Šetření státních financí může jít ruku v ruce se šetřením práv cizinců
Nedostatek financí a nutnost šetřit je základním zaklínadlem české a evropské politiky v podstatě od vypuknutí ekonomické krize v roce 2008. A právě šetření je s oblibou prezentováno jako nutnost pro vyvedení naší země z problémů a zajištění budoucí prosperity.
Na příkladu české migrační politiky a výkonu státní správy v této oblasti ze strany ministerstva vnitra lze ovšem dobře ilustrovat samo-vytváření činností, tedy správních a soudních procesů, které vůbec nejsou samozřejmé a nutné. Ministerstvo vnitra postupně převzalo veškerou pobytovou agendu od údajně drahé a zkorumpované cizinecké policie. Zejména od té doby je možné sledovat, co přináší proklamovaný cíl „ušetřit“ v praxi.
Přísně a několikrát prověřovat
Na vnitru zřejmě vládne utkvělá představa, že každý cizinec ze své podstaty obchází zákony a že je tomuto možné zabránit pouze zaváděním dalších a přísnějších pravidel. Stále noví zaměstnanci ministerstva vnitra v nízkých platových třídách se snaží pod značným tlakem nadřízených přísně a několikrát prověřovat každého cizince, který tu třeba 4 roky legálně pobývá a jen žádá o běžné prodloužení pracovního nebo podnikatelského povolení k pobytu. Jen pro příklad - cizinec musí za všech okolností v každé době vykazovat jako živnostník či podnikatel dostatečný zisk. Nemá-li práci, musí ihned on i jeho děti opustit celou svou existenci v naší zemi, atp.
Důsledkem je, že zatímco policii (jejíž práce jistě nebyla bezproblémová) stačilo na prodloužení pobytu několik týdnů a úkony pár lidí, se dnes řeší přes systém trojí kontroly. Z rutinního úkonu prodloužení pobytu se stává mnohaměsíční až několikaleté martyrium, které zaměstnává armádu úředníků, odvolací orgány, soudy a policii. Kvůli neschopnosti nebo neochotě ministerstva prodlužovat jejich pobyty jsou cizinci nuceni podávat tzv. opatření proti nečinnosti, žaloby k soudu na určení lhůty pro rozhodnutí správního orgánu, žádosti a žaloby o odškodnění, což jsou další a další správní a soudní řízení, která zcela nesmyslně zatěžují státní kasu.
K tomu se přidávají nepromyšlené restrikce na trhu práce, které nově a mnohdy neadekvátně vykládají platnou legislativu zákona a jsou následně rušeny (nedávným příkladem jsou zákazy a opětná povolování pracovních cest cizinců nebo plošná nostrifikace vzdělání a diplomů), vymýšlí se omezení rodinného života českých občanů s cizinci, a jiné. Tím se opět generují nová správní a soudní řízení, tlumočení, rostou náklady za advokáty, atd. To vše kontroluje armáda úředníků od úřadů práce, inspekce práce, cizineckou policii až po struktury ministerstva vnitra. Ve výsledku pak má jediný odbor na vnitru více než 900 zaměstnanců, kteří se věnují převážně restrikci, jež je v naprosté většině případů zbytečná.
Zaujatost státu jde do úplných absurdit – jednou z ilustrací může být zrušení pobytu dvěma podnikatelům z Karlovarska, protože se nedostavili k „výslechu“ ve věci prodlužování pobytu, který byl „referentem bezpečnosti státu“ nařízen na konec července, když byli oba na dovolené v zahraničí. Po návratu podávají odvolání, žádají o navrácení lhůty, a stejně následuje zamítnutí – úřední šiml řehtá a vůbec mu nedochází, že tito podnikatelé odvádějí daně nebo zaměstnávají české občany.
Nebo ten nejjednodušší úkon nahlédnutí do spisu, který dříve policie umožnila tentýž den nebo nanejvýš týden, byl ministerstvem povýšen na speciální správní řízení, kdy je nahlédnutí podmíněno písemnou žádostí, na kterou dostane žadatel odpověď do 30 dnů - s pozvánkou dostavit se v 9 hodin ráno k nahlédnutí do 200 kilometrů vzdáleného místa. Celý proces je přitom zbytečný, takovouto záležitost by šlo řešit jedním telefonátem, jak to bez problémů prováděla cizinecká policie. Agenda pobytů přešla na Odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra v roce 2011 z cizinecké policie.
