„Naše děti se tu snad budou někdy cítit doma“ - příběh o putování jedné rodiny

Od „okupanta“ k uprchlíkovi
V roce 2003 opustili Aslan a Seda¹ se svými dvěma dětmi Čečensko. Česká republika, kde následně požádali o azyl, pro ně nebyla tranzitní ale cílovou zemí. Bylo to místo, kde se chtěli natrvalo usadit. Aslan (46) si tu na konci 70. let odsloužil základní vojenskou službu v Sovětské armádě. Po téměř čtvrtstoletí se sem s rodinou vrátil, tentokrát jako žadatel o azyl. Aslanovi se totiž v Čechách líbilo: lidé, jazyk, klima i krajina. Hodně o svém pobytu v Čechách Sedě (37) vyprávěl. Když se pak rozhodli prodat svůj byt (nedlouho poté, co byl zasažen náletem ruských letadel) a z utržených peněz zaplatit převaděče, kteří by jim „pomohli“ přes hranice, nebylo o čem diskutovat. Česká republika pro ně představovala „Evropu“ a tedy i bezpečí a naději, že budou, jako lidé prchající před válkou a životem v permanentním strachu, přijati.

V Čechách
V Čechách prošla rodina několika uprchlickými tábory. Nejdříve pár týdnů v karanténě, pak několik měsíců v tzv. pobytovém azylovém středisku, které již mohli relativně volně opouštět. České tábory v té době obývali téměř výhradně Čečenci. Poté, co zjistili jak minimální jsou jejich šance na udělení azylu a tím i získání trvalého povolení k pobytu a cestovního pasu, se mnozí z nich snažili pokračovat v cestě na západ, zejména do Rakouska, Francie a Belgie.
Není se čemu divit. V roce 2003 požádalo v České republice o azyl 4852 lidí z Ruské federace, většina z nich byli uprchlíci z Čečenska. V témže roce obdrželo azyl pouze 62 osob s ruským občanstvím. Situace se nezměnila ani v následujícím roce, kdy byla bilance 45 úspěšných ku 1498 novým žadatelům z Ruské federace. Ve stejném čase například sousední Rakousko udělovalo azyl až 70 procentům čečenských uprchlíků.
Seda a Aslan pochopitelně možnost odchodu do Rakouska také zvažovali. Lidé, se kterými ještě před několika měsíci obědvali v táborové jídelně, jim telefonovali a radostně sdělovali, že jim byl v Rakousku udělen azyl. Často se sami sebe ptali: „Proč tady vlastně zůstáváme? Na co čekáme?“ V té době jejich děti již obstojně mluvily česky, nejstarší syn dokonce začal chodit do školy, učitelky ho chválily, našel si české kamarády. Také Aslan a Seda měli několik českých přátel a představa, že by měli opět podstupovat cestu přes „zelenou hranici,“ orientovat se v novém prostředí a zvykat si na novou nejistotu, je děsila. Říkali si tehdy: „To radši pojedeme domů, než zkoušet štěstí v další zemi.“

Táborový život mezi Čečenci
Prodlužující se pobyt v uprchlickém táboře pro ně však také nepředstavoval snesitelnou variantu. Po roce na tom nebyli s nervy zrovna nejlépe. Aslan popsal své pocity po roce života v táboře takto:

Někdy jsem se přes železný plot obehnaný kolem našeho tábora díval na ulici. Lidé tam proudili, spěchali do práce, z práce. Ten jejich pohyb se mi zdál být jako řeka, která má nějaký směr a je stále v pohybu. Když jsem se pak zamyslel nad svou vlastní situací, připadalo mi to spíše jako kaluž, která pomalu zarůstá travou a plní se bahnem. A já v tom bahně stojím po kolena a nemohu se hnout, tak nějak jsem se cítil.

