Vysoká cena levného masa: pracovní podmínky migrantů v masném průmyslu

V současnosti jsou informace o potravinách a jejich výrobě dostupnější a přibývá knih i studií, které se tímto tématem zabývají. Jednou z oblastí, kde bývají zjištění skutečně alarmující, je masný průmysl. Znepokojující pohled do masného průmyslu přibližuje například ve své nedávné knize Farmageddon[1] Philip Lymbery, který se zabývá důsledky industrializovaných velkochovů od podmínek chovu zvířat po na první pohled skryté katastrofické dopady například na biologickou rozmanitost deštných pralesů či vytlačování přírodních kmenů z jejich teritorií v důsledku rozpínajících se plantáží sóji, která slouží převážně jako krmivo pro chovná zvířata. Netradiční podrobnou analýzu dnešního globalizovaného masného průmyslu přináší rovněž česká verze publikace Atlas masa[2], která si všímá industrializace a koncentrace masných velkochovů a s těmi spojenými negativy. Přehledná publikace plná tabulek a grafů z široké perspektivy analyzuje globalizaci masného průmyslu a s tím spojené problémy. Následující text se ovšem na základě dostupných informací zaměřuje především na jiné aspekty masného průmyslu, kterými jsou pracovní podmínky v masném a maso-zpracujícím průmyslu. 

Boj za co nejnižší cenu masa se totiž nepromítá pouze do nakládání se zvířaty a organizace chovu, ale i do pracovních podmínek zaměstnanců. Požadavky na pracovní sílu v tomto oboru se díky mechanizaci značně snížily a povětšinou je najímána levná nekvalifikovaná či polo-kvalifikovaná pracovní síla, velice často se jedná o agenturní zaměstnance, nezřídka migranty. S prací je přitom často spojeno vysoké pracovní tempo, monotónnost práce, chlad, hluk či stres spjatý s porážkou zvířat. Navíc, jak uvádí Atlas masa (s. 15) „V 60. letech měly odborové svazy v masném průmyslu poměrně silnou pozici, ale v posledních dvaceti letech se jejich postavení výrazně zhoršilo. Zaměstnanci nemohou pracovní podmínky příliš ovlivnit a kolektivní mzdové smlouvy ve většině částí světa neexistují.“

Následující text proto přibližuje problematiku masného průmyslu ze dvou perspektiv. První je zjištění o pracovních podmínkách spojených s bouráním a porážkou zvířat, druhá pak ukazuje pracovní podmínky ve firmách, kde je následně maso zpracovávané a připravované na dodání většinou do supermarketů. Cílem textu je i akcentovat situace těch povětšinou na pracovním trhu nejzranitelnějších – migrantů. Studie přitom vychází z dostupných zdrojů – situaci v oblasti bourání dobytka přibližuje na jeho vývoji v posledních letech v sousedním Německu, kde se otevřeně mluví o masné mafii, od které vedou spojnice až k některým politikům. Pro oblast zpracování masa byl pak vybrán případ Velké Británie, kde v této oblasti došlo k rozsáhlým výzkumům a kde se tento průmysl pro četné případy brutálních pracovních praktik dostal do hledáčku nejen lidsko-právních organizací. Pohled na masný průmysl v ČR v textu není zmíněn, protože výzkumy nebo komplexnější šetření na toto téma z perspektivy pracovních podmínek zatím chybí.

1. NĚMECKO

„Naše pracovní doba začínala pravidelně ve tři hodiny ráno a končila mezi třetí a pátou odpoledne; nezřídka jsme ale museli pracovat už od jedné nebo dvou či dokonce od půlnoci. Nejhorší den týdne byla neděle, protože byla nejdelší, maso bylo zmrzlé, takže nám pořád mrzly ruce. (…) Bylo normální, že jsme za den rozporcovali třeba 8000 plecí, ale byly i takové dny, kdy jsme rozporcovali 11200 plecí, což znamenalo nelidské vyčerpání. (…) Většina z nás tehdy kvůli nelidskému pracovnímu tempu hodně zhubla. Nebyl nikdo, kdo by si nestěžoval na bolesti rukou a zad; ale protože jsme potřebovali peníze, pracovali jsme dál.“[3]

Tuto výpověď podal na policii v německém Oldenburgu rumunský dělník v polovině května 2003 při vyšetřování podmínek práce rumunských jatečních dělníků v podniku D&S Fleisch (viz dále). Obdobné zkušenosti z práce na německých jatkách nejsou žádnou výjimkou – za poslední dvě desetiletí prošly podobnými zážitky desetitisíce Rumunů, Bulharů, Slováků, Čechů, Maďarů či obyvatel pobaltských států. Na vině je fenomén tzv. Fleischmafie, „masné mafie“, která během posledních dvaceti let zcela ovládla německý masný průmysl.

