Vietnamci v ČR jako národnostní menšina – poznámka k otázce „uznávání“ menšin

V médiích i v běžné konverzaci lze snadno zaznamenat tvrzení, že Vietnamci ještě nejsou uznáni za národnostní menšinu. Jak uvedeme dále, z hlediska platného práva a politické praxe je ale situace komplexnější a ukazuje se, že tvrzení má spíše rysy mýtu.

Kdo je příslušníkem národnostní menšiny a jaká má práva

Zmíněné tvrzení se možná zakládá na tom, že zástupce vietnamské menšiny není členem Rady vlády pro národnostní menšiny (dále jen „Rada“). Rada je ale jen poradním orgánem vlády, v jehož statutu se uvádí, zástupci kterých národnostních menšin jsou členy Rady.[1] Statut Rady nemá rozhodovat o tom, které národnostní skupiny jsou či nejsou menšinami.[2] Jde totiž pouze o statut orgánu výkonné moci, schvalovaný vládou. Rozhodujícím pramenem má být zákon coby výsledek legislativního procesu. Český menšinový zákon (273/2001 Sb.) národnostní menšiny nevyjmenovává, ale definuje obecně jako „společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo“ (§ 2, zdůrazněno MS). Tato definice je ale velmi problematická (viz dále).

Před tím, než se budeme věnovat problematickým aspektům definice, pro úplnost uveďme, která práva příslušníkům národnostních menšin ze zákona plynou – jde o právo na: sdružování; účast v řešení záležitostí jich se týkajících; užívání jména a příjmení ve svém jazyce; vícejazyčné názvy a označení; užívání svého jazyka v úředním styku, před soudy a ve věcech volebních; vzdělávání ve svém jazyce; rozvoj své kultury a rozšiřování a přijímání informací ve svém jazyce.[3] Realizaci těchto práv napomáhá stát dotačními programy u „historických“ menšin, které – vágně specifikováno – „tradičně a dlouhodobě žijí na území České republiky“. Objem financí v dotačních programech je ale relativně malý. Je ovšem důležité se k menšinovým právům vůbec hlásit, pokud ne pro sebe, potom pro jiné příslušníky téže národnosti, kteří je mohou potřebovat.[4]

Problematické aspekty zákona

Důležitým aspektem je, že mezi příslušníky národnostních menšin podle zákona patří pouze občané ČR. Národnostní menšinou tedy nejsou všichni Vietnamci, ale jen ti s českým občanstvím. Mezi nimi je řada takových, kteří zde vyrůstali. Proto může být nepochopitelný argument zástupce MV ČR na jednání Rady 28. 5. 2012 proti přijetí představitele vietnamské menšiny do Rady, totiž že jde převážně o migrantskou komunitu. Tento argument podle mě přeceňuje význam etnicity pro členění společnosti. Vnitřní diverzita (nejen) Vietnamců – v právních, sociálních, ekonomických, vzdělanostních, profesních, zdravotních, věkových, dokonce i jazykových a kulturních aspektech – je dnes již příliš velká na to, aby bylo adekvátní mluvit o jedné „vietnamské komunitě“ a aby se v národnostní politice vůči Vietnamcům zaujímal nediferencovaný postoj.

Ani podle mezinárodních institucí, jako je OBSE nebo Rada Evropy, existence národnostní menšiny na území státu není otázkou nějakého formálního procesu uznávání, ale je faktem, který nastane, nebo nenastane. Ohledně přesné definice tohoto faktu panuje jistá nejednotnost, domnívám se ale, že za něj máme považovat situaci, kdy se na území státu vyskytuje generace, která se v této zemi socializovala – kde se její příslušníci vzdělali, vybudovali osobní vztahy a mívají i svou nejbližší rodinu. Obvykle není na světě jiná země, která by jim byla bližší než tato. Příslušníci takové generace proto mají mít menšinová práva. Za národnostní menšinu by tedy měli být považováni příslušníci takové generace, tj. včetně tzv. druhé, bez ohledu na místo narození či občanství.

