Otevřená platforma. Texty nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Být z Polska, pracovat v Nizozemí a mít přitom portugalskou pracovní smlouvu? Nejedná se o zcela výjimečné situace. Vysílání pracovníků je totiž jedním ze způsobů, jak mohou firmy využívat ekonomických a daňových rozdílů mezi členskými státy EU a strategicky zvažovat, co kde podniknou. U uvedeného příkladu „strategického vysílání“ z roku 2012 najala polská firma polského pracovníka, který však měl smlouvu s portugalskou agenturou práce.  Důchodové pojištění za něj tak mělo být odváděno v Portugalsku. Z důvodu rozdílných sazeb mohla podle nizozemských zástupců odborů takováto agentura ušetřit až 25 procent na sociálním pojištění, jak uvádí Berntsen a Lillie, kteří tento případ zmapovali. 

Před necelými dvěma lety přijala Evropská unie směrnici o prosazování, která se zaměřila na odlišení „skutečného“ od podvodného vyslání, posílení spolupráce inspekcí práce v EU anebo zavedení odpovědnosti za subdodavatele. Zvýšení kontrolních pravomocí je ale ve směrnici popsáno velmi opatrně, aby měly pouze omezený dopad. Již při jejím přijetí tak zaznívaly významné kritiky z Francie, Německa a dalších zemí. 

Dnes se jedná o další změně, která by přinesla zmíněnou rovnost zaměstnanců působících na jednom pracovišti, ať už nejsou či jsou vyslaní. Pokud nyní zástupci zaměstnavatelů volají po tom, aby se nejdříve vyzkoušelo, jak bude v praxi fungovat směrnice o prosazování, neříkají tím nic jiného než, že jsou proti rovnosti na pracovišti, které je u vysílání stále legální. Česká vláda pod vedením sociální demokracie změnu směrnice po úterním jednání tripartity V4 odmítla s tím, že by její úprava Česko připravila o „konkurenční výhodu“. Tímto vyjádřením se stala „mluvčí“ Svazu průmyslu a obchodu. Je to bohužel promarněná šance pro vládu, která jinak v debatě o britské snaze omezit některé sociální dávky lidem z jiných zemí Unie, bojovala pro dodržení sociálních standardů v EU.

Jde o překvapivý krok ze strany české sociální demokracie, protože nejen odbory v ČR ale i její kolegové z levého spektra v Evropském parlamentu naopak prosazení stejných podmínek dlouhodobě podporují. Mluvit o konkurenčních výhodách za situace, kdy jsou v Česku náklady práce tak nízké, není zcela na místě. Odbory s politickou podporou sociální demokracie už přeci léta bojují proti tomu, aby mzdy v rámci republiky stouply na důstojnou úroveň tak, aby bylo možné se jednoho dne přiblížit průměrné mzdové hladině „starých“ členských státu Evropské unie. 

Konkurenceschopnost na základě nízkých nákladů práce nepřinese nic dobrého. Česká ekonomika by se podle tohoto scénáře nadále profilovala jako záložní „výrobní hala“ pro bohatší státy s levnou pracovní silou a minimálním růstem mezd. Pokud se tato strategie nezmění, dostane se republika do pasti chudoby. Kapitál, který by eventuálně podpořil výrobu s vyšší přidanou hodnotou, uteče z republiky, protože nemá smysl investovat do levné montovny, kde chybí prostor pro inovaci. Svým způsobem představuje revize směrnice o vysílání pracovníků také potenciální bič na firmy v České republice platící nízké mzdy. Ze strany západní Evropy je formou nátlaku, aby mzdy v naší zemi rostly na takovou úroveň, která je běžná v Německu či Rakousku. Přitom premiér a šéf ČSSD Bohuslav Sobotka přiznal v sobotu po stranickém jednání, že je to pro něho osobně i sociální demokracii velké zklamání, že životní úroveň Čechů ve srovnání s vyspělými zeměmi západu pořád zaostává.

Rezignovat na princip „stejná mzda za stejnou práci na stejném pracovišti“ znamená být občanem EU druhé kategorie. Občanství by přitom nemělo být kritériem, podle kterého se určí výše mzdy. Pokud firma vytváří zisk v jiné zemi EU, cena práce by se měla platit podle tamních zvyklostí. Jinak se nejen deformuje trh práce, ale zároveň dochází ke zneužívání českých pracovníků vyslaných do zahraničí, protože nedostanou odměnu, na kterou by měli mít nárok. Stejně tak by nebylo v pořádku, aby občané EU pracující v Česku, dostávali nižší mzdy anebo platili nižší daně.

Foto Daniel Kulinski Zdroj: Flickr.com