V Německu je ročně vyprodukováno zhruba 7 milionů tun masa. Podle Markuse Dietricha z potravinářského odborového svazu Nahrung-Genuss-Gaststätten (NGG) takové množství ovšem neodpovídá poptávce – 30 % masa se jako nadprodukce nikdy nedostane na talíř. Němečtí producenti masa se ale, na rozdíl od situace v Dánsku či Nizozemsku, nedokázali shodnout na snížení nadprodukce a stabilizaci cen. V důsledku toho existuje mezi masokombináty krutý konkurenční boj: kdo se chce udržet, musí stále snižovat své náklady a tlačit cenu masa dolů. A na ničem se nedá ušetřit tolik jako na mzdových výdajích. V německých masokombinátech jsou proto od devadesátých let ve velkém měřítku zaměstnáváni pracovníci ze střední a východní Evropy. Zatímco jejich pracovní podmínky jsou neuspokojivé, plat minimální a zacházení s nimi se často pohybuje za hranou zákona, masný průmysl kvůli levné pracovní síle zažívá mimořádný boom. Ačkoli je celá nekalá praxe největších německých masných podniků už léta poměrně detailně popsaná (a nové skandály plní rok co rok stránky novin), stále se nedaří celou situaci uspokojivě vyřešit.

1.1 Geneze zaměstnávání cizinců

Začátkem devadesátých let uzavřelo Německo s vládami mladých středo- a východoevropských demokracií dohody, které jim umožňovaly vysílat do Německa přesně určený počet pracovníků, kteří zde pracovali na základě udělené smlouvy o dílo. Tyto smlouvy mohli získávat jen lidé, kteří byli ve své domovské zemi zaměstnáni v již fungujícím podniku – v Německu měli pracovat jen na určitý čas (nejčastěji rok) a pak se s novými zkušenostmi vracet do svých vlastních závodů. Skrze komplikovaný schvalovací proces mělo být zabráněno zneužití – mimo jiné i mzdovému dumpingu. Příkladem toho je Článek 5 německo-bulharské vládní úmluvy: „Pracovní povolení bude uděleno jen tehdy, pokud odměna držitele smlouvy o dílo (…) odpovídá platu, který pro obdobné činnosti stanovuje příslušný německý tarif.“ Německé firmy tak měly profitovat jen z nízkých sociálních odvodů v daných východoevropských zemích.[4]

V praxi vše ovšem vypadalo zcela jinak. Zodpovědné úřady na německé straně často rezignovaly na kontrolní proces a schvalovaly smlouvy bez ohledu na dopady na německý pracovní trh i podmínky, v nichž byli zahraniční pracovníci nuceni pracovat. Jen v období od října 2000 do září 2001 vydala spolková vláda celkem 56.690 pracovních povolení (plus 20.750 odděleně vydávaných povolení pro stavební odvětví). Přesto je možno říci, že rozsah problému byl stále do určité míry limitován nutností vydávat pracovní povolení. V praxi ovšem zakořenily zásadní problémy a už z tohoto období jsou známy případy, kdy kvůli nedostatečné legislativě docházelo prakticky k obchodu s lidmi – a právě v masném průmyslu byla situace nejhorší.

1.2 Dodavatelé, subdodavatelé a sub-subdodavatelé...

V masném průmyslu se totiž vyvinula specifická praxe zaměstnávání cizinců skrze složitou strukturu subdodavatelských firem. Masné podniky jsou málokdy vedeny jako zaměstnavatelé: samy uzavírají smlouvy se subdodavatelskou firmou na počet poražených zvířat či cenu za kilo masa. Často již nemívají prakticky žádné vlastní zaměstnance (v některých případech kolem 50 %, častěji ale mezi 10-15 %): pevně zaměstnáni bývají jen pracovníci ve správě a managementu. Je to praktické - nemusejí se pak zabývat odbory, pracovními podmínkami zaměstnanců či tarifní mzdou.

Jak subdodavatel plnění smlouvy zařídí, je už formálně jeho problém. V praxi německý subdodavatel obvykle uzavře další smlouvu s východoevropským podnikem. Masné podniky tak mohou masivně snížit své náklady, aniž by nesly právní odpovědnost za mzdový dumping svého subdodavatele. Takový systém je přímo pozvánkou k vykořisťování pracovníků: protože ve smlouvě je určeno, kolik peněz za práci subdodavatelská firma dostane, může své výnosy zvýšit jen tím, když minimalizuje sumy, které posílá dál – tedy platy pracovníků.[5]

Z právního hlediska se jedná o chatrnou konstrukci – práce u výrobních pásů na jatkách je totiž podle německých zákonů činnost, která má být vykonávána v rámci zaměstnaneckých smluv, nikoli na smlouvu o dílo. V tzv. Rámcových pracovních smlouvách je tedy důraz na to, že subdodavatel provede práce samostatně a na vlastní odpovědnost.[6] Stačí ovšem, aby někdo z domovského masného podniku dával subdodavatelem najatým pracovníkům pokyny, a už dochází k porušení zákona. Stejně tak musí mít zahraniční pracovníci jasně odlišitelné pracovní úbory a používat vlastní pracovní pomůcky.[7] Zdá se tedy, že by pro státní zastupitelství nemělo být těžké podobným praktikám zamezit. Skutečnost je ale složitější: na odhalení a prošetření totiž nemají zájem ani masné podniky, ani subdodavatelé – a ani vystrašení a o živobytí se bojící Východoevropané. A přestože je zejména v posledních letech vůle k odhalení ze strany FKS[8] zřejmější, vyznat se ve spletenci subdodavatelských řetězců a získat potřebné důkazy je nelehká mravenčí práce. 