Kromě stresu pramenícího z dlouhodobého života v táboře připravovali Aslanovi a Sedě těžké chvíle jejich krajané, se kterými den co den sdíleli koupelny a kuchyňky a sedávali v táborové jídelně. Představa, že lidé prchající ze stejné, brutální válkou sužované země za bezpečím a lepším životem, k sobě budou solidární a budou si vzájemně pomáhat, je mýtus. To neplatí pouze pro uprchlíky z Čečenska. Z vlastní několikaleté zkušenosti s prácí a s výzkumem v uprchlickém prostředí mohu říci, že jde o jev typický pro větší skupiny uprchlíků bez ohledu na národnost. V případě Čečenců to byl problém obzvlášť palčivý. Lidé traumatizovaní dlouholetým konfliktem a nejistými vyhlídkami do budoucnosti se v mikrosvětě uprchlického tábora trápili projevy závisti, nedůvěry a snahou obohatit se na cizí účet. Někteří se také snažili ostatním vnutit svou vizi „správného čečenství,“ například v oblasti manželských vztahů, kde podle představ některých musí za každou cenu dominovat muž. Například muži, kteří se rozhodli více se podílet na rodinném životě, a to i prostřednictvím účasti na domácích pracích, byli nezřídka terčem posměšků ostatních. Prostředí uprchlického tábora s akutním nedostatkem soukromí, životní jistoty a materiálního zázemí toto chování podporovalo a vyhrocovalo.
Také Seda s Aslanem se dostali do konfliktu se svými táborovými „sousedy.“ Život v jejich blízkosti se pro ně stal natolik nesnesitelným, že požádali o přestěhování do jiného tábora. Ani tam však nenašli klid. Protože se nechtěli připojit k petici proti vedení tábora podepsané většinou čečenských žadatelů, obrátilo se proti nim hned několik rodin. Další důvod k napětí představovali jejich čeští přátelé, kteří je občas navštívili či naopak pozvali k sobě a pomáhali jim drobnými dárky. To vzbuzovalo u ostatních uprchlíků závist a nedůvěru. Tyto a další skutečnosti vedly k tomu, že po více než roce života v České republice a marného čekání na odpověď ve věci žádosti o azyl se Aslan a Seda rozhodli pro krok, který dlouho tak rezolutně odmítali – odejít do Rakouska a požádat o azyl tam.

 

Další cesta
Své rozhodnutí uskutečnili na podzim roku 2004. Bylo to již několik měsíců poté, co Česká republika vstoupila do Evropské unie (EU) a začala tak platit tzv. Dublinská konvence. Ta má vést ke sjednocené evropské azylové politice. Dává uprchlíkům možnost žádat o azyl pouze v jedné zemi EU a má tak zamezit tzv. „putování za azylem:“ situaci kdy uprchlíci postupně žádají o azyl v několika evropských zemích. Seda s Aslanem tedy měli odůvodněnou obavu, že budou z Rakouska do Čech vráceni a následně jim kvůli nezákonnému překročení hranic bude zastavena azylová procedura. Protože by české úřady nebyly schopny prokázat, že se bez nebezpečí mohou vrátit do Čečenska, ocitli by v tzv. statutu strpění, ve kterém by měli ještě méně práv, podpory a ještě více nejistoty než v pozici žadatelů o azyl. Novou žádost lze podle českých zákonů podat až za dva roky. Ve chvíli, kdy se vydávali na cestu k rakouským hranicím, však měli pocit, že nemají co ztratit.
Jejich vstup do země a následný úspěch v rakouské azylové proceduře by mohl sloužit jako důkaz pro tvrzení, že mluvit pravdu se vyplácí. Od chvíle, kdy se rodina ocitla tváří v tvář českým pohraničníkům, kterým stačil letmý pohled k tomu, aby pochopili účel jejich noční návštěvy česko-rakouské hranice, po poslední interview s rakouskými imigračními úředníky opakovali Aslan se Sedou trpělivě důvody svého odchodu z Čečenska i svého následného přesunu z Čech do Rakouska: Doma nebyli vystaveni žádnému cílenému pronásledování, Aslan nikdy za nezávislost se zbraní v ruce nebojoval. Utíkali před všudypřítomným strachem o zdraví a život svůj a svých blízkých, ve kterém žila a stále žije většina „obyčejných“ Čečenců. Z Čech odešli proto, že se tam nedočkali odpovědi ve věci své žádosti a přestali věřit tomu, že by kdy mohla být pozitivní.
Na jednom z interview s rakouskými imigračními úředníky dovolili Sedě být v místnosti spolu s jejím mladším synem. Zatímco ona odpovídala na otázky, chlapec dostal papír a pastelky, aby nerušil a kreslil si. Když ke konci rozhovoru opět došlo na otázku, proč rodina opustila Čečensko, ukázala Seda na obrázek svého syna, který mezitím stihl zaplnit papír černými kresbami letadel shazujícími bomby na domy a řekla: „Kvůli tomuto jsme odešli“. Na úředníka to zjevně zapůsobilo a založil obrázek do jejich spisu. Když mi Seda tuto příhodu dovyprávěla, zasmála se a povídá: „Kdybych synovi dopředu řekla, ať maluje ta letadla, určitě by mě neposlechl a namaloval by něco jiného.“

