh 10 let. Další důležitý faktor je změna přístupu k občanství ze strany tureckých přistěhovalců, která je důsledkem legislativních změn v Turecku (nikoliv v Rakousku), a která jim umožňuje ponechat si majetková i dědická práva a vyhnout se vojenské službě v Turecku v případě, že v zahraničí získají občanství.
V reakci na rostoucí počet nových občanů nedávno rakouský ministr vnitra oznámil, že se připravuje další zpřísnění podmínek pro udělení občanství s cílem snížit uvedená čísla. Rakousko si tedy zatím nezvyklo na to, že být přistěhovaleckou zemí znamená podporovat přistěhovalce k získání občanství, a ne je od toho odrazovat.
MOL: Podílel jste se na srovnávacím výzkumu politik udílení občanství. Mohl byste v krátkosti popsat současné trendy v oblasti občanství v Evropě?
R.B.: Srovnávací výzkum ukazuje na obecnou, avšak nestejnoměrnou, tendenci přibližování západní Evropy ke kratším pobytovým nárokům pro získání občanství, směrem ke kombinaci občanství na pokrevním základě (ius sanguinis) s nějakou formou ius soli (občanství na základě narození na daném území) a vyšší tolerance dvojího občanství (nejen získaného při narození, což je dnes obecně přijímáno, ale také s ohledem na pozdější udělování občanství).
Existuje však několik zemí, které tomuto liberálnímu proudu odolávají (mimo jiné Rakousko, Dánsko a Řecko), a také země, které v nedávné době zavedly nová omezení. Například Nizozemí je nyní méně tolerantní vůči dvojímu občanství a provádí novelizaci legislativy s cílem učinit získání občanství obecně obtížnější. I řada jiných zemí zpřísnila nebo nově zavedla požadavek, že žadatelé o občanství musí absolvovat jazykový test nebo test znalostí o dané zemi a její ústavě.
Je důležité si uvědomit, že Evropská unie jako taková hrála v tomto přibližování jen malou roli. EU nemá s ohledem na zákony o občanství žádné formální politické pravomoci, takže 25 členských států může libovolně regulovat dostupnost společného občanství Unie skrze své zvláštní zákony. Evropská rada však na svém jednání v Tampere v roce 1999 deklarovala, že členské státy by měly nabídnout občanům třetích zemí s dlouhodobým legálním pobytem příležitost získat občanství státu, ve kterém žijí. To dokládá zájem o podporu vzájemné výměny zkušeností mezi členskými státy a počátek standardů dobrých politik.