Jak to chodí u subdodavatelů

Nejproblémovější oblastí je způsob, jakým subdodavatelé zacházejí s najatými zahraničními pracovníky. Vše je dobře vidět na případu rumunských jatečních dělníků, pracujících pro podnik D&S Fleisch v okrese Oldenburg. Z vyšetřování této kauzy pochází i výše citovaná výpověď.

Několik desítek rumunských dělníků uzavřelo smlouvu se subdodavatelským podnikem, který řídil jistý Wilfried I. Do Německa přijeli v roce 2002 se slibem zajištěného ubytování i stravy, úhrady cesty a výdělků kolem 3000 DM (zhruba 1530 Euro) za měsíc. Realita se ovšem od úmluvy zásadně lišila. Pracovní doba trvala nezřídka i kolem 16 hodin. Plat byl vyplácen nepravidelně, občas vůbec – a vždy jen v mnohem nižší výši, než bylo ujednáno; Rumuni nikdy nedostali více než 2250 DM (zhruba 1150 Euro), obvykle méně. Mnohdy byli nuceni podepisovat bianco potvrzení o převzetí platu, aniž by věděli, kolik nakonec za svou práci opravdu dostanou. Běžně docházelo k strhávání značných částek z platu, odůvodněných poškozením pracovního náčiní. Rumunům byly zabavovány pasy. Tomu, kdo se odvážil protestovat, bylo řečeno, že se může kdykoli sbalit a odjet domů – a o výplatě za odpracované dny si mohl nechat jen zdát.[9]

Na ubytovnách panovaly katastrofální podmínky. Dělníci bydleli v prostorech po 10-12 lidech, mnohdy bez dveří. Když Wilfried I. nabral novou skupinu třiceti dělníků, neobtěžoval se s hledáním nových kapacit a ubytoval je v budově, kde se v již tehdy nevyhovujících podmínkách tísnilo už na 50 lidí. Jeden z dělníků později popisoval policii situaci, kdy se rozbil odtok a odpad vyplavil přízemí budovy: namísto aby Wilfried I. sehnal mechanika, museli pracovníci více než týden žít v zápachu a bez funkční kanalizace.

Do podniku sice přicházely kontroly z Úřadu práce (Arbeitsamt) – neměly ovšem žádný účinek, neboť provozovatelé jatek dostávali předem od kohosi zevnitř daného úřadu varování. Dělníci dostali jasné pokyny, jak mají na které otázky odpovídat – například že pracují jen 40 hodiny týdně a vydělávají mezi 2800-2900 DM (zhruba 1435 – 1490 Euro). „Stejně nebylo vůbec důležité, co jsme říkali, protože jediný překladatel byl předák, který hájil zájmy W. I.,“ vypověděl jeden z dělníků. Stejně tak měli v dané dny předepsané volnější pracovní tempo.

Někdy okolo přelomu roku 2002/2003 došlo na benzinové pumpě v okolí Oldenburgu k roztržce mezi Wilfriedem I. a jedním z dělníků. Wilfried I. během ní vyhrožoval rumunskému muži nelegálně drženou zbraní. Situace vyeskalovala o pár dní později, když se rumunští dělníci rozhodli stávkovat. Následkem toho vtrhl do jejich ubytovny Wilfried I. se 30-ti maskovanými muži s baseballovými pálkami. Výsledkem byla zlomenina, monokly a vyražené zuby rumunských dělníků – trvalo několik desítek minut, než se jednomu z rumunských dělníků podařilo zavolat policii.[10]

Wilfried I. byl sice zatčen, ale po osmi dnech propuštěn – nedokázali mu nic, než ilegální držení zbraně. Případ rumunských dělníků a jejich pracovních podmínek ovšem začal být vyšetřován a detektivové dostali povolení k odposlouchávání mobilního telefonu Wilfrieda I. Právě díky policejním odposlechům se roku 2004 podařilo státnímu zastupitelství dotyčného odsoudit. Jedná se zároveň o první případ, kdy byli kromě subdodavatele odsouzeni i ředitelé podniku - šéfové D&S Fleisch Herbert Dreckmann a Joachim Scholten.

Spolupráce mezi Wilfriedem I. a firmou D&S Fleisch trvala čtyři roky – a byla výnosná. Za tu dobu se z D&S Fleisch stal jeden z největších masných podniků v Německu. Na kontech Wilfrieda I. se našly 4 miliony eur – a v garáži Bentley, Rolls Royce či Alfa Romeo.

1.3 Situace po vstupu do EU

V roce 2004 se Polsko, Česká republika, Slovinsko, Slovensko a baltské státy staly novými členy EU, o tři roky později je následovalo i Rumunsko a Bulharsko. Celá situace Východoevropanů v německém masném průmyslu se tím ovšem paradoxně jen zhoršila. Vláda Gerharda Schrödera se totiž v zájmu ochrany německého pracovního trhu zasadila o to, aby volný přístup k zaměstnání zůstal pro občany nově přistoupivších států omezen. I po vstupu do EU totiž zůstala zachována praxe tzv. vysílaných pracovníků, kteří jsou formálně zaměstnáni[11] firmou, která působí v jedné z běžných zdrojových zemí. Odpadl navíc schvalovací proces a jistá míra státní regulace, kdy musely každou jednotlivou pracovní smlouvu schvalovat Úřady práce – nabírání pracovníků ze střední a východní Evropy skrze subdodavatelské firmy se tak ještě zjednodušilo.

