Zpráva OPU o stavu migrace v ČR a návrhy řešení (listopad 2013)

Česká migrační politika je nefunkční, ovládaná xenofobií, neprůhledností a neschopností. Místo ideální situace, tedy prospěchu pro hostitelskou společnost z legální práce či podnikání lidí s cizími zkušenostmi a kontakty, prospěchu pro zemi původu cizince z podpory zasílané cizinci domů svým rodinám a prospěchu pro cizince samotné, jsme se politikou MVČR dopracovali systému státem podporovaného vykořisťování, z něhož profitují zejména soukromé zdravotní pojišťovny a nejrůznější zprostředkovatelé – na úkor státu a na úkor cizinců samotných.

Na vstupu na území byl zaveden elektronický systém registrace vízových žádostí (Visapoint), který umí zprostředkovatelé ve zdrojových zemích za tučné poplatky překonat, a běžný uživatel často není schopen se do něj vůbec zaregistrovat. Veřejný ochránce práv se kvůli tomuto problému dokonce obrátil se stížností na Evropskou komisi.[1]

V době pobytu cizinců na území pak vládne pozoruhodná státem tolerovaná a vytvářená diskriminace cizinců, která je ideálním prostředím pro bezskrupulózní „podnikatele“, bombastické novinové zprávy o cizinecké kriminalitě a další restrikce. Restrikce MPSV ve vydávání pracovních povolení[2] cizince zatlačila jednak do nechtěného podnikání, u kterého se MVČR urputně snaží prokázat účelovost a cizince vyhostit, a jednak do nelegality. Plošně vyžadovaná nostrifikace vzdělání zahraničních pracovníků nebo absurdní zákazy pracovních cest cizincům bez opory v zákoně pak působí problémy v podstatě všem velkým firmám, které si stěžují na stále větší byrokratickou zátěž své činnosti v ČR[3].

Neakceptovatelná je neschopnost MV dodržovat zákonem stanovené lhůty při prodlužování pobytů. Prosté prodloužení pracovního nebo podnikatelského pobytu, které před „reformou“ zvládala policie za několik týdnů, nezvládne „po reformě“ posílený odbor azylové a migrační politiky MV (ředitel T. Haišman) často za celý rok či několik let[4]. Rovněž azylová řízení běžně 5x nebo i 20x překračují zákonem předpokládanou délku[5], což vede jak k mnohaletému devastujícímu pobytu žadatelů o azyl v uprchlických táborech, tak k nepřiměřeným nákladům státu za „péči“ o ně.

Samostatnou kapitolou je problematika zdravotního pojištění. Zde několik ochotných poslanců, za přihlížení odpovědného ministra, tzv. přílepkem svěřilo lukrativní skupinu cca. 100.000 převážně mladých a zdravých cizinců s podnikatelskými nebo studentskými vízy (jde o prvních pět let pobytu, pak mohou cizinci žádat o trvalý pobyt a spadají do veřejného zdravotního pojištění) do rukou soukromých zdravotních pojišťoven, které na nich na úkor veřejných pojišťoven fantasticky vydělávají.[6]

Ani problematiku návratů ministerstvo vnitra nezvládá. Namísto vytvoření flexibilního systému, který by cizince snadno pustil do země v době konjunktury a umožnil jim v době krize vycestovat s perspektivou návratu, máme nesmyslně rigidní systém, ve kterém cizinec ví, že bez zprostředkovatelů se do ČR nikdy nedostane a při sebemenším problému je „trestán“ správním vyhoštěním a zákazem vstupu na celé území EU po dobu několika let. Proto se návratu vyhýbá do posledního momentu a často končí v nelegálním postavení.

ČR má také nejpřísnější úpravu nabývání státního občanství ze všech zemí EU[7]. V této agendě vládne rozhodovací libovůle MV, často rušená rozsudky Nejvyššího správního soudu. Cizinci ze třetích zemí nemohou v ČR volit či být voleni v žádných volbách (parlamentních, krajských či místních), čímž jsme opět raritou v rámci EU. Pouze cizinci ze zemí EU, kteří mají v ČR trvalý pobyt, mají aktivní a pasivní volební právo v komunálních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu. Paradoxně, zákon dokonce neumožňuje cizincům ani to, aby se stali členy českých politických stran.

