Marek Čaněk: "Musíme zvětšit práva zaměstnanců"

Marek Čaněk pracoval v Multikulturním centru Praha, kde se věnoval regulaci pracovní migrace v Česku a politickým právům imigrantů. Aktuálně působí v Centru pro odborové organizování a zabývá se novými typy migrace, jakým je mimo jiné vysílání pracovníků do Česka. Právě na toto téma tento víkend v Praze proběhla konference.

Zabýváte se problematikou vysílání zahraničních pracovníků do Česka. Čím je toto téma nové a zvláštní? Jak se situace těchto lidí liší od ostatních migrantů?

V Česku se jedná o nový typ migrace, probíhá v posledních několika letech. Příčinou je, že pro cizince ze zemí mimo EU je velmi obtížné získat povolení k práci na méně kvalifikované pozice. Kolegové z Multikulturního centra v Praze dělali například výzkum o pracovnících z Ukrajiny, kteří k nám přijíždějí pouze na omezenou dobu.

Probíhá to takto: krátkodobě vyslaný Ukrajinec většinou v Česku stráví zhruba tři měsíce, kdy pracuje opravdu tvrdě. Pak odjede na chvíli domů a často se znovu vrací zpět. Vysílání lidí většinou probíhá přes Polsko, kde je možné sehnat vízum a povolení k práci. Celý proces vypadá tak, že je tu polský zaměstnavatel (nebo zprostředkovatel práce v České republice, který si vytvoří firmu v Polsku), a ten sem vyšle konkrétního pracovníka. Obecně platí, že ve srovnání s jinými zaměstnanci je postavení těchto lidí mnohem nejistější. Vyslaní lidé totiž nemají řádné pracovní smlouvy, anebo jsou jejich smlouvy pouze formální. Případů, kdy tito lidé pracují v legálních podmínkách, je naprosté minimum.

Pokud ale tito lidé pracují v nelegálních podmínkách, jak je možné, že to prochází zaměstnavatelům?

Pravda je, že tento způsob pro uživatele a hlavně zprostředkovatele práce vysílaných zaměstnanců představuje riziko. Minimálně přijdou v nečekanou chvíli během kontroly na pracovišti ze strany cizinecké policie o pracovníky, a mají tak výpadek ve výrobě. Zase je to ale vyvážené většími zisky, protože pro vysílané lidi platí pouze část českého pracovního práva. I se sociálním pojištěním je to jinak. Mělo by se sice platit v Polsku, ale ani to se často neděje. Z finančního hlediska se to tedy vyplácí.

Kolik vyslaných Ukrajinců u nás je a v jakých odvětvích pracují?

Je to pololegální migrace, takže máme informace jen o těch, které nahlásí čeští zaměstnavatelé, ke kterým jsou vysláni. Na jaře 2017 to bylo sedm tisíc osob. Ze sedmdesáti procent se jednalo o muže. Pracují v průmyslu, ve stavebnictví nebo ve službách. Často ale nakonec vykonávají úplně jiné práce, než se oficiálně uvádí, a jsou přeposíláni z jedné firmy do druhé – podle toho, kde jsou potřeba a kde je zrovna volné místo. Jedná se hlavně o méně kvalifikované a hůře placené pozice. Může to být třeba práce na stavbě nebo ve skladu.

Jakým problémům musí čelit?

Pokud by se tito lidé chtěli trvale usadit v České republice, není to možné. Za hlavní ale považuji strach z vyhoštění. Část z nich se proto snaží zapadnout, a oblékají se „jako Češi“, když se pohybují ve veřejném prostoru. Počty vyhoštění rapidně vzrůstají. V roce 2016 dostalo takzvané správní vyhoštění z důvodu zaměstnání 1207 Ukrajinců, což je jednou tolik než v roce předchozím. Důležité je nejen to, jestli je policie nakonec odhalí, ale i samotné vědomí vlastní zranitelnosti. Zaměstnavatel toho pak může zneužívat.

Krátkodobě vyslaní pracovníci jsou tedy pod menší ochranou než jiní zaměstnanci?

Narazili jsme třeba na smlouvy, které nechrání české ani polské pracovní právo. Jedná se o takzvané příkazní smlouvy, které se řídí polským občanským zákoníkem. Nemusí se u nich platit sociální pojištění a nevztahují se na ně polská pravidla o minimální mzdě. Na tomto příkladu se dají ilustrovat komplikace s výkladem pravidel vysílání pracovníků, kteří mají smlouvy z jiné země, než ve které reálně pracují. Česká inspekce práce zmíněné příkazní smlouvy neuznává, protože by se pak nejednalo o zaměstnance. Polská inspekce práce se ale naproti tomu nedomnívá, že by příkazní smlouvy nebylo možné u vysílání využívat.

Může vysílání pracovníků přinášet i nějaké výhody?