Vysílání pracovníků se v EU řídí dle směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb[12]. Z titulu této směrnice se na zahraniční pracovníky z EU vztahuje v Německu, pokud ve vysílajícím státě není pro pracovníky výhodnější, německá maximální délka pracovní doby, rozsah dovolené, bezpečnost práce a minimální mzda [13]. V Německu ovšem až do letošního roku nebyla stanovena plošná minimální mzda – její výši určovaly dohody odborů se zaměstnavatelskými svazy. V různých spolkových zemích se ovšem lišila – a pro některá odvětví, včetně masné branže, vůbec stanovena nebyla.

V rozšíření Evropské unie tak masové koncerny spatřily svou šanci: propustili další stálé zaměstnance a práci si objednávali u bezkonkurenčně levných východoevropských subdodavatelů. To vedlo k enormní poptávce po levné pracovní síle z východní Evropy – takové, kterou již existující východoevropské masokombináty nemohly uspokojit. Proto docházelo k zakládání fiktivních firem, jejichž jediným účelem bylo najmout pracovníky. Takové firmy, které jsou ve skutečnosti jen prázdné skořápky, pak často ani neplatí za své zaměstnance sociální a zdravotní pojištění v jejich domácí zemi.

1.4 Vývoj v posledních letech

Minimálně od roku 2006, kdy novinář Adrian Peter publikoval knihu „Die Fleischmafia: Kriminelle Geschäfte mit Fleisch und Menschen“ (Masná mafie: kriminální obchody s masem a lidmi), jsou nekalé praktiky, panující v německých masných závodech, dobře známé. Od roku 2004 došlo i k několika soudním procesům, kdy se státnímu zastupitelství podařilo některé z členů „Fleischmafie“ (masné mafie) usvědčit.

Masové koncerny se ovšem nepoučily – vše se jim totiž až příliš vyplácí. Největší producenti masa stále rostou: více než polovina všech prasat bývá poražena v jednom ze čtyř největších v Německu působících podniků. Lídry trhu jsou východovestfálský rodinný podnik Tönnies, následovaný nizozemským koncernem Vion, německou společností Westfleisch a dánskou Danish Crown.[14] Obrat v celé branži činil za rok 2011 celkem 34 miliard Euro – což je o čtvrtinu víc, než v roce 2005.

Podmínky na německém trhu mají pustošivé dopady na masný průmysl v okolních zemích. Koncerny z Dánska a Nizozemska, kde je stanovena minimální mzda a kde často přešli k humánnějšímu – automatizovanějším a paradoxně dražšímu porážení zvířat, postupně zkrachovaly či se jen těžko drží nad vodou. V některých případech podniky přistoupily na pravidla hry a přestěhovaly svoje závody do Německa.[15]

I přes veškeré informace se zdá, že se v oblasti pracovních podmínek příliš mnoho nemění. V roce 2013 informoval „Frontal 21“, magazín televize ZDF, o životních podmínkách „gastarbeiterů“ na jatkách koncernů Danish Crown a Vion. Pracovníci z Maďarska pracovali 10-14 hodin denně – a obdrželi za dva měsíce plat 362 Euro. Podle odhadů odborového svazu NGG [16] dostávají pracovníci masného průmyslu, vykonávající v Německu smlouvu o dílo, průměrně 4 až 5 Euro za hodinu; nižší výdělky ale nejsou výjimkou.[17]

1.5 Co bude dál?

V posledních měsících (srpen 2014) se zdá, že se situace v masném průmyslu přece jen začne měnit k lepšímu. Pod tlakem médií a veřejného mínění došlo v únoru 2014 k dohodě mezi odborovým svazem NGG a unií zaměstnavatelů v masném průmyslu (ANG) ohledně výše minimální mzdy v rámci masných podniků. V květnu jejich dohodu posvětila i spolková vláda. Minimální mzda měla od 1. července 2014 činit 7,75 Euro, od prosince 2014 8 Euro, od října 2015 8,60 Euro a od prosince 2016 8,75 Euro. Tato minimální mzda by měla platit pro všechny pracovníky v masném průmyslu, nehledě na to, zda jsou v zaměstnaneckém poměru či pracují na smlouvu o dílo – jsou do ní tedy jednoznačně zahrnuti i pracovníci přicházející se zahraničí.[18] Neexistují ovšem žádné přesné údaje, kolika pracovníků se změna dotkne. Pracovníků v masném průmyslu by mělo být v celém Německu mezi 80 a 100 tisíci – přesný počet pracovníků se smlouvou o dílo ovšem nemají podniky povinnost uvádět. Dá se ovšem předpokládat, že půjde minimálně o 30 tisíc lidí.