V oblasti azylové politiky Česká republika maximální těží z tzv. Dublinského nařízení práva ES, díky kterému má v posledních letech rekordně nízké počty žádostí o mezinárodní ochranu (756 v roce 2011, resp. 753 v roce 2012), což je zcela ojedinělé ve srovnání s okolními zeměmi. S tím souvisí také pozitivní jevy, jako je vysoká procentuální míra kladných rozhodnutí, fungující přesídlovací program nebo dlouhodobě fungující integrační program. Problémem, který ve svém důsledku účinně odstrašuje potencionální žadatele o mezinárodní ochranu, je zejména neúměrná délka azylového řízení v běžném, nezkráceném režimu, špatná kvalita rozhodování, nízká odborná úroveň rozhodčích a minimální solidarita se zeměmi při externí hranici Evropské unie.

Návrhy řešení

Český stát musí především opustit politiku xenofobie, restrikce, podezřívání a lustrování každého cizince žijícího u nás. I nejpřísnější strážci bezpečnosti státu na azylovém odboru MV musí pochopit, že migraci zastavit nelze, jen dobře nebo špatně řídit, a že většina dlouhodobě žijících cizinců se prostě domů nevrátí a stanou se z nich naši spoluobčané.

V maximální míře je nutné aplikovat standardy správního řízení bez stovek znevýhodnění specificky pro cizince. Procesy prodlužování pobytu, udělení trvalého pobytu a státního občanství je nutno odbyrokratizovat, zrychlit a zautomatizovat. Není důvod 2 roky vést správní řízení o tom, že cizinec zaměstnanec či podnikatel může pokračovat ve své práci a podnikání, o tom, že po 5 letech dlouhodobého pobytu má nárok na povolení k pobytu trvalému, a že po 10 letech nepřetržitého života v ČR by měl cizinec získat státní občanství. Celý systém by tak byl mnohem úspornější, s menší byrokracií pro firmy i cizince a modernější. Máme totiž unikátní výhodu v tom, že o ČR mají zájem zejména lidé z jazykově a kulturně blízkých zemí (Slovensko, Ukrajina, Bělorusko, atp.) Systém musí být flexibilnější, aby cizinci mohli snadněji přicházet, když pro ně práce je, a snadněji odcházet v době krize. Právě úloha MPSV je v celém nastavení migrační politiky klíčová – cizinci přicházejí především za prací a jejich integrace je také nejúspěšnější v prostředí legálního zaměstnání. Právě rovné nediskriminační podmínky v zaměstnání pro již přijaté cizince jsou základem pro „nedumpingové“ postavení cizinců na trhu práce. Je nutné důsledně potírat obcházení pracovně-právních vztahů formou dodavatelských smluv, kde na konci figuruje firma, která těží z toho, že vykořisťuje cizince za nejméně výhodných podmínek.

Nový cizinecký zákon nemůže mít 600 paragrafů a 350 stran[8] - tím jen bobtná byrokracie a moc ministerstva vnitra a zpravodajských služeb. Podobně jak v řadě zemí EU by alespoň cizinci s trvalým pobytem měli mít příležitost účastnit se komunálních voleb a vstupovat do politických stran.

JUDr. Martin Rozumek
Ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům, o.s. a předseda Výboru pro práva cizinců při Radě vlády ČR pro lidská práva

Dokument vznikl v rámci projektu „Zahraniční zaměstnanci na trhu práce“, který realizuje Sdružení pro integraci a migraci ve spolupráci s Organizací pro pomoc uprchlíkům a Multikulturním centrem Praha. Mezinárodními partnery projektu jsou Caritasverband für die Diezöse Osnabrück z Německa a Anti - Slavery International z Velké Británie.