Přehled tisku za červen - uprchlíci
Kromě příchodu léta a fotbalových vítězství se v červnu oslavoval i mezinárodní den uprchlíků. Červnový přehled se v této souvislosti zaměřuje na to, jakým způsobem příslušníky této skupiny zobrazuje denní tisk.
V českých celostátních a regionálních denících vyšlo během června šedesát článků, které obsahovaly klíčová slova uprchlík, běženec či azyl a které se tohoto tématu opravdu týkaly. Když srovnáme toto číslo například s počtem zmínek o českých muslimech, jež byli předmětem zkoumání v minulém přehledu, dojdeme k tomu, že uprchlíci jsou mediálně pokryti kvalitněji – zatímco o muslimech, jichž žije v ČR zhruba 10.000, pojednávalo 15 článků, uprchlíkům byla věnována větší pozornost, přitom se jedná o méně početnou skupinu. V ČR momentálně pobývá 900 žadatelů o azyl a 3000 těch, kdo azyl od roku 1990 skutečně získali. S tímto vymezením uprchlíků1/ se ovšem pojí jeden z hlavních problémů zpráv o nich. Novináři si často nevědí rady s terminologií a označují za uprchlíky kdekoho, od osob, nelegálně překračujících naše hranice, které ovšem o azyl nezažádaly, až po legálně pobývající pracovní migranty. Z těchto důvodů tedy zprávy o poměrně malé skupině žadatelů o azyl a azylantů suplují zpravodajství o daleko širším tématu migrace a integrace cizinců.
Z celkového počtu šedesáti článků jich pojednávalo sedm o uprchlících mimo český kontext. Jednalo se zejména o zpravodajské články o afrických uprchlících v jihoevropských státech a o popis nových opatření americké administrativy na mexicko-americké hranici. Z této linie se vymykala zpráva o návštěvě Václava Klause na summitu EU v Bruselu (Kateřina Šafaříková: Jiný i stejný V. K. v Bruselu, LN, 17.6.), kde se prezident vyjadřoval k otázce migrace: „Při debatě o migraci do Evropy představil svůj, českému publiku známý názor, že běžence táhnou na kontinent sociální dávky. Sklidil za to jemnou kritiku od francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka, který obhajoval úsilí unie nabídnout Africe pomoc s uprchlíky. Český prezident se nicméně na tiskové konferenci podržel svého názoru, že je třeba změnit socio-ekonomický systém" Evropy a také "ideologii multikulturalismu, která vybízí k emigraci".“
Zbylých padesát tři článků tedy bylo věnováno domácím tématům spojeným s uprchlíky. Struktura tohoto souboru bohužel vykazuje všechny problémy, na které poukazují větší mediální analýzy problematiky uprchlíků – třetina z těchto článků (osmnáct) se zabývá tematikou ilegálních přechodů hranic, dalších šest článků pak pojednává o aférách (hladovky, petice) spojených s uprchlickými zařízeními; dvacet osm článků pak informuje o uprchlících v neutrálních či pozitivních souvislostech, většinou ovšem ve vší stručnosti (typicky se jedná o pozvánku na kulturní akci, kde vystupují uprchlíci), a pouze jeden článek představuje osud konkrétního uprchlíka. V dalším textu budou postupně stručně popsány jednotlivé kategorie článků.
Články pojednávající o nelegálních přechodech hranic vykazují téměř shodně následující charakteristiky. Jsou napsány na základě tiskové zprávy policie, policejní informace neproblematizují a nepokoušejí se do problematiky uprchlictví či migrace proniknout hlouběji. Tím, že novináři tyto zprávy píšou „od stolu“ na základě tiskových zpráv a nebývají na místě zásahu policie, se v článcích objevují pouze citace mluvčích policie či jiných institucí. Prostor k vyjádření nedostávají převaděči ani převádění, a většinou ani policisté, kteří byli u zásahu. Pokud články překročí míru telegrafické stručnosti a objevují se v nich různé podrobnosti, nebývají to osudy běženců, ale daleko častěji spíše různé technické detaily – vybavení policie sloužící k odhalování nelegálních přechodů, technické triky převaděčů, provázanost převaděčů s dalšími zločineckými strukturami, cena za přechod hranic, výška hrozícího trestu, atp. Když už se v článcích objevují bližší charakteristiky osob, pak pojednávají zejména o převaděčích a ne o převáděných.
Typickým příkladem tohoto typů zpráv je článek Vietnamci cestovali ve výherních automatech, který přinesly Deníky Bohemia 10.6.: Sedm Vietnamců ukrytých ve výherních hracích automatech objevili v noci na čtvrtek němečtí celníci při kontrole kamionu na stanovišti u hraničního přechodu Cínovec. " Němečtí celníci zjistili při namátkové kontrole nesrovnalosti v průvodních dokumentech, především s místem určení," uvedla včera Eva Hauková, mluvčí Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie. Celníci proto kamion, který převážel hrací automaty, důkladně zkontrolovali. Forbesy byly zamčené na petlici, což je neobvyklé. " Podezření se nakonec potvrdilo. V automatech, které byly speciálně upravené na převoz lidí, se schovávalo sedm vietnamských občanů," dodala Hauková. Proti dvěma Čechům, kteří řídili kamion, bylo v Německu zahájeno řízení pro trestný čin převaděčství. Dva Vietnamci, kteří už měli podanou žádost o azyl v jiné zemi EU, budou do této země eskortováni. Zbylí cizinci byli předáni českým policistům. Ti proti nim zahájí správní řízení, které rozhodne o jejich vyhoštění z republiky.
Co se týče souboru dvaceti osmi pozitivních či neutrálních článků o uprchlících v domácím prostředí, rozpadá se na několik dílčích skupin. Jednak obsahuje osm článků., které souvisí s oslavami dne uprchlíků. Většinou jsou to informace o různých kulturních nebo osvětových akcích, které jsou pořádány k připomenutí tohoto tématu. V souvislosti se svátkem se pouze jeden článek snaží přinášet informace o problematice uprchlictví jako takové, výsledek je ale více než rozpačitý. Metro z 20.6. publikovalo článek Do Čech jedou uprchlíci za bezpečím, převzatý z ČTK. Již v perexu se čtenář dozví, že „lidé, kteří v České republice hledají naději na lepší život, utíkají před sociální nejistotou. Na nových podmínkách oceňují zejména bezpečí a klid, které ve své vlastní zemi nemají.“ Článek na ploše 260 slov dále shrnuje motivaci cizinců usadit se v ČR: „Důvody, které do neznámé země ženou Afghánce, Čečence, Moldavany, Armény, Ukrajince nebo Afričany, jsou různé. Mnozí přicházejí za svými příbuznými, kteří v Česku našli dobré zázemí, další zůstávají jen dočasně, než najdou možnost, jak se usadit v bohaté vyspělé zemi. Jedni jsou vděční za každou pomoc a pocit bezpečí, další reptají kvůli úředníkům, ubytovacím podmínkám nebo nepochopení.“ V tomto případě se jedná o klasickou ukázku směšování pojmů, týkajících se migrace – pokud by se uvedené tvrzení mělo týkat striktně jen uprchlíků, byl by to nesmysl. Jistou míru relevance by získalo pouze, pokud by byla řeč o cizincích obecně. I tak je otázkou, nakolik kvalifikovaně článek přispívá k informování o životě cizinců u nás...
Související skupinou zpráv jsou informace o volnočasových aktivitách, jichž se nějakým způsobem účastní uprchlíci. Z patnácti článků na toto téma jich pět upozorňovalo na festival Chebské dvorky, jehož součástí byla i „prezentace problematiky běženců a odlišných kultur“, zbylých deset pojednávalo o aktivitách Správy uprchlických zařízení, organizovaných buď pro klienty (návštěva dětí z tábora v dětském domově, sledování fotbalového šampionátu) nebo pro veřejnost (den otevřených dveří, výtvarné kurzy). I v této skupině zpráv se jedná ve všech případech pouze o krátké zprávy, jejichž cílem je buď upozornit na přicházející událost nebo informovat o jejím průběhu zpětně. Tématem je vždy samotná událost, nikoli její aktéři. Zprávy jsou vesměs založené na informacích vedení táborů či jiných oficiálních institucí. Někdy se objevují citace představitelů těchto institucí, samotný uprchlík dostal příležitost pouze v jednom případě. V článku Šampionát? Ani žadatelé o azyl nezůstávají pozadu!, který otiskly Orlické noviny – Rychnovsko dne 22.6., hovoří jeden z žadatelů o azyl o svém životě v táboře. Článek je jakousi minireportáží (270 slov) z červnového odpoledne v uprchlickém táboře, kdy zároveň probíhá výtvarný kurz a zároveň v televizi běží fotbalový šampionát. Autor článku hovořil s jedním žadatelem o azyl o jeho životě v táboře a o fotbalu a přiblížil tak čtenářům realitu běžného provozu tábora: „Právě vychází ze dveří budovy. V kosteleckém Pobytovém středisku. Kdo? Jeden z žadatelů o azyl. Na první pohled je jasné, že je hodně z daleka. Mladý, štíhlý, ve sportovních kalhotách a zeleném tričku. Co bude dělat? Půjde se podívat do výtvarné dílny? Právě tam někteří jeho známí kreslí nebo dělají model. Koná se tam totiž výtvarný kurz i pro veřejnost. Nepůjde si kopnout do balonu? Všichni přece teď žijí fotbalem. Sám? Venku je jen pár dětí. Sem tam nějaká žena. A kde jsou ostatní? A kdo je vůbec on“. Po tomto úvodu následuje shrnutí rozhovoru s žadatelem, včetně citace několika odpovědí tohoto muže. Celá zpráva působí sice poněkud anekdoticky, ale (spolu s jednočlennou kategorií článků popisujících konkrétní osudy uprchlíků) je jedinou významnou výjimkou z neblahého trendu nebrat ve zprávách o uprchlících jejich hlas vůbec na vědomí. Právě poskládáním většího počtu podobných útržků, které informují o konkrétních prožitcích či problémech uprchlíků jejich vlastními slovy, se rýsuje ucelenější obraz jejich života u nás, o kterém z bezprostřední zkušenosti drtivá většina čtenářů neví nic.
V této kategorii zpráv o uprchlících ještě zbývají dvě zprávy informující o tom, že město Liberec poskytne v rámci Státního integračního programu byty uprchlíkům z Uzbekistánu, jedna anketa Hradeckých novin o otázce emigrace, a dva příspěvky k diskuzi o plánované změně části Pobytového střediska v Zastávce u Brna na Zařízení pro zajištění cizinců. Oba publikovala Rovnost - Brněnský deník 24.6., přičemž jeden je zpravodajským článkem výrazně akcentujícím názory příznivců zachování současného stavu, příznačně nazvaným Lidé ze Zastávky si mohou oddechnout, a druhý je komentářem Petra Bokůvky (K běžencům si cestu najít musíme. Hned), který argumentuje proti „strachu z neznámého“, který vidí za obavami místních z nové, dosud neznámé kategorie cizinců.
Zmiňovaný článek, jehož hlavním tématem je jako jediného z šedesáti konkrétní osud uprchlíka, vyšel v plzeňské mutaci MF z 21.6. s názvem Zavraždili mu přítele ministra, uprchl do Plzně. Eva Barborková v něm přinesla pohled na osud běloruského novináře, který žije již sedm let v ČR jako politický uprchlík před Lukašenkovým režimem. Poměrně krátký článek seznamuje čtenáře s peripetiemi života Alexandra Datiiho a nechává ho o sobě hovořit. Na tak malé ploše (315 slov) ovšem vypadá život a prolémy tohoto novináře poněkud barvotiskově. Některé informace v článku se dotýkají problémů souvisejících s azylovou procedurou a obecně s životem žadatelů o azyl a azylantů u nás, které by mohly být předmětem samostatné reportáže či analýzy, další se vztahují k zajímavým momentům ze života pana Datiiho, potažmo dalších uprchlíků, ovšem vše je jen letmo naznačeno v jedné větě, na hlubší ponor do tématu není místo: „Vybral si Českou republiku. "Byl to nejzápadnější stát, kam jsem mohl se svým běloruským pasem," vysvětluje azylant. Po překročení hranice skončil v uprchlickém táboře v severních Čechách, paradoxně zbudovaném v komplexu bývalé sovětské základny. Na udělení azylu čekal rok a půl. "Nevěděl jsem, jaké důkazy mám předložit, aby šlo na úřadech vše rychleji. Můj případ se mi zdál jasný," říká muž.“
Právě tato kategorie článků je z hlediska vztahu většinové společnosti k uprchlické minoritě významná, neboť pomáhá drtivé většině čtenářů, kteří se s uprchlíkem nikdy nesetkali, zprostředkovat kontakt s příslušníky této skupiny alespoň prostřednictvím textu. Vzhledem k technologii „výroby“ zpravodajství o přechodech hranic či o kulturních akcích uprchlíků či pro uprchlíky, která je založena na přejímání zpráv zvenčí a na stručnosti informací, je v této kategorii ukryt daleko větší potenciál zlepšování vztahů minority a majority. Proto je škoda, že byla ve sledovaném souboru tak málo zastoupena.
Poznámky: