Podle Martina Rozumka je obecný závěr o bezpečnosti všech zemí EU pro žadatele o azyl pouhou právní fikcí. Na příkladu dvou čečenských žadatelů o azyl, Ruslana a Issy, rozvádí ředitel organizace OPU uplatňování Dublinského systému. Tento systém určuje stát odpovědný v Evropské unii za vyřízení žádosti o azyl. Podle nařízení Dublin II měl být Ruslan vrácen z Rakouska na Slovensko. V článku je upozorněno na to, že Slovensko udělilo v období od ledna do září 2004 azyl pouze dvěma žadatelům o azyl z celkového počtu 9025 žadatelů. Ruslan podle Rozumka pochopil, že by na Slovensku nebyl v bezpečí, vyhnul se deportaci a začal se skrývat ve Vídni. Nevládní organizace na jeho případ upozornily a nakonec mu byl v Rakousku udělen azyl. Na případu Issy je ilustrováno předávání žadatelů o azyl mezi Českou republikou a Polskem. Issa byla zadržen českou cizineckou policií při pokusu o přechod česko-rakouské hranice. Během několika hodin bylo rozhodnuto o jeho vyhoštění zpět do Ruska, která se pak změnilo v transfer do Polska v rámci Dublinského nařízení. Mezitím byl umístěn do detenčního zařízení v České republice. Při rozhodnutí o jeho vyhoštění se nebral ohled na to, že se jedná o uprchlíka z Čečny anebo, že jeho bratr obdržel azyl v Rakousku. V závěru článku Rozumek píše: „Je potřeba, aby Evropská unie porozuměla tomu, že není možné nutit žadatele o azyl, aby zůstavali v zemi, ke které nemají žádné vazby a ani vyhlídky být uznáni za uprchlíky… Měl by být vytvořen systém, který by refundoval výdaje států přijímající větší množství žadatelů o azyl a uprchlíků“.