Inspirativní projekt: Dům na půl cesty
Domy na půli cesty jsou zařízení poskytující pobytové a jiné služby zpravidla osobám do 26 let věku, které po dosažení zletilosti nacházejí v nesnadné životní situaci. Jejích cílem bývá pomoc začlenit se do společnosti mladým dospělým, kteří opouštějí zařízení pro péči o děti a mládež nebo školská zařízení pro výkon ústavní péče. Přijímání mladých migrantů a migrantek do těchto zařízení se ukázalo jako problematické z jazykových důvodů i velmi specifické agendy. Právě proto Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) provozuje na Praze 14 speciální Dům na půl cesty, který představuje úspěšný příklad, jak poskytovat služby sociální prevence klientům a klientkám z řad migrantů. Tento článek tak přináší další popis inspirativního projektu z oblasti integrace migrantů.
Dům na půl cesty OPU se stal registrovanou sociální službou "Podporované bydlení pro mladé uprchlíky" v roce 2008. V té době v České republice nebylo příliš mnoho sociálních služeb, které by se soustředily na pomoc dětem odcházejícím z ústavní péče či z dětských domovů – služeb typu tréninkového bydlení nebo právě Domů na půl cesty. Už vůbec se tyto služby nesoustředily na migranty a migrantky a zejména na ty, kteří spadali před dosažením zletilosti do kategorie nezletilých bez doprovodu a kteří po dovršení věku 18 let opouštěli Zařízení pro děti-cizince, pobytová střediska či integrační azylová zařízení. A právě této cílové skupině se snažil a nadále snaží Dům na půl cesty provozovaný OPU na Praze 14 pomoci.
Dům na půl cesty se snaží velmi mladým migrantům a migrantkám z třetích zemí poskytnout nejen střechu nad hlavou, ale také pestrou škálu služeb, které jim mají pomoci překonat počáteční potíže s osamostatněním na prahu dospělosti. Kapacita Domu na půl cesty je relativně malá – jeho služby mohou naráz využívat pouze čtyři klienti či klientky a obsazení oněch čtyřech míst se v průběhu roku mění. Nejčastěji jsou do domu přijímáni migranti a migrantky hned po svém odchodu ze Zařízení pro děti cizince či z pobytových středisek. Buď tak činí v 18 letech kvůli tomu, že nestudují a dané zařízení jim nechce prodloužit nájemní smlouvu, nebo se rozhodnou sami odejít, ale nemají v ČR žádné rodinné zázemí, o které by se mohli opřít. Často se v Domu na půl cesty objevují také migranti a migrantky z integračních azylových středisek, co mají udělený azyl nebo doplňkovou ochranu, ale žili v regionu, kde nemají moc šancí najít odpovídající zaměstnání, a proto se přesouvají do Prahy. Tato situace může souviset s neobeznámeností s podmínkami hledání práce, s neznalostmi českého jazyka či s tím, že nejsou zběhlí v komunikaci s úřady. Projekt Dům na půl cesty právě tyto problémy reflektuje a v práci se svými klienty a klientkami se na ně snaží zaměřit.
Aby byla klientovi či klientce služby Domu na půl cesty vůbec poskytnuty, musí kromě splnění výše uvedených kritérií projít ještě přijímacím pohovorem. Služby Domu na půl cesty jsou také hrazené sto korunami na den. Jelikož klienti a klientky přicházejí do Domu většinou nezaměstnaní, je prvním úkolem sociálních pracovníků a pracovnic je zaregistrovat na Úřadu práce. Projekt je tak nastaven, aby jim dávka v hmotné nouzi, kterou mohou klienti a klientky od Úřadu pobírat, dokud si nenajdou zaměstnání, mohla náklady spojené s jejich pobytem v Domě na půl cesty pokrýt. Již v tomto ohledu se začíná projevovat jedna z hlavních předností projektu, kterou je to, že projekt nejen, že je nastaven tak, aby co nejvíce odpovídal potřebám klientů a klientek a mohl jim i flexibilně vycházet vstříc.
