„Občané bez hranic“ - Studie o přístupu občanů EU a jejich rodinných příslušníků k uplatňování svobody pohybu a práva pobytu

Východiskem výzkumu bylo povědomí o existujících rozdílech mezi povinnostmi členských států stanovenými předpisy EU a faktickou realitou implementace těchto předpisů v jednotlivých zemích. Občanům EU a jejich rodinným příslušníkům nebyla plně umožněna svoboda pohybu a právo pobytu i přes už formálně ukončenou implementaci předmětné Směrnice.

Výzkum provedený v České republice, Rumunsku, Španělsku, Itálii a Francii nevychází jen z legislativy, ale i oficiálních národních dokumentů, zpráv subjektů státní správy a neziskových organizací, rozhovorů s právníky a odborníky v této oblasti, úředníky místních státních správ, pracovníky cizinecké policie a Ministerstva vnitra. Takto získané poznatky byly vzájemně porovnány a doplněny o základní zdroj studie, kterým byly informace od občanů EU získané z praxe nevládních organizací, na které se tito občané obraceli a obrací s žádostmi o pomoc a asistenci.

Hlavní zjištění výzkumu:

Studie uvádí, že Směrnice je nadále nesprávně aplikována ve všech partnerských zemích projektu, pokud jde o právo rodinných příslušníků občanů EU (kteří sami nejsou občany EU) na vstup na území, zejména pak z důvodu neo­právněného vyžadování vstupních víz pro pobyt za účelem sloučení rodiny a nedodržování procesních lhůt při vyřizo­vání žádostí. Co se týče práva pobytu, výzkum poukazuje na fakt, že správní formality jsou stále závažnou překážkou pro naplnění tohoto práva. V mnoha zemích stále platí kontroverzní požadavek na prokázání dostatečných finančních zdrojů, což představuje závažný problém při podávání žádosti o registraci pobytu. V jiných zemích je zase problémem prokázat faktickou závislost rodinných příslušníků. Pokud jde o otázku rodinných příslušníků v zemích, jako je Francie, Itálie a Španělsko, spolužijící osoby čelí mnohdy velkým překážkám při získávání pobytových karet. Problémy nevznikají jen u párů fakticky sdílících společnou domácnost a partnerů stejného pohlaví, jejichž práva bývají často uznána až rozhod­nutím soudu, ale i u manželů, kteří jsou často bezdůvodně konfrontováni s podezřením na účelová manželství.

Další problematickou oblastí jsou řízení o vyhoštění, která řada členských států nezvládla upravit takovým způsobem, aby byly konformní se Směrnicí. Bylo zjištěno, že v případě odsouzení za trestný čin pachatel velmi často čelí automatic­kému vyhoštění bez jakéhokoliv posouzení, zda jsou naplněny podmínky aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti hostitelského členského státu.

V obecné rovině je třeba více věnovat pozornost nízkému povědomí o těchto otázkách. Studie poukazuje na nedostačující úroveň informací – a to jak mezi osobami používajícími příslušné právo, tak mezi občany EU samotnými – o znalosti legislativy, práv a povinností týkající se volného pohybu a pobytu v členských zemích.

Závěrečná kapitola si klade za cíl propojit poznatky z výzkumu s budoucí činností projektu „Občanů bez hranic,“ ve snaze vypracovat konkrétní přístupy kompletního zajištění práv občanů EU a jejich rodinných příslušníků. Jsou zde uvedena některá konkrétní doporučení vycházející z dobré praxe některých zemí.

Kompletní znění studie naleznete níže.

Znění studie v několika jazykových verzích naleznete zde: http://www.meltingpot.org/+-CitizensWithoutBorders-+.html