U nás v Evropě*
Kdybych popsal své zkušenosti s vyřizováním vytouženého trvalého pobytu, asi by to byla pěkně tlustá brožura, pro niž by se nejlépe hodilo vypůjčit si název knihy od vážené paní Haliny Pawlovské „Hroši nepláčou“. Pro účel komunikace s CP si totiž každý cizinec, respektující právní řád ČR, musí takovouto hroší kůži pořídit. Jinak to asi nejde. Od roku 2002 jsem opakovaně žádal CP o přidělení trvalého pobytu a to zcela marně až do února 2006. Nikdo z úředníků na CP nezohledňoval skutečnost, že o trvalý pobyt se ucházel mladý, zdravý a i na poměry ČR nadprůměrně vzdělaný člověk, který se o sebe dokázal postarat, integroval se do české společnosti, našel si uplatnění ve svém studijním oboru, samostatně ovládl češtinu a řádně platí daně do státního rozpočtu ČR. Tento přístup částečně odráží ignoranci a xenofobii některých příslušníku CP. Ovšem hlavní vinu na této situaci nese český cizinecký zákon, který celou řadu let vytvářel takovéto nevalné podmínky pro žadatele o trvalý pobyt a přispíval ke korupčnímu prostředí v řadách úředníků CP. Ostatně o tématu korupce v CP bylo českými médii natočeno mnoho pořadů. O tom, že korupce v řadách CP existuje, svědčí také skutečnost, že třeba jen v Praze naplno funguje celá řada podivných zprostředkovatelských agentur, které z této situace profitují - nabízejí cizincům vyřízení českých víz všeho druhu včetně povolení k trvalému pobytu - ovšem za mimořádně vysoké poplatky. Otázkou tedy je: komu jsou tyto poplatky určeny? O přítomnosti těchto agentur se jednoduše přesvědčíte tehdy, pokud si koupíte třeba ruské nebo jiné cizojazyčné noviny, vydávané v Praze.
Novela cizineckého zákona z roku 2000 zavedla kriterium 10-ti let nepřetržitého pobytu na území - ČR jako ústřední a klíčovou podmínku získání povolení k trvalému pobytu Tato podmínka neměla ve státech EU obdoby. Například i v tradičně konzervativním Rakousku stačilo k získání trvalého pobytu jen 6 let pobytu na území, v Německu 4 roky, v Polsku a na Slovensku 5 let, v Maďarsku dokonce pouze 3 roky. Navíc český cizinecký zákon celou řadu let neřešil otázku selektivního a věcného přístupu k cizincům dle jejich potenciálu, vzdělání, rodinné situace atd. Naopak zákon dával úředníkům CP neomezenou možnost hrubě řečeno „házet“ všechny cizince do jednoho „pytle“. Já jsem v takovém úředním „pytli“ strávil 7 let a příkladů jako ten můj, jsou tisíce a možná i více.
Také je záhadou, proč v ČR téměř tři roky trvalo zapracovat do cizineckého zákona nařízení Směrnice Rady EU 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003. Úředníci CP po celé tři roky postupovali tak, jakoby Směrnice ani neexistovala, než ke dni 26. 01. 2006 vypršela Bruselem stanovená lhůta k zapracování této směrnice do cizineckého zákona.
Ovšem ani po získání trvalého pobytu mé trápení s institucí CP ani zdaleka neskončilo. V roce 2003 jsem se oženil se svojí běloruskou přítelkyní a v roce 2005 se nám v ČR narodila dcera. Jelikož ani já, ani má žena jsme v této době neměli na území ČR trvalý pobyt, nemohla být naše dcera pojištěna podle Zákona o veřejném zdravotním pojištění tak, jako jsou pojištěny děti českých občanů. A to i přesto, že my jako rodiče jsme celou dobu našeho pobytu v ČR měli toto pojištění vyřízeno přes zaměstnavatele. Téměř rok jsme museli platit pro naše dítě komerční zdravotní pojištění u VZP. Když mi byl v dubnu 2006 konečně udělen trvalý pobyt v ČR, má dcera získala nárok na přidělení stejného druhu pobytu, jako byl ten můj. Připravil jsem tedy veškeré povinné doklady a vyrazil na služebnu CP s žádostí. Ovšem ukázalo se, že v novele cizineckého zákona z roku 2006 došlo k drobné chybičce. Z jednoho paragrafu vypadl malý odstaveček, který dříve umožňoval podání žádosti o přidělení trvalého pobytu pro nezletilce z důvodu sloučení rodiny přímo na území ČR. Po měsíci čekaní a chybných informací mi nezbylo nic jiného, než si vyřídit jednorázové vízum do Polska, vyžádat si v práci dovolenou na jeden den a vyrazit vlakem na návštěvu Českého konzulátu v polských Katovicích. Důležitý pro mne však byl kladný výsledek, který se konečně dostavil asi dalších po dvou měsících čekání od podání této žádosti.