Od počátku tohoto převodu ministerstvo vnitra nezvládá pobyty vyřizovat v termínu1 s tím, že za problémy stojí údajně nedostatečné personální kapacity. S tímto odůvodněním v současnosti získal azylový odbor 98 nových tabulkových míst. Na první pohled logický krok staví do zcela jiného úhlu pohled to, čím tito úředníci plní svůj pracovní čas. Pokud i nově najatí úředníci budou pokračovat v podobné politice jako dosavadní zaměstnanci MV, tedy popáté, pošesté a posedmé ověřovat, že český manžel skutečně žije se svou ukrajinskou manželkou nebo budou chtít cizinci-podnikateli podruhé či potřetí prokazovat, že nedosahuje stanoveného zisku (který ostatně ani sami úředníci často neumí spočítat a nikdo jej pochopitelně nepožaduje po českém podnikateli) znamená schválené „řešení“ MV podle mého názoru pouze peníze vyhozené z okna. Změnit se musí mentalita vedení ministerstva a hlavně je nutné definovat vizi české migrační politiky, jinými slovy – jakou migraci vlastně chceme a tu podporovat.
S jídlem bohužel roste chuť - navrhované změny
Podle navrhované novely cizineckého zákona, která je právě v Poslanecké sněmovně, by ministerstvo vnitra mělo nově rozhodovat o tom, jestli cizinec může u svého zaměstnavatele změnit druh výkonu práce. Ve zcela novém návrhu cizineckého zákona si pak ministerstvo vložilo další pravomoci jako např. vydávání souhlasu s každým uděleným a prodlouženým povolením k pobytu ze strany zpravodajských služeb a to dokonce u pouhého potvrzení pro občany EU – ve velké většině Slováky. Podle mého odhadu by se tak na jediném triviálním prodloužení povolení pro ukrajinskou pokojskou muselo podílet zhruba 10 státních úředníků minimálně ze čtyř státních orgánů. Celkově je návrh nového cizineckého zákona, který obsahoval bez prováděcích předpisů více než 350 stran, na první právní pohled absurdní dílo, které by adresáti norem – cizinci – vůbec nebyli schopni pochopit a řídit se jím.
Jaká je z tohoto cesta ven? Ušetřili bychom stovky tabulkových míst a desetitisíce odvolacích a soudních sporů, kdyby ve vedení migrační politiky stál odborník, který nebude z poklidného života cizinců v ČR dělat drama a dokazovat tím svoji důležitost v celém systému. Poláci s rozmyslem a v klidu přistoupili k regularizaci více než 4 tisíc cizinců bez pobytu, protože každý chápe, že cizinec s legálním pobytem je pro stát daňově a bezpečnostně mnohem přijatelnější než cizinec v nelegalitě. Do Polska každý rok přichází cca 100.000 Ukrajinců jako sezónních pracovníků a nestalo se vůbec nic. Nyní v Polsku uvolňují pracovní migraci pro občany Arménie. To jen u nás máme potřebu zatlačit úplně do kouta a později do nelegality i ty zbytky zahraničních zaměstnanců ze třetích zemí, a pak vytvářet a hrdě prezentovat ad hoc programy pro velké firmy, které nemohou za stávajících podmínek normálně přijmout zaměstnance do svých provozů.
Pojďme se již jako stát smířit s tím, že migrace byla, je a bude přirozený jev a cizinci tu s námi prostě budou žít. Máme navíc unikátní výhodu v tom, že nemáme vnější hranici EU, migrační proudy nás obcházejí a „naše“ cizinecké komunity jsou poměrně homogenní s velkým integračním potenciálem - nejpočetnějšími skupinami jsou Slováci, Ukrajinci a Vietnamci. Otázka tedy zní, jestli tu s námi cizinci budou žít legálně, důstojně s co nejmenší diskriminací anebo nelegálně, nedůstojně a s porušováním jejich práv.
Dokument vznikl v rámci projektu „Zahraniční zaměstnanci na trhu práce“, který realizuje Sdružení pro integraci a migraci ve spolupráci s Organizací pro pomoc uprchlíkům a Multikulturním centrem Praha. Mezinárodními partnery projektu jsou Caritasverband für die Diezöse Osnabrück z Německa a Anti - Slavery International z Velké Británie.
1 Například v červnu 2013 pouze v Praze bylo po lhůtě 16 000 spisů u přechodných pobytů a 5800 u trvalých pobytů.
2 Viz např. projekt ''Fast Track'', o projektu viz http://czechinvest.org/data/files/zrychlena-procedura-pro-vnitrpodnikovu-prevadune-zamustnance-zahranicnich-investoru-3656-cz.pdf