Reakce na článek „Odmítáme nový cizinecký zákon“

Na internetových stránkách Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) byl zveřejněn článek „Odmítáme nový cizinecký zákon“ a rovněž vyjádření ředitele této organizace nazvané „Nový zákon o pobytu cizinců – naše/Vaše svoboda vážně ohrožena“. Jak zveřejněný článek, tak vyjádření ředitele OPU však uvádějí nepravdy o návrhu nové právní úpravy vstupu a pobytu cizinců, která byla rozeslána do meziresortního připomínkového řízení. To vše navzdory tomu, že řadu otázek zmíněných v těchto článcích zástupci Ministerstva vnitra trpělivě vysvětlovali i na zasedání Výboru pro práva cizinců dne 31. května tohoto roku, kde byli jak zástupci OPU, tak ředitel této organizace přítomni a v otázkách, které se staly předmětem připomínek, nebyla ani ze strany Ministerstva vnitra odmítána další diskuse na daná témata. Způsob, jakým OPU a její ředitel reagují na deklarovanou snahu Ministerstva vnitra o další diskusi nad příslušnými tématy, která je koneckonců samou podstatou připomínkového řízení, lze však prohlásit za zvláštní a odporující principům vnějšího připomínkového řízení. Výklad návrhu zákona je podáván takovým způsobem, aby byl ve veřejnosti vyvolán dojem o „návratu do totality“. Tato reakce pouze svědčí o tom, že cílem OPU a jejího ředitele není pochopení jednotlivých částí a ustanovení návrhů zákonů nebo diskuse nad tématem nové cizinecké úpravy, ale pouze zakonzervování stávajícího stavu, resp. právní úpravy, která se bohužel v průběhu let a v důsledku mnoha nutných novelizací jeví v mnoha ohledech již jako nevyhovující a nepřehlednou. Je ale pravdou, že tato nepřehlednost stávající úpravy některým subjektům vyhovuje.

K některým bodům, prostřednictvím kterých je návrh nové právní úpravy ze strany OPU a jejího ředitele tak démonizován, je třeba doplnit vysvětlení:

Způsob, jakým je podáváno zapojení zpravodajských služeb do rozhodovacího procesu o žádostech o udělení jednotlivých pobytových oprávnění, nijak nezohledňuje fakt, že v rozhodovacím procesu o vstupu a pobytu cizince na území je zapojení těchto služeb de facto nutné, pokud chce Česká republika předejít tomu, aby na její území nevstoupili a nepobývali někteří cizinci, kteří jsou hrozbou pro bezpečnost České republiky a jejích občanů. Pokud se stanoviskem zpravodajských služeb počítá i zákon o státním občanství, je tím spíše třeba obdobný systém aplikovat již ve fázi, kdy by takový cizinec mohl na území České republiky vstoupit nebo tu pobývat. Tím nijak není zpochybněn fakt, že naprostá většina cizinců jsou poctiví a slušní lidé, ale nástroj k zamezení vstupu a pobytu těch jedinců, kteří představují ohrožení nejzákladnějších demokratických hodnot, které Česká republika zastává, je třeba. Je pravdou, že dotčená stanoviska mají být v řízení utajena, neboť v opačném případě by mohlo dojít nejen k ohrožení činnosti zpravodajských služeb, ale i k ohrožení jejích pracovníků. Není však pravdou, že by mělo jít o závazná stanoviska ve smyslu § 149 správního řádu. Ministerstvo vnitra nicméně již na zmíněném výboru pro práva cizinců deklarovalo, že o podobě tohoto institutu je připraveno dále diskutovat, resp. ho přizpůsobit a sjednotit s obdobným institutem, který obsahuje dnes již schválený a prezidentem republiky podepsaný návrh zákona o státním občanství.

Pokud je namítáno, že návrh nové cizinecké právní úpravy je příliš obsáhlý a kasuistický, je třeba připomenout, že ani stávající zákon o pobytu cizinců již dávno nemá pouhých 190 paragrafů. Stačí se podívat na paragrafy 42 až 42j apod. Bohužel právní úprava vstupu a pobytu cizinců je z velké části svázána legislativou Evropské unie, která Českou republiku nutí upravovat další a další nové instituty cizineckého práva, resp. nové speciální pobytové tituly se specifickými podmínkami udělení. Za toho stavu je pošetilé se domnívat, že by nová právní úprava mohla být zcela jednoduchou normou. Cílem Ministerstva vnitra v rámci deklarovaného zjednodušení a zpřehlednění úpravy bylo a je zejména dát úpravě jasnou systematiku a strukturu, ve které by bylo možné se snáze orientovat, tj. zejména nastavit jasně strukturu pobytových oprávnění a podmínek pro jejich získání. V současných podmínkách si však bohužel nelze představit navržení cizinecké právní úpravy o 100 paragrafech. Pokud je Ministerstvu vnitra vyčítáno, že ruší zelenou a zavádí zaměstnaneckou kartu, nelze nepřipomenout, že OPU zřejmě přehlédlo povinnost České republiky implementovat směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě, v jejímž kontextu se zelená karta stává jako zvláštní pobytové oprávnění bezpředmětnou.

Není v žádném případě pravdou, že zákon předpokládá výslech u každé žádosti o pobyt cizince na území. Dikce zákona hovoří o výslechu, je-li to nezbytné pro zjištění stavu věci, tedy v tomto ohledu se úprava nijak zásadně neliší od úpravy současné.

