Předmětem polemické analýzy SOZE je nejprve aplikace institutu „třetí bezpečné země“ ve správní a soudní praxi ve znění zákona o azylu účinném do 31.1.2002, tzn. do doby, než nabyla účinnosti novela zákona o azylu. Dle platné právní úpravy před touto novelou  se „bezpečnou třetí zemí“ rozuměl stát „jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem nebo v případě osoby bez státního občanství, stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území, a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení statusu uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. “Stát ovšem nebyl považován za  bezpečnou třetí zemi, pokud na něj bylo možné vztáhnout překážky vycestování nebo pokud cizinec jeho územím pouze projížděl.“
SOZE se ve svém stanovisku výkladem pojmů „přejíždět“ a „pobývat“ obsáhle zabývá. Správní orgán na pojem „přejíždět“ nahlíží jako na objektivní nemožnost cizince projevit úmysl požádat o azyl v zemi, na jejímž území se právě nacházel. Pokud však takovou možnost má, pak to správní orgán považuje za pobývání, na jehož základě už může uplatnit institut „třetí bezpečné země“. SOZE si ve svém stanovisku všímá jisté nelogičnosti výkladu výše zmiňovaných pojmů správním orgánem, zejména pokud jde o jejich aplikaci na situaci pouhé jízdy linkovým autobusem přes cizí zemi na jedné straně a nelegální přepravy osob na straně druhé.
První situaci Správní orgán chápe jako pobývání na určitém území, protože se domnívá, že dotyčná osoba měla reálnou možnost vystoupit z linkového autobusu nebo využít fyziologických přestávek a podat na tamějším úřadě žádost o udělení statutu uprchlíka. Tento způsob chápání pojmu „pobývat“ pak do přijetí novely azylového zákona měl na svědomí stovky zamítavých správních rozhodnutí o udělení azylu, které byly považovány za zjevně nedůvodné (viz níže) a odvolávaly se právě na aplikaci institutu „třetí bezpečné země“. 
Nelegální masovou migraci ovšem na druhé straně správní orgán považuje za pouhé projíždění danou zemí, neboť jak se domnívá, osoby měly „objektivní nemožnost“ projevit úmysl požádat o azyl. SOZE tomuto výkladu pojmu „přejíždět“ ve svém stanovisku oponuje a vysvětluje to tím, že realita je zcela opačná. Přepravované osoby dělají vše proto, aby nebyly objeveny a dostaly se až do cílové země. Požadavku objektivní nemožnosti (nikoli jen subjektivní) cizince projevit úmysl požádat o azyl v zemi, na jejímž území se právě nacházel, vyhovuje pouze mimořádně úzká skupina cizinců.
SOZE rovněž považuje za problematickou.stávající aplikaci institutu „třetí bezpečné země“ a tedy zamítání žádostí o udělení azylu (podle azylového zákona) jako zjevně neodůvodněné. Aplikací institutu „třetí bezpečné země“ dochází podle SOZE k automatickému vyloučení posuzování merita věci a odůvodněnosti strachu žadatele z pronásledování. Jinými slovy, správní orgán neposuzuje, zda je dotyčný žadatel pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, a to i přesto, že dotyčný tvrdí, že byl za uplatňování politických práv a svobod ve své vlasti pronásledován. SOZE shledává tuto praxi v rozporu s Úmluvou o právním postavení uprchlíků, Listinou základních práv a svobod a Ústavou ČR. SOZE rovněž připomíná, že mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem (v tomto případě - zákonem o azylu). Úmluva o právním postavení uprchlíků přitom nevylučuje poskytnutí ochrany s odkazem na pobyt v „třetí bezpečné zemi“. Rovněž takzvaná „cesační klauzule“, která specifikuje podmínky, za kterých uprchlík přestává být uprchlíkem, resp. vyjmenovává případy, za kterých mezinárodní ochrana již není nutná či oprávněná, institut „třetí země“ nezmiňuje.

Problematická je podle SOZE i skutečnost, že zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné (odvoláním se na aplikaci institutu „třetí bezpečné země“ bez zkoumání merita věci), samo o sobě nepředpokládá, že se v domnělé „třetí bezpečné zemi“ bude jeho žádost meritorně zkoumat. Mnohdy tomu brání praktické důvody jako například víza. Ani však v případě umožnění vstupu cizince na území „třetí bezpečné země“ nezaručuje  meritorní zkoumání věci. SOZE to dokládá na příkladech azylové legislativy Polska a Slovenska,  které rovněž aplikují institut „třetí bezpečné země“. V těchto zemích nemají žadatelé, zamítnutí v České republice na základě aplikace institutu „třetí bezpečné země,“ explicitně zaručeno, že bude zvažováno poskytnutí mezinárodní ochrany formou azylu a meritorně zkoumány důvody jejich žádosti. „Dochází tak k ukázkovému případu produkce tzv. uprchlíků na orbitu, jejichž žádost o udělení azylu není s ohledem na aplikaci institutu „třetí bezpečné země“ meritorně posouzena žádným státem,“ poznamenává SOZE. Na podporu svých argumentů SOZE vzpomíná několik dokumentů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, který zastává názor, že k aplikaci institutu třetí bezpečné země (a tedy k zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné) nestačí pouhá krátkodobá přítomnost na území „třetí bezpečné země“, ale vyžaduje se vytvoření určitých pevnějších a těsnějších vazeb k dané zemi.

V závěru svého stanoviska na příkladu několika členských států Evropské unie SOZE dokládá, že nad aplikací institutu „třetí bezpečné země“ neexistuje ani v tomto prostoru konsensus.