Otevřená platforma. Texty nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Mám ale s cizineckou problematikou určitou zkušenost jednak jako člen velké celocizinecké „rodiny“- komunity v Čechách (samozřejmě, že mám celou řadu kamarádů, buď krajanů anebo i lidí pocházejících z jiných zemí), a také jako novinář přispívající do českých a do ruskojazyčných medií v ČR a v zahraničí. Proto se k této problematice rád vyjádřím.

Takovými slovy někdy před sedmi nebo osmi lety vysvětloval jistý nejmenovaný německý úředník ruského původu mému kamarádovi Vasilijovi (původem z Ukrajiny) hlavní důvod, proč mu úřady SRN neumožní setrvat na území německého státu a proč budou muset ve věci žádosti mého kamaráda o udělení azylu řízení zastavit. Kamarád se tenkrát moc rozčílil a dovolil si zeptat se, jestli není ta loď náhodou obsazena právě „takovými krysami“, jako je onen úředník, jenž zřejmě měl to štěstí emigrovat do Německa dříve a to místo si na „velkolepém germánském parníku“ hravě zajistit. Tato neopatrná poznámka ovšem jen urychlila proces beztak raketového přemístění mého kamaráda z Německa do Čech, odkud půlroku před tím odešel ve snaze…

Dá se pojistit dobrodružství?

Teď jsem začal přemýšlet o tom, co to bylo za snahu, jak ten sen mého kamaráda vlastně vypadal. Je složité se ztotožnit se způsobem myšlení jiného člověka, ale jsem přesvědčen, že šlo o touhu po dobrodružství. Život ve vlastní zemi se mému kamarádovi Vasilijovi asi moc nepovedl, a tak od samého začátku 90. let, když se hranice bývalého Sovětského Svazu alespoň trochu pootevřely, postupně procestoval půlkou Evropy. Všude si zkoušel tak trochu vybudovat nový život, snažil se zakořenit na Balkáně, pracoval v bývalé Jugoslávii, pak v Polsku, potom v Maďarsku a nakonec zakotvil v Čechách. Všude to ale bylo bohužel nelegálně. Neměl co ztrácet. A tak po pár letech docela šťastného života s družkou-Češkou znovu vyrazil na cestu, tentokrát do Německa. Říkávalo se, že je to tam bohatší, pohodlnější, evropštější atd. Tam se s ním ale moc nepárali, jakmile se během jednání v rámci azylového řízení zjistilo, že přišel do SRN ilegálně, okamžitě se rozjel proces návratu do země, odkud přicestoval. Vasilij zřejmě udělal pro každého ilegálního imigranta řadu osudových chyb, třeba mu v kapse jeho kalhot zůstala krabička českých cigaret nebo autobusová jízdenka z Teplic do nějaké pohraniční vesničky… To mělo za následek, že už zanedlouho z německého uprchlického tábora mířil k českým hranicím mikrobus, v němž seděl Vasilij v policejním doprovodu.

„Je to válka, kamaráde“ řekl mi tenkrát Vasilij. „A ve válce se nedá spoléhat na zázraky, na to, že nějaký hodný nepřátelský voják.., tedy dobrý cizí zákon nebo dobrý cizí policista,… tě ušetří. Spíš naopak, jsi pro něj nepřítelem, a dívá se na tebe jako na člověka, který se drze snaží zbaštit část jeho denní polévky. A tak trochu má pravdu.“ pokračoval.

Zvlášť rizikové podnikání

Ano, je to spíše neobvyklý příklad, příklad pojetí migrace (zejména ilegální) jako dobrodružství. Ten, kdo nerespektuje zákon, nemůže očekávat, že zákon a společnost, respektive stát jako její zástupce, který zákon uplatňuje, bude respektovat jeho. Přesto je ale možné najít pro jakéhokoliv porušitele pravidel nějaké polehčující okolnosti. Pochopit ho a následně se mu snažit pomoci. A to nejen z důvodu uplatňování lidských práv, ale zejména i z toho pragmatického důvodu, že takový člověk může v budoucnu být přínosem pro společnost, která postrádá stovky tisíc pracovníků. Dnes a zítra jich bude postrádat ještě mnohem více.

I lidé z ciziny, kteří přichází do ČR zcela legálně, to berou většinou jako velkou a tvrdou zkoušku. Jako boj. Jako válku. Chtějí vydělávat více než průměrný Čech, a protože tu nemají skoro žádné zázemí, musí dřít v práci o několik hodin více nehledě na přesčasy. Vnímají sami sebe jakoby se nacházeli uvnitř něčeho cizího a většinou nepřátelského. Musí mít oči na stopkách a dávat si bacha na to, co je Čechovi úplně ukradené. Nebezpečí číhá na každém kroku. Paradoxně se dá říct, že tímto „bdělým a ostražitým postojem“ a - ruku na srdce - ještě náklonností k drobné a středně velké korupci, které nepochybně a neodmyslitelně patří k chování vnucenému tvrdým životem v nesrovnatelně chudších a méně demokratických domovských zemích, také drobátko přispívají k následnému zpřísnění české cizinecké legislativy. Ale to je jen špička ledovce…

Česká loď je také obsazena?