Můj nejčerstvějšízážitek s institucí CP v ČR je z listopadu 2006. Byla to moje zatím poslední návštěva CP, která se nám mimochodem slavnostně přestěhovala z Olšan do srdce Žižkova na Koněvovu ulici. Nebudu komentovat dopravní náležitosti, jen si dovolím poznámku, že umístit CP do budovy v ulici, kde jezdí jen dvě linky busu MHD, musel rozhodnout jedině opravdový „odborník“ na migrační politiku.
Na referát CP jsem šel proto, abych na základě plné moci svojí manželky nahlásil změnu adresy jejího bydliště v Praze. Považoval jsem to za běžnou rutinu na maximálně 30 min. Ovšem jak se ukázalo, tato úvaha byla zcela z oboru SciFi. Nová úřadovna CP sice vypadá moderně a je prostornější než původní olšanský panelák, ovšem CP se do této nové budovy přestěhovala kompletně i spolu se starými problémy, které nikdo ze státní správy pořádně neřeší, jakoby ani neexistovaly.
Tímto problémem je absolutní neschopnost CP včasně a efektivně zpracovat žádosti cizinců s dlouhodobým pobytem na území ČR. Se svou žádostí jsem se dostavil do sídla CP v Koněvově ulici na Praze 3 v 17:00 ve středu 29. 11. 2006. Do konce úřední doby CP zbývala celá jedna hodina, ovšem když jsem viděl ty stovky cizinců v čekárně – bylo mi ihned jasné, že tady a dnes nemám šanci svou žádost vyřídit. Když jsem požádal jednu z příslušnic CP o věcné vysvětlení postupu, jak můžu provést nahlášení změny bydliště, bylo mi sděleno, že se musím znovu dostavit v jiný den, jelikož pro dnešek už byl vyčerpán limit vstupních lístečků. Pokusil jsem se namítnout, že jsem přeci také zaměstnán a nemůžu denně chodit na CP kvůli prkotině za nejistým výsledkem. Na to paní policejní důstojnice reagovala velice důstojně sdělením, že pokud se mi jejich systém nelíbí tak v ČR vůbec pobývat nemusím. Upřímně řečeno, paní policistka asi tak trochu měla pravdu: většina imigrantů by při setkání s takovýmto úředním přístupem představitelky českého státu spíše rezignovala na jakoukoliv svou žádost a ztratila by chuť se někam stěhovat. Takže jsem si vyvodil závěr, že každý cizinec, který se přeci jen odhodlá vyrazit na CP, musí mít někde hluboko ve svých mozkových buňkách zafixovanou nějakou drobnou libůstku v SSM praktikách, protože na jiné manýry CP ČR asi zvyklá není. Tento den jsem tedy odešel z CP s nepořízenou.
Později jsem se dozvěděl, že aby se člověk ( tedy cizinec), vůbec k těm zmíněným slavným lístečkům probojoval – pak musí vydržet stát ve frontě před úřadovnou CP asi od 5:00 od rána, i když úřední hodiny začínají až od 7:30.
Mimochodem stejným martýriem musíte projít i tehdy, pokud se vám zachce požádat o vízum do ČR na České ambasádě v Minsku hlavním městě Běloruska. Ovšem protože je to dál na východ, musíte počítat ještě s většími „zážitky“ a úřední „ochotou“ než na CP v Praze.
*popsané skutečnosti nejsou součástí existujícího pořadu ČT1