Inspirativní projekt: Formování profese sociokulturní mediátor – inspirace portugalským modelem

Pozice tzv. sociokulturních mediátorů je od roku 2004 v Portugalsku relativně zažitou praxí. Sociokulturní mediátoři tam již mnoho let pracují jako kmenoví zaměstnanci a pomáhají migrantům s komunikací s veřejnými institucemi, poskytují jim asistence a v obecnější rovině podporují soužití migrantů s majoritou. Okolo roku 2012 se projevovaly snahy přenést tuto praxi i do českého prostředí a právě projekt Formování profese sociokulturní mediátor – inspirace portugalským modelem k tomu značnou měrou přispěl. V České republice se sice neziskové organizace již před realizací zmíněného projektu také věnovaly interkulturní práci, pozice sociokulturních mediátorů či interkulturních pracovníků ale nebyla systémově ukotvená. Nedocházelo také k tomu, aby využívání služeb sociokulturních mediátorů probíhalo v širším rámci. Nebyl tak plně zohledňován přínos, jaký jejich služby mohli mít pro zlepšení komunikace mezi migranty a například zástupci úřadů. Sociálním pracovníkům, kteří v té době zmíněné pozice zastávali, navíc často chyběla migrační zkušenost a s ní spojené „hlubší porozumění sociokulturnímu zázemí klienta“.

Projekt, který realizovala organizace InBáze v letech 2012 až 2014 ve spolupráci se zahraničním partnerem ACIDI – Komisariát pro integraci a interkulturní dialog se - v návaznosti na zmíněnou situaci ohledně pozice sociokulturních mediátorů - snažil v ČR sjednotit praxi jednotlivých nevládních a dalších organizací při zaměstnávání migrantů v roli tlumočníků či asistentů a etablovat tak profesi sociokulturních mediátorů. Tato profese měla být formovaná přímo na tělo migrantům a azylantům, kteří patří mezi skupiny, které se na trhu práce často potýkají s diskriminací a činí jim problém najít zaměstnání relevantní k jejich dovednostem. Zapojení samotný migrantů do pomáhajících profesí, mělo za cíl posílit jejich zaměstnávání na takových pozicích, kde by právě své (zejména komunikační) dovednosti mohli řádně využít. Zároveň se ale bylo třeba poskytování služeb sociokulturní mediátorů určitým způsobem profesionalizovat a vést veřejné instituce k tomu, aby těchto migranty do těchto pozic zaměstnávali.

Zpočátku projekt, který se snažil etablovat pracovní pozici vykonávanou primárně migranty, nenacházel potřebnou odezvu. Chybělo nejen povědomí o možných přínosech takovéto pozice, ale i   jednotné pojmenování profese či kvalitní vzdělávání pro výkon této pracovní pozice. Nutné bylo otevřít i širší debatu mezi institucemi, které v ČR pracují s migranty, o společenské poptávce po této profesi.

K získání dané legitimity a nastolení profesionalizace pozice sociokulturních mediátorů jako tématu, mělo sloužit vytvoření tematické sítě klíčových aktérů v oblasti práce s migranty. Jednalo se o aktéry, jak z ČR tak ze zahraničí, kteří mají určité zkušenosti s využíváním služeb sociokulturních mediátorů a nebo s jejich vzděláváním. Součástí sítě se taky staly zástupci neziskových organizací, orgány státní správy, zmíněný Komisariát pro integraci a interkulturní dialog z Portugalska a zástupci samospráv. Hlavním smyslem této sítě bylo zvýšit povědomí o interkulturních pracovnících a získat pro myšlenku projektu aktéry, kteří mají mandát profesi legitimizovat– zejména Ministerstvo práce a sociálních věcí a Ministerstvo vnitra.

Síť aktérů pomohla také se získáváním relevantních dat. Kromě zkušenosti InBáze a dalších organizací se zaměstnáváním sociokulturních mediátorů, vycházel projekt i z analýzy tuzemské a zahraniční praxe (zejména onoho portugalského modelu). Součástí této aktivity byla také stáž členů tematické sítě v Portugalsku nebo zahraniční cesta do Vídně, kde služeb tzv. „interkulturních mediátorů“ také využívají. Na základě dat získaných analýzou, zkušeností ze zahraničních cest a za podpory tematické sítě aktérů, došlo k definici pracovního profilu a změně v označení dané profese. Ze „sociokulturního mediátora/ky“ se kvůli rozdílným kompetencím nově formované profese a různorodému používání termínu „mediátor“ stal(a) „interkulturní pracovník/ce“. Pod tímto označením byly profesy vymezené určité kompetence a společně s nimi byl také vytvořen etický kodex a kompetence interkulturních pracovníků.

