Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) vydalo 5. 1. 2004 stanovisko k novelizovanému znění § 3 odst. 1 zákona o stání sociální podpoře, které od 1.1. 2003 vylučuje z okruhu oprávněných osob pro výplatu dávek státní sociální podpory žadatele o udělení azylu v ČR, což dále stíží pobyt těchto žadatelů (zejména rodin s dětmi), po dobu azylového řízení, na soukromí. SOZE shledává tento záměr zákona kontraproduktivním a v zásadě rozporuplným. Novelizované znění, jehož záměrem bylo předejít kumulaci sociálních výhod žadatelů o azyl, je zcela zjevně nadbytečné, neboť stávající úprava zákona o azylu kumulaci dávek státní sociální podpory a zároveň čerpání služeb spojených s pobytem v azylovém zařízení (ubytování, strava, kapesné a ostatní služby) zamezuje. Argumentace o kumulaci určitých výhod u žadatelů o azyl je ve své podstatě chybná. Na poskytnutí bezplatného ubytování, stravy, kapesného a jiných služeb nemají právo všichni žadatelé o udělení azylu, nýbrž pouze ti žadatelé, kteří jsou hlášeni k pobytu v některém z azylových zařízení resp. v některém z přijímacích či pobytových středisek. Pokud jde o žadatele hlášené k pobytu mimo pobytové středisko nelze tedy o kumulaci sociálních výhod hovořit. O kumulaci výhod nelze však hovořit ani ve vztahu k žadatelům hlášeným k pobytu v azylových zařízeních. Přesáhnou-li finanční a majetkové poměry azylantů určitou, zákonem stanovenou hranici, je možné na nich žádat částečnou úhradu poskytovaných služeb (např. dosahuje-li či přesahuje-li prokázaný čistý příjem nebo finanční hotovost žadatele o udělení azylu částku 1.200,- Kč/měsíc, ztrácí žadatel nárok na výplatu kapesného).
SOZE se domnívá, že má-li žadatel o udělení azylu, hlášený k pobytu v azylovém zařízení, právo na určité bezplatné sociální nároky pouze v případě, kdy jeho majetkové poměry jsou takové, že od něho nelze spravedlivě žádat ani částečnou úhradu služeb, pak se tento záměr zákona dotkne především žadatelů o azyl pobývajících na soukromí. SOZE spatřuje tuto novelu jako neefektivní a nesrozumitelnou, neboť náklady na pobyt žadatele s hlášeným pobytem mimo azylové zařízení jsou tak ve vztahu k nákladům na pobyt žadatele pobývajícího v tomto zařízení nepoměrně nižší a v případě pracujících azylantů, na nich dokonce stát vydělává. Záměr zákona by mohl vést k jejich hromadnému návratu do pobytových středisek, jejichž současná kapacita není na tento nápor připravena. Nesrozumitelnost této dikce zákona spočívá dle názorů SOZE v tom, že pokud by žadatelé o azyl, hlášení k pobytu v pobytových střediscích, měli ze zákona právo na sociální podporu a jejich příjem by tak překročil zmiňovanou, zákonem stanovenou, hranici, bylo by možné po nich žádat částečnou úhradu, jinak bezplatných, služeb.
V neposlední řadě SOZE poukazuje na to, že použitá formulace vylučuje z okruhu oprávněných osob explicitně pouze žadatele o udělení azylu a nikoli i cizince, kterým bylo uděleno vízum za účelem strpění. Zákon tak ponechává výkladové nejasnosti, zda jsou z okruhu oprávněných osob vyloučeni i cizinci, kteří poté, co jim byla zamítnuta jejich žaloba proti správnímu rozhodnutí v řízení o udělení azylu, využili svého práva podat proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.