Nutno ovšem zmínit, že mezitím byla v Německu po dlouhých letech debat tak jako tak schválena plošná minimální mzda ve výši 8,50 s platností od ledna 2015. Masné podniky tak skrze zmíněnou dohodu fakticky získaly výjimku a výše minimální mzdy v masném průmyslu tak dostihne výši plošné minimální mzdy s desetiměsíčním zpožděním.[19] Dalším problémem je to, že ačkoli měla být minimální mzda vyplácena od 1. července tohoto roku, zatím se tak neděje - „z časových a procesuálních důvodů“ se datum jeho zavedení odsunulo až na září 2014.[20]

2. VELKÁ BRITÁNIE

Informace z Velké Británie se zaměřují na to, co následuje po poražení a prvotním rozporcování zvířat – tedy zpracování masa pro prodejce. Britské zpracovatelské firmy často používají agenturních pracovníků (z velké části se jedná o migranty), aby byly schopny vykrýt výkyvy poptávky ze strany svých zákazníků - převážně supermarketů - a udržely co nejnižší cenu. Stejně jako v některých jiných odvětvích potravinářského průmyslu mají zpracovatelské firmy minimum času na zpracování produktů, aby byly schopny v krátké době dodávat výrobky do supermarketů. Nesplnění objednávky může vést ke ztrátě zakázek. Tlak na snižování nákladů a zvýšení produktivity v kombinaci s vysokou variabilitou poptávky po pracovní síle má za následek to, co Lalani a Metcalf (2012, s. 28) popisují jako "duální trh práce, na kterém existuje jádro stálých zaměstnanců spolu s variabilní pracovní sílou agentur a subdodávek práce". Migranti jsou pak především onou variabilní pracovní silou, pro kterou téměř není potřebná kvalifikace a která je špatně placená. A právě v této oblasti dochází k nejméně jisté a nejvíce vykořisťující práci.

Ve Velké Británii se v posledním desetiletí věnovala problematice pracovních podmínek v masném průmyslu především britská Komise pro rovnost a lidská práva[21]. Podstatná část její práce byla v letech 2008 až 2012 upřena právě na způsob náboru pracovníků a podmínky zaměstnávání v sektorech, které zpracovávají maso a drůbež.

Mezi lety 2008 a 2010 probíhal rozsáhlý výzkum o náboru pracovníků a zaměstnávání v oblasti zpracování masa a drůbeže v Anglii a Walesu. Zjištění (podrobně viz dále) na základě získané evidence konstatovala vysoce rozšířené špatné zacházení a vykořisťování migrantů a agenturních pracovníků včetně mimořádně problematického zacházení s těhotnými ženami.

Na základě těchto výsledků byla Komisí mezi lety 2010 – 2011 zřízena pracovní skupina, jejímž úkolem bylo přijít s návrhy řešení odhalených problémů. V pracovní skupině přitom byli zastoupeni nejrůznější aktéři z dané oblasti. Prostřednictvím pracovní skupiny se zástupci všech velkých supermarketů a průmyslových subjektů dohodli na zavedení souboru norem, jejichž cílem je pomoci zpracovatelským podnikům řešit ve výzkumu identifikované problémy (viz dále).

Mezi lety 2011 a 2012 došlo na základě jednoho z doporučení výše zmíněné pracovní skupiny k přezkoumání výsledků výzkumu s cílem zjistit, zda došlo v problémových oblastech k nějakému posunu. Výsledky přezkoumání dopadly poměrně pozitivně a Komise konstatovala, že s ohledem na složité ekonomické prostředí je spokojena s pokrokem. Zejména pozitivně hodnotila zlepšené zacházení s těhotnými ženami, zrušení oddělování pracovníků na základě národnosti, méně fyzického zneužívání a skutečnost, že britští pracovníci již nemají potíže s registrací u agentur kvůli své národnosti. Přezkoumání obsahuje další doporučení a rovněž návodné rady, jak řešit zbývající problémy.

2.1 Výzkum o nabírání nových pracovníků a zaměstnávání v masném průmyslu (2010)[22]

Cílem výzkumu bylo prošetřit, jak jsou lidé, kteří pracují v tomto sektoru, přijímáni do práce a jak se s nimi v práci zachází. Šetření přitom zkoumalo všechna témata spojena s náborem a zaměstnáváním ve všech fázích zpracování masa a drůbeže včetně balení před dodáním do maloobchodních prodejen. Výzkum se ovšem nezaměřoval (!) na porážku zvířat a prvotní zpracování červeného masa. 

• pochopit problémy, které ovlivňují tyto pracovníky
• zkoumat dopad současného náboru a zaměstnávání na jednotlivce a na vztahy mezi pracovníky různých národností
• identifikovat příklady dobré praxe, které podporují rovnost příležitostí pro agenturní pracovníky, a dobré vztahy mezi různými národnostmi v tomto odvětví.

Šetření bylo opřeno o rozsáhlý výzkum, který zahrnoval komplexní obraz dodavatelského řetězce od zaměstnanců agentury práce na výrobních linkách, pracovních agentur, které tuto pracovní sílu zajišťují, zpracovatelských firem, ve kterých pracují, až po supermarkety, které si koupí kolem 80 % masných výrobků z tohoto odvětví. Konkrétně se jednalo o:

• 150 písemných podkladů od organizací a jednotlivců, kteří pracují v tomto odvětví; podklady od obchodů, odborů, státních a obchodních institucí;
• 140 rozhovorů s respondenty, kteří pracují v masném průmyslu na 15 různých místech v Anglii a Walesu, z nichž 120 bylo migranty;
• 190 odpovědí od firem, které působí v masném průmyslu, a 131 odpovědí od agentur, které v masném průmyslu zajišťují práce, případové studie sedmi organizací, které působí jako zpracující firmy i jako agentury práce, u kterých se na základě zjištěných informací domnívali, že se v nich objevují případy dobré praxe v ohledu náboru zaměstnanců, zaměstnávání, rovného zacházení a integrace.
• rozhovory s řadou zúčastněných stran - od policejních důstojníků po agentury poskytující poradenství a další aktéry, které zastupují zájmy rodin migrantů a / nebo agenturních pracovníků.