Azyl
Po několika měsících pobytu v rakouském uprchlickém táboře a posléze v penziónu pro uprchlíky se Aslan, Seda a jejich děti dočkali azylu. Zpětně jim byly vyplaceny sociální dávky na děti (tzv. Familienbeihilfe), díky kterým se jim podařilo najít bydlení a přestěhovat se do menšího města v Dolních Rakousech, země, která má poměrně velkorysé zákony ve vztahu k uznaným uprchlíkům. Po více než dvou letech od chvíle, kdy prodali byt a opustili rodné Čečensko, se jim podařilo nalézt v životě jistou stabilitu a mohli jej vzít pevněji do svých rukou.
Je však třeba poznamenat, že Seda s Aslanem zdaleka nejsou typickým příkladem příjímání Čečenských uprchlíků v Rakousku. V době, kdy do země přijeli, již nebylo výjimkou, že žádosti Čečenců byly odmítány nebo, že na odpověď čekali i několik let. Podle statistik Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) bylo Rakousko v roce 2004 po Kypru druhou evropskou zemí s nejvyšším počtem žadatelů o azyl na obyvatele (18 žadatelů na 1000 obyvatel). V současné době počty Čečenců, kterým je udělován azyl klesají a naopak doba čekání na rozhodnutí se prodlužuje. Také v oblasti přídavků na děti se zákon od počátku roku 2005 změnil. Rodiny, které požádaly o azyl po 1.5.2004 již nemají nárok na zpětné vyplacení přídavků na děti a dávky Familienbeihilfe dostávají až od data, kdy jim je azyl udělen.
Jaký je pro ně život v zemi, která uznala jejich nárok na mezinárodní ochranu a dala jim příležitost a podporu k novému životu? S touto otázkou jsem přijela Sedu a Aslana v listopadu 2005 navštívit do jejich útulného dvoupokojového bytu. Oba ví, že v Rakousku budou žít dlouho, nedělají si iluze o návratu domů. Mezi Čečenci v jejich okolí (ve stejném městě žije asi šest dalších rodin z Čečenska) panuje v tomto ohledu shoda: nikdo z nich s návratem nespěchá. Seda mi vyprávěla příběh muže, který nabyl rakouského občanství a mohl se tak po sedmi letech vydat zpět do Čečenska. Přijel s rodinou do svého rodného města a když se setkal se svými příbuznými, které od chvíle svého odjezdu neviděl, všichni radostí ze shledání plakali. Prvních pár dnů mu uteklo jako voda, stále bylo s kým se setkávat, stále bylo o čem si povídat. Po týdnu se však již nemohl dočkat návratu a po deseti dnech se urychleně vrátil s rodinou zpět do Rakouska. „Říkal, že odvykl životu v Čečensku,“ popisuje Seda. „Říkal, že už není schopen žít v obavě, jestli ho v noci nečeká začistka či případně návštěva skupiny Kadyrovtsů, zvykl si na klidný a bezpečný život tady v Rakousku.“

Čečensku přestáváme rozumět
Seda má pro něj pochopení. Sama také cítí, jak se ona, její manžel i děti konečně uklidňují. Mladší syn konečně při malování používá jinou než černou barvu a kromě letadel kreslí i lidi a zvířata. I ona má pocit, že životu v Čečensku přestává rozumět.

Nedávno jsem volala domů, do našeho města a příbuzní mi říkali, že se opět našla mrtvá těla místních mužů. Jejich reakce ale byla téměř pozitivní, byli rádi, že mají alespoň jejich těla a mohou je tak pohřbít podle našich tradic. Dříve totiž lidé často museli od únosců mrtvá těla svých příbuzných vykupovat, aby je vůbec mohli pohřbít. To je svět, ve kterém bych už nemohla žít, chci aby mé děti vyrůstaly v klidu.