Domnívám se, že je potřebná úprava definice národnostní menšiny v menšinovém zákoně.[5] Za národnostní menšinu by měla být chápána skupina obyvatel, kteří na území ČR žijí trvale a strávili zde větší část doby školní docházky nebo v případě dětí – na území státu vyrůstají. Z definice by měla být v souladu s novějším vývojem v oblasti mezinárodního práva odstraněna podmínka občanství.[6] Dále by měla být odstraněna podmínka historicity skupiny na státním území. Nejenže je velmi vágní, ale není navíc přijatelné, aby orgán veřejné moci upřel menšinové právo osobě, která v Česku vyrůstala, žije zde a dokonce je českým občanem, ale jejíž předkové nepřišli na české území dostatečně brzy, nebo aby se rozlišovalo mezi těmi, jejichž předkové byli na území dříve, a těmi, jejichž předkové přišli později. Zároveň je vhodné menšinová práva diferencovat, aby i migranti socializovaní v zemi původu, ale mající už občanství ČR měli menšinová práva související s výkonem jejich občanských práv. Této první generaci ovšem nejsou tolik potřebná některá kulturní a jazyková práva, když svou kulturu a jazyk mají oproti dalším generacím obvykle výrazně zachovalou a dokonce dominantní.

Problematičnost školské menšinové politiky

V souvislosti s realizací menšinových práv je na zváženou úprava školské menšinové politiky. Ve školském zákoně (561/2004 Sb.) a jeho realizaci je totiž patrný potenciálně segregační monolingvní princip, když se předpokládá, že majorita se má vzdělávat v českém jazyce a menšiny odděleně primárně v jiném (§ 13 a 14). Bylo by prospěšnější podporovat multilingvní vzdělávání ve více jazycích, které by bylo oboustranně otevřené pro příslušníky menšin i majority. V důsledku by se spíše oslabilo u nás běžné dělení společnosti na „(českou) majoritu/společnost(!)“ na jedné straně a „menšiny/komunity“ na straně druhé, které zřejmě neprospívá sociální soudržnosti. Dosáhnout také bez velkého úsilí dostatečně vysoké multilingvní kompetence v češtině a vietnamštině, která je užitečná i společensky, mohou pro velkou odlišnost těchto jazyků a komunikačních stylů obvykle jen Vietnamci vyrůstající v přirozeném česko-vietnamském prostředí. Jde typicky o druhou a částečně třetí generaci, která se ale dnes spíše rapidně asimiluje. Proto je pro ni už teď potřebná odpovídající jazyková a kulturní politika.

Závěrem

Pokud bychom měli odpovědět na otázku, zda v Česku existuje vietnamská národnostní menšina, zákon pro svou vágnost i možnou neústavnost podmínky historicity, nedává jednoznačnou odpověď. Domnívám se však, že vietnamská národnostní menšina existuje – tvoří ji čeští občané (a de facto i další trvale zde žijící obyvatelé) vietnamské národnosti, kteří vyrůstali v Česku. Zákon ovšem omezuje nabytí menšinových práv ještě podmínkou projevu vůle k nim. Takovým projevem není pouhé přihlášení se k menšinové národnosti nebo formální založení menšinového sdružení, ale také systematická činnost v oblasti národnostně menšinového života. Dosavadní zástupci Vietnamců nejenže jsou ve srovnání se sdruženími jiných menšin v tomto směru podle mě méně aktivní, ale obvykle jsou migranty, příslušníky první generace. Zastoupení před veřejnou správou a veřejností by měla mít hlavně druhá a třetí generace, která menšinová práva potřebuje nejvíce. Je otázka, zda máme čekat, až se Vietnamci těchto generací emancipují. Pro zachování a rozvoj jejich multilingvních a multikulturních schopností je však myslím vhodné dělat něco už nyní.

Tento článek vznikl v rámci projektu Na práci v ČR, financovaném z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR.