Kam dál s cizineckým zákonem? (zpráva z diskuse)

Pavel Čižinský, právník Poradny pro občanství, občanská a lidská práva, na začátku stručně a výstižně představil dosavadní vývoj tří cizineckých zákonů (z let 1965, 1992 a 1999). Poté se soustředil na období od devadesátých let. Poukázal na to, jak se zákon na jedné straně stával obsáhlejším, podrobnějším a propracovanějším a jak se na straně druhé stal nepřehledným až chaotickým. Zdůraznil také, že pro současné znění zákona, které všech zhruba dvacet typů pobytu upravuje zvlášť, je typická komplikovaná kasuističnost a častý výskyt chyb. Na závěr přednesl několik bodů, které vidí jako zásadní pro dobrý budoucí vývoj: (1) cizinecký zákon by měl dávat větší prostor pro správní uvážení; tento zákon by ze své podstaty neměl být pouhým mechanickým návodem pro jednání, (2) adresátem zákona musí být jednotliví občané a nikoli úředníci (například samotná nařízení pro policisty mohou být upravena interními směrnicemi) a (3) určité instituty jsou ustálené a proto by bylo dobré je zachovat; není dobré nahrazovat ustálenou terminologii v každém zákoně jinými výrazy (např. již tři různé názvy pro azylanty). Na závěr byla zdůrazněna nutnost transparentního schvalování nového cizineckého zákona.

Druhý příspěvek přednesl Vratislav Tauber, který měl třináct let na starosti vedení cizinecké policie Brno-venkov a v současnosti pracuje jako koncipient v advokátní kanceláři. Hned na počátku podpořil potřebu větší míry volnosti správního postupu, protože není možné vypracovat tak dokonalý cizinecký zákon, který by pamatoval na všechny možnosti a vhodné postupy. Za hlavní problémy cizineckého zákona označil to, že je prováděn policisty, kteří jsou vychováváni jako represivní složka moci. Z tohoto důvodu se domnívá, že velkou část agendy, především běžné povolení k pobytu, by měli dělat úředníci, kteří nejsou policisty. Druhý problém cizineckého zákona vidí Vratislav Tauber v jeho nepřehlednosti, která dává velký prostor pro práci tzv. zprostředkovatelů. Zákon rovněž obsahuje řadu chyb a nedostatků, které ztěžují jak život cizincům tak práci policistů.

Alexandre Datii, novinář a pedagog původem z Běloruska, který v roce 2001 dostal v České republice azyl se ve svém příspěvku zabýval tím, kde je jádro současných problémů s cizineckým zákonem. Věří, že problém je hlubší než zákon samotný, protože zákon je vyvářen elitou země a právě do jeho tvorby se promítá „nálada společnosti“ v otázkách migrace. Názory na migraci rozdělují společnost na dvě a více částí. Možná právě proto je současný zákon takový, jaký je. Za hlavní nedostatek zákona označil jeho komplikovanost a neprůhlednost, za kterou stojí absence jasného nasměrování migrační politiky. Proto je přesvědčen o tom, že nejprve je třeba určit, jaké cizince tu chceme a teprve poté vytvářet zákon jako takový. Dokud se tak nestane, velké problémy s cizineckým zákonem nezmizí.

 Po těchto příspěvcích se rozpoutala diskuse o tom, zda komplikovanost jako taková není již samotným záměrem tvůrců zákona. K zákonu se postupně vyjadřovali zastupitelé především neziskových organizací zabývajících se otázkami migrace a bylo až s překvapením, do jaké míry se jejich výtky a problémy shodovaly s názory Vratislava Taubera, který má dlouhodobou zkušenost s prací v cizinecké policii. Bylo by zajímavé konfrontovat jeho otevřené kritické názory k cizineckému právu a jeho aplikace se současnými zaměstnanci cizinecké policie a Ministerstva vnitra; ti se však bohužel z účasti na diskusi omluvili.

Debata se následně stočila na téma platforem, ve kterých dochází ke komentování cizineckého zákona a míru zapojení jednotlivých aktérů v nich. Například pracovníci nevládních organizací se na základě zkušeností z prosazování vlastních pozic domnívají, že mají jen omezenou možnost cizinecký zákon zásadnějším způsobem ovlivnit. Angažmá samotných migrantů je však ještě méně strukturované, a to i přes existenci organizací migrantů. Skepticismus zazněl ve vztahu k ukrajinským organizacím v Česku, protože ty jsou založeny Ukrajinci z dřívější migrační vlny a na dnešní dočasné pracovní migranty z Ukrajiny se většinou dívají spatra. Dále se probírala ne příliš známá role a vliv bezpečnostních služeb a také klientů a zprostředkovatelských agentur.

Další část diskuse se rozpoutala o cizinecké policii a její praxi. Pozornost byla věnována především tomu, že nikomu mimo policie není dovoleno nahlédnout do interních metodických pokynů, které jsou jednotlivým policistům dodávány jako prováděcí předpis a vodítko k vykládaní cizineckého zákona. Zaznělo nespočet hlasů, které viděly jako podstatné, aby jednotlivým cizincům a organizacím bylo umožněného do těchto pokynů nahlédnout. V této souvislosti upozornil Pavel Čižinský, že je dluhem nevládních organizací, že tuto stávající praxi už dávno nenapadly u soudu. Vratislav Tauber podotkl, že i v době jeho působení u cizinecké policie skutečně existoval zvětšující se tlak na zveřejnění metodických pokynů, přesto se ale domnívá, že k jejich zveřejnění bez silného tlaku zvenčí nedojde. Zároveň upozornil na to, že je celý systém nastaven tak, že rozhodnutí, které vyplývají z částečné nové situace, pro které není jasný návod, vydávají policisté „pro jistotu“ zamítavá rozhodnutí. To vyplývá především z nedostatku času, interních předpisů, nevyhovujícího zákona (např. nutnost rozhodnout o správním vyhoštěním i v případě, že cizinci vypršelo vízum jen před několika hodinami) a strachu z možného obvinění z korupce. Je zřejmé, že například po tzv. karlovarské aféře je ještě důležitější chovat se „nekorupčně“ a nevydávat třicet, ale běžných pět trvalých pobytů za den.

 Diskuse se v průběhu večera nestala nekoncepční kritikou stávajícího zákona a situace. Naopak, padaly věcné návrhy a otázky, se kterými se účastnící debaty setkávají ve svém každodenním pracovním životě a které chápou jako překážky. A přestože se všichni účastníci shodli na tom, že chybí otevřenější platforma, kde by byly probírány problémy a další změny cizineckého zákona, možná, že právě tato počáteční diskuse podnítí její vznik.