Moderní evropští gastarbeiteři? Problematické aspekty vysílání a nová vysílací směrnice

Vysílání pracovníků je zvláštním druhem přeshraniční mobility pracovních sil v Evropské unii a jeho pravidla jsou v současnosti podrobena reformám. Jako problematické se totiž ukázalo, že úsilí o regulaci a vyvážení volného pohybu služeb a ochrany práv vyslaných pracovníků nebylo naplněno a převážily svobody volného trhu. Navíc se objevila řada nekalých praktik spjatých s touto možností využít dočasné práce zahraničních pracovníků. Reformy se mají týkat zamezení těmto nekalým praktikám, mají posílit sociální práva vyslaných pracovníků a zavést stejnou odměnu za stejnou práci u místních i vyslaných pracovníků. Na vysílání jde rovněž sledovat, jak funguje sama podstata vnitřního trhu EU. Zrcadlí se v něm rozpor volnotržní logiky, tedy volného pohybu pracovníků a poskytování služeb na jedné straně a na druhé rozdílné sociální standardy ve vysílajících a přijímajících zemích.

Už směrnice o prosazování z roku 2014 byla důležitou změnou, jelikož se snažila odstranit předchozí právní nedostatky vytvořením společného právního rámce, ovšem nezabývala se věcnými aspekty, např. sociálními právy pracovníků. Nicméně už samotný návrh revize současných pravidel z března 2016 vyvolal celou řadu kritických ohlasů. Kritika se zaměřila např. na to, že země ze střední a východní Evropy ztratí svou konkurenceschopnost a tím pádem, že směrnice podporuje protekcionistické chování starších členských států nebo že firmy budou muset studovat příliš velké množství zákonů platných v ostatních zemích.

Základní podoby a proměny vysílání

Volný pohyb služeb, jako jeden ze základních principů jednotného trhu EU, má umožnit to, že firmy a podnikatelé mohou v rámci EU nabízet své služby v jiné zemi, aniž by tam museli mít sídlo své firmy. V tomto ohledu je možné rovněž vysílat pracovníky, přičemž „vyslaný“ pracovník je zaměstnanec, kterého jeho zaměstnavatel dočasně vyslal vykonávat pracovní povinnosti do jiného členského státu. Na vyslaného pracovníka se pak ale nadále vztahuje sociální systém země, odkud byl vyslán. Pravidla pro vysílání daná směrnicí z roku 1996 stanovila minimum podmínek, na které má vyslaný pracovník nárok, např. minimální mzdu, maximální délku pracovní doby a minimální délku dovolené apod.

Co se týče počtů takto vyslaných pracovníků, v celounijním průměru představují jen malou část pracovní síly, v roce 2015 to bylo 0,9 %, něco málo přes dva miliony osob, ovšem na druhou stranu je možné sledovat velký nárůst využití vysílání. Od roku 2010 do roku 2015 vzrostl počet vysílaných pracovníků o 41,3 %, mezi lety 2010 a 2016 o 69 %. Navíc pokud opustíme průměr, zjistíme, že pro některé země jsou čísla daleko vyšší. Jen v roce 2015 se jednalo o přibližně 440 tisíc vyslaných pracovníků do Německa, které je nejčastější destinací a nejvíce pak bylo vysláno z Polska, něco málo přes půl milionu. Vysílaní pracovníci přitom míří především do určitých sektorů, nejčastěji stavebnictví (42 %) a výroby (21,8 %). Co se týče České republiky, v té se jedná o poměrně nový typ migrace, který probíhá v posledních několika letech. Její příčinou je to, že pro cizince ze zemí mimo EU je velmi obtížné získat povolení k práci na méně kvalifikované pozice a tak se vysílání nabízí jako jedna z cest, jak se na místní trh dostat. Do České republiky mířili pracovníci především ze Slovenska, Německa a Polska a jejich podíl v celkové pracující populaci představoval v roce 2015 0,4 %. Nicméně všechny tyto údaje jsou pouze hrubými odhady, protože se jedná o záznamy toho, kdy pracující nebo jejich firmy nahlásili sociální pojištění.

Problematické aspekty vysílání

Mnohé výzkumy, stejně jako mezinárodní výzkum Multikulturního centra Praha, ukázaly, že pracovníci čelí podobným problémům. Jedná se zejména o nevyplácení mezd, neplacené přesčasy, vykořisťování ze strany zaměstnavatele, který si je vědom zranitelné pozice pracovníka, strhávání vysokých částek z platu pracovníka za zprostředkování práce, neexistující či nedostatečná školení na bezpečnost práce. Dá se tedy konstatovat, že hlavním problémem je to, že vysílání pracovníků podporuje velmi intenzivní vykořisťování, dlouhé směny, ničení zdraví a nedodržování bezpečnosti práce. Pracovníci také neměli dostatek zdrojů informací o svých právech a postavení v zaměstnání.

Mezi další problémy patří to, že firmy nejsou dostatečně informovány o svých povinnostech nebo že některé firmy porušují směrnici a vytvářejí fiktivní společnosti, přes které vysílají zaměstnance. Byly také zaznamenány četné případy, kdy byli zaměstnanci deklarováni jako fiktivní OSVČ  (např. 40 % vysílaných pracovníků z Polska do Belgie má status OSVČ, ze Slovenska dokonce až 75 %). A další kapitolou pak je nedeklarovaná práce, kdy vyslaný pracovník pracuje na černo. V českém prostředí v tomto ohledu nejvíce vynikla kauza tzv. “polských víz”, při které došlo k tomu, že firmy sídlící v Polsku vysílaly pracovníky z Ukrajiny na výkon práce, která ale nebyla dočasná a tudíž nenaplnila podmínky vysílání. Jednalo se tedy z pozice Státního úřadu inspekce práce o nelegální zaměstnávání.

Jako rozhodující pro lepší informovanost pracovníků i zaměstnavatelů se ukázala být spolupráce mezi inspekcemi práce vysílajících a cílových zemí. Prostřednictvím informačního systému pro vnitřní trh (IMI) mohou inspektoráty práce v přijímajících zemích získat informace o pracovních podmínkách pracovníků ve vysílajících zemích a komunikovat s inspekcemi v jednotlivých členských státech, poskytovat a přijímat doporučení na přeshraniční úrovni a využít IMI jako nástroj pro vymáhání pokut. V tomto ohledu se jedná o pozitivní rys vysílací směrnice.

Snahy odstranění problematických aspektů

V květnu 2018 byl Evropským parlamentem schválen návrh finální podoby směrnice, která má na výše vyjmenované aspekty reagovat. Novou směrnici však musí odsouhlasit ještě Rada (ministrů) EU a pak budou mít členské státy dva roky na její implementaci. Podle Komise je v prvé řadě podstatným problémem to, že velké mzdové rozdíly mezi místními a vysílanými narušují rovné podmínky a zásady jednotného trhu. Takto jsou pak znevýhodněni nejen pracovníci, ale i lokální firmy. Proto revize směrnice míří k zásadě stejné odměny za stejnou práci. Hlavní změna se týká právě mzdy, protože už není stanovena pouze sazba minimálními mzdy, ale na mzdy v hostitelském členském státě se budou vztahovat stejná pravidla pro vyslané i místní pracovníky.

Dále by vyslání nemělo trvat déle než dvanáct měsíců, s možným prodloužením o dalších šest měsíců. Poté se na pracovníka začnou vztahovat všechny pracovně-právní předpisy hostitelské země. Měla by být zvýšena ochrana vysílaných pracovníků, zaměstnavatelé by měli hradit náklady spojené s cestováním, stravováním a ubytováním a členské státy by měly úzce spolupracovat k zamezení podvodného vysílání. Ovšem co se týče odvětví silniční dopravy, na to se budou vztahovat odlišné právní úpravy a do jejich schválení se i nadále budou uplatňovat pravidla původní vysílací směrnice z roku 1996.

Obecné problémy dočasné pracovní migrace

Pokud se podíváme na vysílání pracovníků z širší perspektivy, je možné ho zařadit pod obecnější rámec fenoménu dočasné práce zahraničních pracovníků. Ten skýtá řadu problematických aspektů, na které se nedá reagovat výše zmíněnými reformami. Stejně jako u vysílání můžeme sledovat, že postupem času došlo celosvětově ke zvýšení dočasné migrace.

Dočasní zahraniční pracovníci mají časově omezené povolení k pobytu na území a k účasti na placené pracovní síle a mohou také podléhat jiným omezujícím podmínkám. Postavení dočasných pracovníků koresponduje s fenoménem prekarizace práce. To znamená, že se jedná o další proměnu práce v podobě ubývání plnohodnotných pracovních úvazků ve prospěch částečných úvazků nebo dočasných zaměstnání, zvýšené osobní a profesní nejistoty, ztráty sociálního uznání spjatého se zaměstnáním, nedostatečného finančního ohodnocení, apod. U zahraničních pracovníků je navíc jejich nejisté postavení o to silnější, protože při ekonomických krizích se jich místní trhy velmi rychle zbaví. Dočasnost rovněž znamená ztrátu účasti na občansko-politickém veřejném životě nebo její značné znesnadnění. Dočasnost také brání pracovníkům integrovat se do společnosti jinak než jako pracující síla. Přestože si pracovníci vytvářejí vazby, které je mohou nakonec v zemích udržet, jsou před nimi mnohé bariéry plynoucí z jejich krátkodobého pracovního pobytu.

Text vznikl v rámci projektů „Vymáhání pracovních práv u vysílaných pracovníků v EU (PROMO)“ a „Za lepší přeshraniční vymáhání pracovního práva (STRONGLAB)”.

Postoje vyjádřené v této publikaci jsou postoji autora a nemusí nutně odrážet oficiální stanovisko Evropské unie, Mezinárodního visegradského fondu a Ministerstva zahraničních věcí Nizozemského království.

Projekt PROMO je financován v rámci programu Evropské unie pro zaměstnanost a sociální inovace „EaSI“ (2014-2020).

STRONGLAB je financován Mezinárodním visegradským fondem a Ministerstvem zahraničních věcí Nizozemského království - www.visegradfund.org, www.minbuza.nl