Ačkoli jsou Aslan i Seda v pravidelném telefonickém kontaktu se svými příbuznými, o aktuálním politickém dění v Čečensku toho moc nevědí. „Vždy se jen ujišťujeme, jestli je u nich vše v pořádku a oni se zase ptají na to jak se žije nám, na zprávy o politice pak už není kdy,“ vysvětluje Seda. Když jsem k nim na konci listopadu přijela na návštěvu, nevěděli o blížících se parlamentních volbách. Neměli totiž přístup k internetu ani k ruským tiskovinám. Až po mé návštěvě si z ušetřených peněz pořídili satelit, aby mohli sledovat alespoň zprávy v ruštině.

 

Pocity viny
Jejich příbuzní v Čečensku jim občas pošlou DVD se záznamy vystoupení čečenských populárních hvězd. Jeden z těchto záznamů jsme večer sledovali a Seda s Aslanem mi ukazovali své oblíbené zpěváky a zpěvačky. Zvláště jedna z písní v nich vzbuzovala silné pocity; byla totiž adresovaná Čečencům, kteří opustili svou zemi a odešli žít za hranice. Zpěvák v ní nabádal Čečence k návratu domů a k naplnění jejich povinnosti pomoci s rekonstrukcí své vlasti. Vyjadřuje svůj smutek nad tím, že tolik Čečenců muselo opustit zemi a začít žít v cizině. Na jednu stranu byli Aslan se Sedou k písni kritičtí: „K tomu ho určitě vyzval Putin,“ říkali, „on chce, aby se Čečenci vraceli domů a vytvářeli tak dojem, že válka skončila a teď je vše v pořádku.“ Na druhou stranu však oba přiznali, že někdy cítí pocity viny a výčitky, že jim se podařilo najít klidný a relativně pohodlný život, zatímco jejich příbuzní a bývalí sousedé stále žijí v nebezpečné a válkou zničené zemi, bez práce a v permanentním nedostatku. Ve chvíli, kdy jim udělení azylu dává konečně příslib jisté životní stability a možnost plánovat budoucnost, nabývají tyto myšlenky na intenzitě. Dosud však sami nemají práci, žijí velmi skromně ze sociální podpory a tak své rodině nemohou vypomoci ani posíláním peněz.

Přijetí
Oba manželé také cítí, že jejich plné přijetí rakouskou společností nebude otázkou měsíců, ale spíše roků a nejsou si jisti, zda k takovému přijetí někdy vůbec dojde. „Naše děti se tu snad budou někdy cítit doma, chodí tady do školy a už mluví obstojně německy, nám se to ale asi nepodaří.“ Aslan a Seda sice navázali přátelství s několika Rakušany, většinu času se však stýkají s Čečenci. Poučeni z předchozích zklamání v českých uprchlických táborech si však jen málokoho „pustí k tělu.“ Ani mezi uznanými čečenskými uprchlíky totiž nelze mluvit o převládající solidaritě a snaze pomoci krajanům. I zde panuje mezi lidmi nedůvěra, závist a snaha obohatit se z cizí nouze. Kromě toho má Seda také velkou nedůvěru k lidem, které označuje za vahhábity. „Jejich ženy chodí zahaleny od hlavy až k patě a bez svolení manželů nemohou pořádně ani vyjít z domu. Muži se zase chovají, jako by byli stále ve snách, ponoření do svých myšlenek. To je mi cizí, ani já ani mí rodiče či prarodiče jsme tak nikdy nežili,“ uzavírá Seda.
Toto je velice stručně a zjednodušeně příběh putování rodiny Aslana a Sedy, tak jak jsem jej poznala a jak mi jej sami zpřístupnili za necelé dva roky našeho přátelství. V době všech těžkostí a krizí, kterými při svém putování prošli, se vzájemně podporovali a jejich vztah je i po letech manželství naplněn vzájemnou úctou a láskou. Čekají je teď oba hned dva obtížné úkoly: naučit se německy a najít si pracovní uplatnění. Jejich zvládnutí předurčí, zda se budou ve svém rakouském azylu cítit dobře. Pevně věřím, že to je příběh s dobrým koncem.

Poznámka pod čarou:
¹Skutečná jména byla z důvodů zachování anonymity rodiny změněna.