2.2 Migranti a agenturní pracovníci ve výzkumu

Dle šetření se v oblasti zpracování masa poměr zastoupení agenturních pracovníků v jednotlivých částech liší, nicméně lze říct, že u velkých firem tvoří agenturní pracovníci 10 až 50 % pracovníků. Přestože ve většině pracovních odvětví ve Velké Británii není třeba pro zajišťování agenturních pracovníků speciální licence, v sektorech, které zpracovávají jídlo a pití, tomu tak je. Oslovené pracovní agentury (n. 131) uvedly, že 70 % pracovníků (respektive v některých případech až 90 %), které zajišťují do zpracovatelských firem, jsou migranti. Ti jsou nejčastěji původem z Polska, dále pak z Litvy, Lotyšska, České republiky, Slovenska a Portugalska.

Hlavním důvodem pro vysoký podíl migrantů pracujících v tomto sektoru a neatraktivitu této práce pro místní obyvatelstvo jsou nízké výdělky, a to především pokud se jedná o agenturní zaměstnávání. Zároveň někteří oslovení Britové zmiňovali, že je pracovní agentury ani nechtějí registrovat, protože se téměř výhradně zaměřují na pracovníky z východní Evropy, což je přirozeně v rozporu s britským právem. Stejně tak se většina pracovních agentur setkala s tím, že firmy poptávaly pracovníky dle národnosti: zejména Poláky či Brity. Třetina agentur přitom potvrdila, že v rozporu s právem těmto prosbám vyhovují nebo rovnou odhadují, jakou národnost firma preferuje. Oslovení agenturní pracovníci (n. 260) v podstatě bez výjimky uvedli, že by preferovali stálou práci díky větší jistotě a právům než mají v pozici agenturních pracovníků.

2.3 Problémy agenturních pracovníků ve výzkumu

• porušování různých právních ustanovení - v oblasti práva, které se vztahuje na zprostředkovatelské agentury, pracovního práva a oblasti zdraví, bezpečnosti a rovnosti na pracovišti
• porušování nominálních etických obchodních standardů a základních lidských práv
• zacházení s migranty a pracovníky agentury způsoby, které nemusí být nutně nezákonné, ale které jsou v rozporu s lidskou důstojností, v některých případech se jednalo o vykořisťování.

Více než 80 % z oslovených pracovníků (n. 260) uvedlo, že agenturní pracovníci měli horší pracovní podmínky než přímí zaměstnanci. Horší podmínky se týkaly v podstatě každého aspektu jejich práce – od horšího platu, přiřazení nejméně oblíbeným pracím, zacházení jako s „občany druhé třídy“ na pracovišti atp. Agenturní pracovníci se ve firmách, které zpracovávají maso, setkávali s následujícími problémy: žádné nebo nedostatečné pauzy na toaletu (a to i v případě těhotných žen nebo žen s periodou) se všemi z toho vyplývajícími důsledky; fyzické násilí (strkání, kopání, udeření, házení osobních věcí); verbální násilí a to až u třetiny oslovených pracovníků; špatné či neadekvátní zacházení s těhotnými ženami, které někdy vedlo k potratům; propouštění ze strany agentur po zjištění těhotenství; významné problémy v oblasti zdraví a bezpečnosti (což bylo zmiňováno až v polovině rozhovorů, zejména se týkalo nedostatečných ochranných pomůcek např. rukavic, teplého oblečení pro práci v mrazu či nutnosti sdílení mokrých kombinéz a bot, které nešlo mezi směnami vyprat). Posledním z často zmiňovaných problémů byly přesčasy, kdy agenturní pracovníci pracovali 7 dní v týdnu bez možnosti volna a někteří, třebaže se jednalo spíše o výjimky, pracovali až 90 h týdně. Po 16-18 h práce přitom měli velmi krátký čas na zotavenou, a pak museli znovu nastupovat do práce. Vážným problémem byla i skutečnost, že někdy přišli nasmlouvaní agenturní pracovníci do firmy, která jim oznámila, že pro ně nemá práci. V těchto případech investovali svůj čas a někdy i dlouhou dobu dopravy zbytečně. Posledním často zmiňovaným tématem byla mzda a její nezřídka neodpovídající výše. Agenturní pracovnici navíc vydělávali při stejné práci v porovnání s kmenovými pracovníky méně. Čtvrtina firem přiznala, že agenturním pracovníkům platí za stejnou práci méně než kmenovým, v některých, třebaže řídkých případech, byl tento rozdíl až trojnásobný.

2.4 Zkušenosti agenturních pracovníků s agenturami

Třebaže je to v Británii nelegální, platila (či znala někoho, kdo platil) jedna sedmina dotazovaných agentuře peníze za zprostředkování práce. V některých případech migranti vypovídali o tom, jak jim manažeři agentury nedovolili opustit fabriku či je po několika málo hodinách spánku budili, aby pracovali o svém volném dnu.