Před několika týdny jsem dělal rozhovor s českým úředníkem regionální úrovně. Šlo o problémy cizinců; úředník pracuje v této sféře a je jasné, že kapacita jeho informovanosti o cizinecké problematice by měla být (a určitě je) podstatně větší, než u obyčejného českého občana. Bavili jsme se o tom, že značnou část cizinců v ČR tvoří právě ilegální pracovníci. Napadlo mne zeptat se ho, co si myslí o tom, že by i v Česku byla, podle vzoru celé řady evropských zemí, provedena tzv. amnestie pro určitou část takových nelegálů. Řekl, že o tom nic neví a že by to podle jeho názoru nebyl zrovna šťastný nápad, protože drtivá většina Čechů by se proti tomu postavila. A že by v podstatě měli pravdu, protože to, co je možné a dobré třeba pro takové Španělsko nebo Itálii, kde je ilegalita v mnoha činnostech na denním pořádku u samotných občanů těchto států, nepřipadá v úvahu v Česku.

Čirou náhodou vyslovil náladu „většiny společnosti“ v ČR. Není cizincům moc nakloněna. Kasuistický cizinecký zákon je vlastně legislativním odrazem této rozporuplné nálady: Cizince chceme, ale jen jako pomocnou silu v různých oborech… Až udělají svou práci a dostanou nějaké peníze, ať někam do rána zase zmizí a ať nepoukazují na své problémy, máme plné zuby svých vlastních starostí. Loď česká je beztak přeplněná a pasažérů je více než vyprodaných místenek…

Do cizího kláštera se svými stanovami?

Obecně se dá říct, že každý cizinec dlouhodobě nebo trvale žijící v jakékoliv zemi se snaží tak či onak nabýt takový právní status, který by byl maximálně identický z pohledu práv (ale samozřejmě i povinností) s občany příslušné země. K tomuto cíli si tedy klestí cestu snahou získat občanství (což, jak určitě víte, není v ČR vůbec lehké) anebo… Anebo se dočasně smiřuje s tím, co má, ať už je to vízum k pobytu nad 90 dní, dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Anebo, pokud k tomu má určité pomocné nástroje, pokouší se změnit legislativu této země tak, aby se jeho postavení v něčem zlepšilo. Nástroje se nabízí v podstatě jen dva: nevládní organizace a média. Maximální a rozumné využití těchto institucí nabízí potencionálně celkem značné možnosti, jak ovlivňovat naladění společnosti vůči cizincům. Osobně jsem přesvědčen, že bez řešení tohoto problému není reálné cizinecký zákon skutečně liberalizovat. Je to takový běh na dlouhou trať se svými malými úspěchy a debakly. V dlouhodobém horizontu bych viděl jako určitou možnost vytvoření větší skupiny českých občanů cizího původu, kteří by mohli založit své hnutí nebo dokonce i politickou stranu a snažit se ovlivnit zákon bezprostředně na pudě parlamentu. Je možné, že dobrým vzorem pro změnu v přístupu české společnosti bude příklad některých států Evropské Unie, kde cizinci s trvalým pobytem mají právo účastnit se voleb do orgánů místní samosprávy.

Ale v současné době, obecně řečeno, každý imigrant musí být příkladem vytrvalosti, protože ruské přísloví říká, že do cizího kláštera se svými stanovami se nechodí. Takže pokud chce cizinec stanovy měnit, musí být připraven vynaložit k tomu maximum úsilí a nečekat rychlé a stoprocentní výsledky.

Zatím to spíše však vypadá jen na pasivní čekání respektive nečinné pozorování kroků, které podniká menší část české společnosti ke zlepšení postavení cizinců v ČR. Každý ze stovek tisíc cizinců v České republice se pochopitelně snaží vyřešit svůj dílčí problém (ať už to znamená co nejrychlejším a co nejjednodušším prodloužením povolení pobytu, vyřízení otázek pojištění, vzdělání anebo získání mezinárodní ochrany) a moc nepřemýšlí o tom, jak příslušný problém do budoucna odstranit natrvalo. Respektive neví, jak by se mu to mohlo podařilo udělat.

„Nikdo nás sem nezval…“

Nejčastější pohled je postoj: pokud by se měl někdo lépe ve své rodné zemi, proč by ho napadlo hledat si něco horšího v cizím státě? Ona pověstná česká xenofobie je sice určitým problémem, který je třeba řešit, je prvotní příčinou většiny zbytečných legislativních a hlavně úřednicko-správních procedur, které zde cizinci komplikují život. Ale na druhou stranu jsou země, kde tento postoj vůči jakýmkoliv druhům přistěhovalců je mnohem tvrdší, a proto dělá cizincům větší potíže. V mnoha případech se jedná právě o země, z nichž cizinci do ČR odešli. Všechno se posuzuje relativně, tedy ve srovnání, a to srovnání zdaleka ne vždy dopadá v neprospěch České republiky a její legislativy.

Je naivní očekávat, že by se český zákonodárce a český úředník snažili cizinecký zákon a směrnice, podle nichž je uplatňován, upravit tak, jakoby na základě této legislativní normy měli zítra žít jejich vlastní děti… Život ale zná i jiná přísloví a idiomy. Říká se, že se máme vůči druhému člověku chovat tak, jak bychom očekávali, že se zachová on vůči nám. Češi jsou také přece národem imigrantů. Utíkalo a odjíždělo se za práci i odsud. Vím, že v naši surově pragmatické době se o mezilidské solidaritě moc nepřemýšlí. Ale to je důvod navíc, proč by se státní právníci v ČR měli snažit život imigranta alespoň trochu zjednodušit a zpříjemnit. Zejména kvůli těm cizincům, kteří tu poctivě pracují, odvádí daně a přispívají k ekonomickému růstu a řešení sociálně-demografických problémů České republiky.