Jako zcela nesoudné a nepravdivé je třeba označit tvrzení, že Česká republika bude „povolovat“ pobyt občanům EU. Nová právní úprava pouze počítá se zavedením povinného potvrzení o přechodném pobytu občanů Evropské unie, které však v žádném případě není povolením k pobytu. Česká republika respektuje právo volného pohybu, pouze se hodlá připojit k zemím, které mají na základě oprávnění vycházejícího z čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2044/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, upravenu tzv. povinnou registraci, neboť nynější dobrovolná registrace činí problémy, a to zejména v otázkách související s místní samosprávou (místní poplatky, rozpočtové určení daní apod.), neboť tito cizinci nejsou vedeni v registru obyvatel. Naproti tomu v případě pobytu občana EU do tří měsíců byla novou právní úpravou odstraněna jakákoli ohlašovací povinnost.Jako nepravdivé lze označit též tvrzení, že by nesplnění povinnosti registrace mohlo vést k detenci občana EU, neboť návrh počítá pouze s pokutou v maximální výši 3000 Kč, což je v souladu s čl. 8 odst. 2 směrnice 2004/38/ES.

Cílem nové právní úpravy rozhodně není diskriminace českých občanů, resp. jejich rodinných příslušníků oproti rodinným příslušníkům občanů ostatních členských států EU. Je pravdou, že návrh počítá s oddělením těchto dvou kategorií, nicméně podmínky získání pobytových oprávnění jsou v zásadě obdobné a Ministerstvo vnitra se ani v rámci meziresortního připomínkového řízení nevyhýbá diskusi nad tímto tématem. Zákon o volném pohybu občanů unie a jejich rodinných příslušníků respektuje judikaturu Soudního dvora Evropské unie, když stanoví i podmínky, za kterých se rodinní příslušníci občanů České republiky dostávají pod režim tohoto zákona a nikoli zákona o pobytu cizinců.

Návrhu je vyčítána snaha o úpravu přístupu Ministerstva vnitra do různých státních registrů. Naproti tomu Ministerstvo vnitra je toho názoru, že součinnost a komunikace mezi jednotlivými státními orgány je základním předpokladem dobrého fungování státní správy. Současná právní úprava neakcentuje možnosti využívání jednotlivých evidencí, které byly postupně zřizovány a kde propojení může znamenat snazší naplnění požadavku na zjišťování skutečného stavu věci. V praxi se nyní bohužel můžeme setkávat s tím, jak někteří účastníci správního řízení předkládají takové doklady, jejichž vypovídací hodnota je již na první pohled velice pochybná, nicméně správní orgán si není objektivně schopen pravdivost takového dokladu v zásadě ověřit, případně ověření trvá neúměrně dlouho. Dlouhodobým cílem je pak zejména odstranění zbytečné byrokracie, kdy při úspěšném propojení systémů dálkovým přístupem bude moci Ministerstvo vnitra přistoupit k odstranění požadavku na některé náležitosti, které nyní musí dodávat cizinec (jako je to dnes již např. u Rejstříku trestů). Ministerstvo vnitra však chápe, že některým subjektům tento nedostatek stávající právní úpravy zcela vyhovuje.

Je pravdou, že návrh zákona se snaží přimět zaměstnavatele cizinců k větší odpovědnosti, aby mohli zaměstnávat další cizince. To koneckonců bylo deklarováno již věcným záměrem a nová právní úprava zakotvila některé instituty, které mají naplnit tento cíl. Rovněž tato otázka byla diskutována na zasedání Výboru pro práva cizinců dne 31. května tohoto roku a Ministerstvo vnitra deklarovalo další diskusi nad těmito instituty.

Pokud OPU kritizuje zavedení institutu národního víza (pobytu do 1 roku) a nazývá tento institut jako „zavádění kategorie gastarbeiterů“, zcela pomíjí fakt, že každý cizinec, který bude na území České republiky chtít pobývat a pracovat déle než tři měsíce, si bude moci požádat už na zastupitelském úřadu o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání (tzv. zaměstnaneckou kartu), která navíc bude jednodušší v tom, že před tím cizinec nebude potřebovat získat pracovní povolení, neboť zaměstnanecká karta má být tzv. duálním povolením (k pobytu i k práci). Cizinec tak nebude muset chodit na více úřadů. Stejně tak i o ostatní dlouhodobé pobyty je podle nové právní úpravy možné žádat rovnou na zastupitelském úřadu bez nutnosti předchozího pobytu na dlouhodobé nebo národní vízum. Situace cizinců je tudíž v tomto ohledu lepší, neboť jim dává možnost výběru mezi pobytem nad tři měsíce, který umožňuje další prodlužování a mezi pobytem nad tři měsíce, který umožňuje pouze pobyt do jednoho roku. Výběr ale záleží na cizinci.Ministerstvo vnitra rozhodně nenutí cizince, který hodlá na území České republiky pracovat, aby žádal o národní vízum, pokud má cizinec za to, že forma dlouhodobého pobytu je pro něho výhodnější. Ze strany OPU jde tak o démonizaci institutu národního víza plynoucí zřejmě z nepochopení tohoto institutu, resp. nepochopení celého systému pobytových oprávnění v nové právní úpravě. Institut národního víza by naopak měl pomoci dočasné migraci do České republiky v jiných oblastech (meziuniverzitní stáže, pobyty v rámci mezinárodních dohod, dlouhodobé léčení apod.).       

Ministerstvo v této souvislosti pevně doufá, že bude vedená odborná diskuse na základě argumentů a ne na základě polopravd, které jsou prezentovány veřejnosti. Ministerstvo je připraveno takovou diskusi vést.