Jedním z nejčastějších problémů (minimálně v jedné čtvrtině případů) s agenturami pak bylo proplácení svátků a možnost vybrání si vzniklého nároku na dovolenou. Dalšími pak byly: nižší výplata (méně proplacených hodin než bylo odpracováno, nedodržení minimální mzdy, zadržování peněz…), strhávání peněz za ubytování více než je dovoleno[24], neadekvátně vysoké poplatky za dopravu atp.

V případě migrantů pak byly identifikovány zejména problémy s neporozuměním pracovní smlouvě a psaným pravidlům, především kvůli nedostatečné znalosti jazyka. Migranti opakovně vypovídali o tom, že se cítili namístě nuceni smlouvu podepsat a neměli čas/reálnou možnost si jí nechat od někoho přeložit nebo si ji pomalu přečíst. 70 % dotazovaných dále uvedlo, že s nimi bylo zacházeno odlišně ze strany zaměstnavatele či agentury na základě jejich národnosti. Některé firmy či manažeři preferovali různé národnosti a vůči některým se chovali otevřeně rasisticky. Nedostatečná byla i jazyková podpora či informace, jejichž nedostatek byl jednou ze zásadních příčin zranitelnosti migrantů. Šetření se zabývalo i jeho extrémními formami, kdy kriminální gang účtoval agenturním pracovníkům - migrantům poplatek 250 liber za umístění ve firmě zpracovávající drůbeží maso. V případě, že tito pracovníci pak nebyli schopni včas platit narůstající dluh, byli podrobeni těžkému bití. Jednalo se o stovky lidí.

2.5 Doporučení vyplývající z výzkumu

Mimo samotné výsledky výzkumu obsahuje zpráva o šetření i téměř padesát doporučení[25]. Kromě změn v legislativě si tato doporučení všímají i pozic supermarketů, které zprostředkující agentury označily jako mocnější než vládu a veškerou legislativu. Z tohoto důvodu obsahují doporučení i výzvu směrem k supermarketům, aby využily svého vlivu na výrobu potravin a přinutily výrobce používat pouze férové zprostředkovatelské agentury. Zároveň šetření dodává, že 80 % zpracovaného masa je dodáváno do supermarketů a hlavním důvodem pro použití agenturní pracovní síly je právě uspokojit poptávku supermarketů.

Šetření rovněž přineslo zjištění o tom, že ochota chovat se jako férový zaměstnavatel pramení u firem někdy z jejich vnitřního nastavení a respektu ke svým pracovníkům a někdy je způsobena supermarkety, kterým zboží dodávají. Bez ohledu na to, co firmy motivuje chovat se jako férový zaměstnavatel a ke všem národnostem stejně, mluvili v těchto případech reprezentanti firem vždy o přínosu tohoto férového chování pro obchod a skutečnosti, že jejich zaměstnanci jsou dobře motivovanou, kvalifikovanou a stabilní pracovní silou. Na druhou stranu se nemohli ubránit frustraci z konkurence, která jedná neeticky a protiprávně, a volali po vyšší aktivitě ze strany regulačních orgánů, aby bylo dosaženo rovných příležitostí pro všechny.

V tomto kontextu a v kontextu toho, že britská vláda uvádí flexibilitu agenturní práce jako výhodnou pro zaměstnavatele i zaměstnance, je proto třeba vnímat výsledky šetření, které jasně poukazují na to, že agenturní práce neposkytuje flexibilitu pro nízko-kvalifikované agenturní pracovníky s nízkými příjmy – opak je pravdou. Tito pracovníci cítí povinnost pracovat jakýkoli požadovaný počet hodin bez ohledu na jiná ujednání, únavu, dovolenou nebo nemoci. Závěrem šetření podporuje flexibilní pracovní sílu, ale ne na úkor rovnosti, úcty a respektu.

2.6 Přezkoumání výzkumu

• zhodnotit rozsah, v jakém relevantní aktéři efektivně implementovali doporučení vydaná v šetření
• přijmout donucovací opatření tam, kde je třeba.

Během 12 měsíců, které následovaly po vydání zprávy, pracovala Komisí zřízená pracovní skupina, jejímž úkolem bylo přijít s návrhy řešení odhalených problémů a tato řešení implantovat v praxi (viz výše). Hlavním cílem pracovní skupiny bylo dohodnout standardy náborových postupů a pracovních podmínek v tomto zpracovatelském odvětví a přijít s postupy, které pomohou zpracovávající firmám a agenturám řešit problémy identifikované v šetření.

• psané informace od 53 zpracovatelských firem, 16 agentur a 34 supermarketů, odborů a dalších relevantních aktérů
• rozhovory se 134 pracovníky (60 % z nich bylo kmenovými pracovníky, 40 % tvořili agenturní pracovníci), kteří pracovali v různých částech zpracovatelského řetězce. V 114 případech se jednalo o migranty, zbylých 20 bylo Brity, které bylo obtížné sehnat.
• případové studie tří organizací (dvou zpracovatelských firem a jedné zprostředkovatelské agentury), které byly nominovány zejména supermarkety a dalšími jako reprezentanti dobrých praktik v oblasti náboru, zaměstnávání, rovnosti a integrace.