Pokud se všechno povede a zprostředkovatel za práci zaplatí, co má, pracovníci si odvezou výdělek domů pro své rodiny. Na stavbě to může být třeba až pětadvacet tisíc korun měsíčně. Všechno tedy není jen negativní a není pravda, že by cizinci na trhu práce byli zcela nesvobodní, jak někdy může zaznívat ze strany lidskoprávních organizací. Nejsou to nějací chudáci – jsou naopak často schopni realisticky zhodnotit, jaké možnosti se jim nabízejí na českém či evropském trhu práce. Na druhé straně informace o tom, co přesně tu je a není legální, nebyly těmto pracovníkům dlouho dostupné. Vždyť teprve tento týden zveřejnilo ministerstvo vnitra leták pro vysílané pracovníky v ukrajinštině. Každopádně vysílání pracovníků rozhodně není ideální způsob zaměstnávání. Podporuje velmi intenzivní vykořisťování, ničení zdraví a nedodržování bezpečnosti práce. Cenou za tento způsob práce je například odpracovaných 270 hodin za měsíc. Pracovníci to přežívají, protože během krátkého období tří měsíců potřebují vydělat co nejvíce.

Co by se mělo zlepšit?

Jsem přesvědčen, že režim vysílání pracovníků by se měl omezit. Je třeba podporovat přímé zaměstnávání lidí. A obecně zvýšit práva zahraničních zaměstnanců, aby nepodkopávali podmínky pro ostatní. Jenže dokud nebudou fungovat instituce, které hlídají situaci na pracovištích, a dokud tu nebudou silné kolektivní smlouvy, těžko se něco výrazně zlepší. Na Ukrajině, ale i v Česku chybí kolektivní identita založená na solidaritě, což pak vede k tomu, že každý si své problémy na trhu práce musí vyřešit sám nebo s pomocí svých kontaktů a rodiny.

Není to tedy jen problém zahraničních zaměstnanců, ale i Čechů…

Jevy jako nízké mzdy, porušování zákoníku práce a nejistota se samozřejmě týkají i českých zaměstnanců. Pro pochopení toho, co se děje na trhu práce, nestačí jen se dívat na statistiky nezaměstnanosti, které klesají. Nedávno jsem objížděl několik krajů a mluvil se zaměstnankyněmi ve službách. Řada z nich, například starší ženy nebo pracovnice, co mají malé děti, vůbec nemají pocit, že by se jejich situace zlepšila. Pro české odbory je ovšem těžké a také nákladné organizovat pracovníky z ciziny. V tuto chvíli to není jejich priorita. Určitě se ale dá dělat řada věcí na poli vymahatelnosti práva a informovanosti o zaměstnaneckých právech. Na rovině nevládních organizací by bylo dobré přemýšlet, jak poskytnout nejen individuální poradenství, ale i kolektivní řešení. Problém je i to, že v Evropě existují velké rozdíly v pracovních podmínkách a výši mezd. Po rozšíření unie v roce 2004 a následně v roce 2007, kdy vstoupily země jako Rumunsko či Bulharsko, jsou mzdové rozdíly až jedna ku sedmi.

Často se říká, že pracovníci z ciziny snižují cenu práce…

Migrace skutečně může mít vliv na pracovní podmínky a výši mezd. Jenže hlavní problém je jiný: musíme se ptát, koho poptávají zaměstnavatelé a z jakých důvodů jsou špatné pracovní podmínky v jednotlivých profesích. Cizinci nemůžou za to, že musí pracovat ve špatně nastaveném prostředí. Pokud by se státu podařilo omezit pracovní migraci, neznamená to, že se podmínky pro ostatní zaměstnance zlepší. Stejně tak bychom mohli hovořit o Češích, kterým nevadí, že pracují o víkendu, nechávají se v práci zneužívat a podobně. Zaměstnavatelé prostě budou vyhledávat jiné skupiny, kterým nabídnou špatné podmínky – můžou to být třeba mladí lidé a studenti, starší ženy nebo vězni. Dají se tak využívat různé nerovnosti ve společnosti.

Jaké je řešení?

Můžeme se inspirovat z USA, kde mají tradici boje za pracovní práva. Existují tam takzvaná centra pracujících. Sám jsem jedno z nich zažil během své stáže v roce 2009. Lidé se v nich organizují kolem práce, ale i dalších témat, jako je třeba obtížně dostupné bydlení kvůli rostoucím nájmům ve velkých městech. Zvyšují právní povědomí, řeší porušování zákoníku práce a nízké mzdy. V některých evropských zemích existují iniciativy pro pracovnice v domácnosti a pod německými odbory zase třeba takzvaná centra mobility. Podobné iniciativy pak mohou dotlačit stát k tomu, aby byl aktivnější v případě vymáhání práv a potlačování takových jevů, jako je nevyplácení mezd. Osobně si ale myslím, že zakládat podobné iniciativy pro zahraniční pracovníky a pracovnice bude obtížné. Zřejmě nás v budoucnu čeká pokračování liberalizace migrační politiky nejen ve vztahu k Ukrajině. Toto uvolňování bude doprovázet omezování práv zahraničních pracovníků a jejich rodin, stejně jako větší kontrola této „nebezpečné, ale užitečné“ populace na ubytovnách a místech, kde bude žít a pracovat.

Autorem rozhovoru je šéfredaktor serveru Jaroslav Fiala.