Pobyt v Domě na půl cesty je omezen na jeden rok, za který by se situace klientů či klientek měla zlepšit natolik, že budou schopni zařízení opustit a začít bydlet a vydělávat si samostatně, což se projektu ve větší míře daří. Většinou klienti a klientky odcházejí po získání pracovního místa z Domu na půl cesty samostatně ještě před naplněním ročního limitu.
Projekt však klientům a klientkám nepřináší jen chráněné bydlení, snaží se také rozvíjet jejich dovednosti, které by k onomu osamostatnění mohly přispět. Škála těchto dovedností je velmi pestrá, a i zde projevuje projekt značnou flexibilitu. Východiskem pro tyto aktivity jsou opět zejména individuální potřeby a daná situace konkrétních klientů a klientek. Sociální pracovníci a pracovnice v Domu na půl cesty se snaží zvyšovat obeznámenost migrantů a migrantek se základními legislativními úkony a s procesem převážené úředních úkonů, které musejí kvůli svému pobytu v ČR absolvovat. Klientům a klientkám také Dům na půl cesty nabízí pomoc se sháněním práce, pomoc s nostrifikací středoškolského nebo jiného diplomu či kurzy češtiny v rámci Komunitního centra OPU.
Individuální přístup ke klientům a klientkám projektu umožňuje také „luxus“ toho, že díky malému počtu klientů může být práce sociálních pracovníků/pracovnic s nimi velmi intenzivní. Fungují zde i pravidelná komunitní setkání pracovníků/pracovnic s obyvateli domu. Tato setkání jsou zaměřena na širší témata, které nejsou probírána v rámci individuálních konzultací a je možná probírat je ve skupině, kde si klienti a klientky mohou vzájemně radit a pomáhat. Během setkání se tak probírají například české reálie, se kterými se migranti a migrantky mohou při hledání bydlení či práce pomoci. I díky aktivitám tohoto druhu tvoří klienti a klientky se sociálními pracovníky a pracovnicemi malou komunitu a pobyt v domě je jednou ze sociálních pracovnic přirovnáván k pobytu na koleji, při kterém se klienti a klientky mohou naučit soužití s jinými lidmi. Pobyt v Domě na půl cesty jim tak také může zprostředkovávat (alespoň do jisté míry) pocit domova.
Právě ve vstřícnosti a prací s klienty na osobní rovině je projekt Domu na půl cesty velmi inspirativní. Významná role omezené kapacity domu, která poté vede k tomu, že pracovníci a pracovnice mají možnost se klientům a klientkám věnovat individuálně, s sebou ale přináší i určité problémy. Dům na půl cesty má téměř neustále zájemce a zájemkyně o jeho služby na čekací listině. Z výše zmíněných důvodů tento zájem nelze vyřešit umístěním daných klientů a klientek v jiném domě na půl cesty, který se nespecializuje na práci s migranty a migrantkami.
Tento problém je také způsoben tím, že v českém prostředí představuje Dům na půl cesty zřizovaný OPU svého druhu ojedinělý projekt. V souvislosti s poptávkou po těchto službách, lze jen doufat, že se v budoucnosti rozšíří možnosti financování projektů soustředících se na chráněné bydlení pro migranty a migrantky do 26 let a že bude podobných projektů vznikat více. Právě těmto projektům ale může být zde popisovaný projekt inspirací v tom, jak zdárně spolupracovat s klienty a klientkami, ctít jejich potřeby a poskytnout jim zázemí v průběhu hledání práce a samostatného bydlení. Popisovaný projekt Domu na půl cesty totiž jasně ukazuje, že poskytnutí intenzivní specifické služby přináší tolik potřebné výsledky a že několik měsíců vzájemné spolupráce umožní potřebným mladým migrantům a migrantkám se dobře uchytit v české společnosti.
Ilustrace: freepik.com