2.7 Výsledky přezkoumání

Podle získaných informací došlo k uspokojivému posunu v oblasti zacházení s těhotnými ženami (po skandálu z první zprávy mnoho agentur svoje zaměstnance proškolilo, jak s těhotnými pracovnicemi zacházet, a přestože se stále jedná o oblast, kde nejsou plně dodržovány zákony, zlepšení je viditelné). Situace se zlepšila i v oblasti eliminace oddělování pracovníků dle národnosti. Pro komunikaci s různorodými zaměstnanci byl v reakci na první zprávu vytvořen toolkit Efektivní komunikace a mnohojazyčná pracovní síla[27], který může být v této oblasti nápomocný. K významnému zlepšení došlo i u poskytování ochranných pomůcek, i když ne ve všech případech byly zjištěny pouze pozitivní informace. Druhé šetření rovněž zaznamenalo pozitivní posun v poskytování pauz a možnosti odchodu na toalety během pracovní doby a méně případů fyzického zneužívání na pracovišti.

Zejména ze strany supermarketů došlo po vydání první zprávy k většímu zájmu o fungování a pracovní podmínky v subdodavatelských řetězcích. Většina dotázaným pracovníků potvrdila následné zvýšení počtu kontrol. Bohužel se zdá, že efektivita těchto kontrol byla velmi nízká. V první řadě se většina z nich nezaměřovala na pracovní podmínky pracovníků či na jejich práva. Naopak, obnášená kontrola znamenala pro pracovníky často úklid navíc, pomalejší posun výrobní linky, přítomnost více pracovníků na pracovišti, ale méně agenturních zaměstnanců. Stejně tak bývaly ke zpracování vybrány bezproblémovější kusy masa atp. Pokud inspektoři vůbec mluvili s někým z pracovníků, jednalo se o člověka vytipovaného manažerem firmy, který byl rozhovoru přítomen. Obrázek, který si mohla dotyčná kontrola udělat, tak velmi často neodpovídal realitě.

Druhá zpráva tedy úsilí o kontrolách ze strany supermarketů oceňuje, ale všímá si omezenosti těchto kontrol, a to především kvůli jejich předchozímu ohlášení a absenci prostoru, kde by pracovnici mohli podat otevřené informace. Pozitivně pak vidí, že hlavní obchodní subjekty ve zkoumané oblasti[28] přijaly v reakci na první šetření soubor postupů řízení a klíčové ukazatele výkonnosti pro všechny dodavatele a zpracovatele masa a drůbeže, které budou  ke každému čtvrtletí zkoumat a vyhodnocovat.

V závěru uvedených 20 doporučení přichází s konkrétními návrhy, jaká opatření by měli klíčoví aktéři v oblasti – ať již se strany byznysu, regulačních úřadů nebo státní správy -  přijmout, aby došlo k dalšímu zlepšení.

3. ZÁVĚREM

Výše zmíněné analýzy z Velké Británie a Německa jsou ilustrací, že cena zaplacená za úhledně připravené maso v obchodech je daleko větší než účet, který platíme v obchodech z našich peněženek. Mezi netušené rozměry masného průmyslu patří mimo environmentálních a společenských dopadů i pracovní vykořisťování, kterému se ti, koho postihuje, nedokážou a ani nemohou účinně bránit. Ani jeden z vykreslených případů neukazuje snadné řešení problému. Přes detailní popis její činnosti a pojmenování situací, kdy dochází k porušování zákona, se masné mafii v Německu stále daří a změny i přes snahu odborů a dalších institucí nastupují velmi pomalu. Bitva o první krok k potřebnému zlepšení – minimální mzdu – je v Německu vybojována. Co bude následovat a zda a jak se situace změní, zatím není zřejmé. Namísto situace v bourání masa se britská Komise pro rovnost a lidská práva zaměřila na jeho zpracování. I tam je situace při bližším pohledu neuspokojivá. Neustálý tlak na snižování ceny, kolísání poptávky a nutnost vyřídit objednávku během krátké doby mají obrovský dopad na pracovní podmínky. Přestože je z metodologického hlediska značně ošemetné měřit nějakou změnu v takovéto oblasti, zdá se, že zveřejnění zjištění a následná práce s relevantními aktéry ke zlepšení situace přispěla. Právě tento případ pak pěkně ilustruje vliv supermarketů na pracovní postupy a pracovní podmínky nejen jejich přímých dodavatelů, ale i celého dodavatelského řetězce. Vypadá to, že kde je vůle, řešení se často najde. A vůli supermarketů mohou a mají ovlivňovat jejich zákazníci. Stejně tak existují i v České republice dostupné alternativy k masu z velkochovů. Mimo možná není ani zvážit skutečnost, že současní Evropané v průměru spotřebovávají dvakrát až třikrát více masa než je považováno za zdravou normu.

Dokument vznikl v rámci projektu „Zahraniční zaměstnanci na trhu práce“, který realizuje Sdružení pro integraci a migraci ve spolupráci s Organizací pro pomoc uprchlíkům a Multikulturním centrem Praha. Mezinárodními partnery projektu jsou Caritasverband für die Diezöse Osnabrück z Německa a Anti - Slavery International z Velké Británie.