Hlavní náplní projektu bylo ale vytvoření vzdělávacího modulu v rozsahu cca 250 vyučovacích hodin. Cílem bylo tento kurz realizovat nejlépe v režimu kvalifikačního kurzu pro pracovníky v sociálních službách MPSV. Jednalo se o první kurz svého druhu v ČR. Akreditaci pro tento kurz zajistilo Vzdělávací středisko CARITAS – Vyšší odborné školy sociální v Olomouci. Čtyřicet hodin z kurzu tvořila praxe, a proběhl v 6 jazykových verzích: ruštině, angličtině, čínštině, mongolštině, arabštině a vietnamštině. Do kurikula kurzu byly průběžně zapracovávány výstupy průběžné práce členů tematické sítě. Došlo k obsahovému nastavení jednotlivých modulů, jejich seřazení a zvolení optimální metodologie pro zpracování textových výstupů. Kurzu se celkem účastnilo 29 migrantů a úspěšně ho absolvovalo 17 akreditovaných interkulturních pracovníků. Materiály vzniklé pro potřeby kurzu později měly být také volně dostupné na webu, čímž se mohly stát inspirací pro další podobné kurzy. Obecně se své výstupy projekt snažil komunikovat relevantním aktérům v oblasti zaměstnávání migrantů a integrační politiky, ale i z řad široké veřejnosti. Pracovníci proškolení během projektu se pak navíc stali hybateli rozvoje interkulturní práce v mnoha dalších oblastech.

Významným bodem projektu bylo založení Asociace pro interkulturní práci, z. s. v listopadu 2014. Ta měla navázat na projektové výstupy a rozvíjet koncept interkulturní práce v ČR. Asociace měla být obdobou profesní komory a zaštiťovat interkulturní pracovníky a podporovat rozvoj interkulturní práce v ČR. Činnost asociace je v současnosti (rok 2020) sice pozastavena, stále ale běží webové stránky Asociace a zájemcům o téma interkulturních pracovníku mohou nabízet řadu užitečných informací. Výstupy analýz, teoretická a metodická východiska interkulturní práce a její průnik do dalších disciplín jsou shromážděny v publikaci Formování profese interkulturní pracovník(ce). Zahraniční zkušenosti, praxe a vzdělávání v ČR. Důležitým výstupem byly také slovníky pro interkulturní práci obsahující zhruba 1000 hesel z oblastí, se kterými se migranti/migrantky během svého života v ČR setkávají. Vybraná slovní zásoba se týká cizinecké legislativy, pracovního práva, systému sociálního zabezpečení, školství, zdravotnictví, podnikání, bydlení, neziskových organizací, migrace, azylu a integrace.

Mezi úspěchy projektu patří to, že se s MPSV podařilo vyjednat zapsání profese interkulturní pracovník do Národní soustavy kvalifikací a Národní soustavy povolání, což s sebou nese jasné popsání kompetencí profese a možnost složit kvalifikační zkoušky pro získání osvědčení pro výkon profese. Pozice interkulturních pracovníků tak získala přinejmenším na rovině popisné větší legitimitu a projekt v tomto ohledu lze považovat z úspěšný.

Projektu se tak podařilo téma interkulturní práce do ČR přinést. Přestože na projekt navázaly např. některé městské části, které se snažily osoby s migračním původem zaměstnávat na pozici interkulturních pracovníků, téma se neuchytilo přímo tak, jak by si realizátoři přáli a služeb interkulturních pracovníků tak dle nich stále není využíváno v odpovídající míře. Interkulturní pracovník je stále primárně projektová pracovní pozice, tj. požadavky na kvalifikaci a pracovní náplň určuje projekt a zaměstnavatelé, nejsou systémově ukotveny. Obdobné kurzy, jaké realizoval projekt, stále probíhají, většinou s menší časovou dotaci a zaměřené na specifická témata. Neumožňují také absolventům vykonávat činnost interkulturního pracovníka v rámci sociálních služeb, a to z důvodu finanční náročnosti a absence adekvátních projektových výzev, které by mohly poskytnout financování.

Přesto projekt zásadní měrou rezonoval zejména v organizacích zabývajících se migrační tématikou, dokázal debatu o interkulturní práci posunout směrem k většímu zapojení migrantů a migrantek samotných a přinesl velmi užitečné výstupy, ze kterých lze nadále čerpat. Inovace, kterou projekt zavedl do českého prostředí, se prokázala být jako životaschopná, odpovídala dobové poptávce a zároveň dokázala mít ještě řadu vedlejších přínosů – jako např. začlenění interkulturních pracovníků do aktuální (prosinec 2020) platné Koncepce integrace cizinců. Úspěšně služeb interkulturních pracovníků v současnosti využívá Ministerstvo vnitra a Město Brno, potažmo Jihomoravský kraj. Právě z těchto důvodů a díky výrazné pomoci, kterou interkulturní pracovníci přinášejí organizacím a úřadům pracujícím s migrantkami či migranty, je další rozvíjení této pozice stále aktuální.