Autor čtvrté kapitoly komparativní studie zvolil pro potřeby srovnání jednotlivých celků systému sociálního zabezpečení v Česku širší výběr evropských zemí. V úvodu práce jsou uvedené tři koncepční přístupy pro řešení střetu migrace a národních systémů sociální zabezpečení. V navazujícím textu jsou popisovány a srovnávány tyto celky systému sociálního zabezpečení: Důchodové zabezpečení, nemocenské pojištění, státní sociální podpora, sociální péče, sociální služby a zabezpečení v nezaměstnanosti. Závěrem práce jsou doporučení a pasáž poukazující na mezinárodní koordinaci systémů sociálního zabezpečení.

Shrnutí:

Střet migrace a národních systému sociálního zabezpečení řeší Česká republika obdobně jako jiné státy kombinací metody mnohostranné harmonizace, tedy odstraňováním rozdílů mezi jednotlivými národními zákonodárstvími (např. určité úmluvy Rady Evropy a Mezinárodní organizace práce) s metodou koordinace, tedy umožňováním hladkého přechodu mezi rozdílnými systémy uzavíráním mezinárodních smluv (např. v rámci Evropské unie).
Důchodové pojištění (starobní, invalidní a jiné důchody) je založeno na účasti na pojištění, přičemž neexistuje rozdíl mezi občany a cizinci. Minimální doba pojištění potřebná například pro nárok na starobní důchod – 25 let je ve srovnání s jinými evropskými státy poměrně krátká a nepředstavuje nepřímou diskriminaci.
Systém nemocenského pojištění pokrývá všechny zaměstnance a samostatně výdělečně činné osoby bez rozlišování jejich pobytového titulu a bez nutné kvalifikační doby, kterou znají některé jiné státy.
Na dávky státní sociální podpory mají nárok osoby s trvalým pobytem a ostatní cizinci až po ročním pobytu ode dne hlášení. Cizinci nedostávají přídavky na dítě, které nepobývá v České republice, protože dávky jsou nárokem dítěte samotného a ne rodičů. Mnoho evropských států požaduje, aby děti i rodiče žili ve stejné zemi.
Poskytování dávek sociální péče a sociálních služeb je až na výjimky podmíněno trvalým pobytem, což je kriterium v Evropě rozšířené, nicméně odporuje ve vztahu k občanům smluvních stran Evropské sociální charty této smlouvě a z toho důvodu musí být změněno.
Nárok na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání cizinci, ačkoli do něj musejí přispívat, zpravidla nemohou realizovat, poněvadž v okamžiku ztráty zaměstnání je jim ukončen i pobyt na území České republiky. Zahraniční modely řešení této diskriminace – vyplácení dávek do ciziny nebo vrácení zaplacených příspěvků na státní politiku zaměstnanosti – se v podmínkách České republiky nejeví možné a účelné a nasnadě je spíše upuštění od striktního spojení cizincovy ekonomické aktivity s jeho povolením k pobytu.