Kontinuita stereotypů. Židé, Romové, muslimové

Tato skutečnost je paradoxní jen zdánlivě, společnost se mění, potřeba obětních beránků ale zůstává. A s ní zůstávají i staré předsudky. Velká část paušálních soudů, které jsou namířeny proti Romům, tak čerpá ze starého antisemitského materiálu. Ve slovesném folklóru po roce 1989 se značně mění do té doby spíše ambivalentní obraz Roma. Stává se jednoznačně negativní postavou, která v pozici „cizího“ nahrazuje tradiční figuru Žida a přejímá některé motivy spojované ve folklóru s Židy (např. motiv holocaustu, motiv oběti). Tento posun je možné sledovat na příkladu anekdot, v mnoha případech se samotný vtip nijak nezměnil, jen Žida jako neblahého hrdinu vystřídal Rom. Z hlediska folkloristiky se jedná o zcela běžný jev. Mnohé xenofobní anekdoty, fámy i vlastní stereotypy se v průběhu času téměř nemění, pouze jsou přiřazovány k jiným skupinám. Základní narace zůstává stejná, přestože v detailech se text přizpůsobuje kontextu. Stereotypy spjaté s etnickými a náboženskými menšinami odrážejí hodnoty, tenze a konflikty většinové společnosti a jsou tedy dobově podmíněné a proto i proměnlivé, některé motivy však vykazují výraznou kontinuitu. Lhostejno, zda se jedná o Židy, Romy nebo muslimy, nepohodlným menšinám jsou připisovány stále stejné znaky: mezi ně patří parazitický způsob života, špinavost anebo abnormální sexualita.

Špína a parazité

Odvrácenou stránkou úspěchu vytváření moderních národů v devatenáctém století bylo také štvaní proti etnickým menšinám. Ty byly pokládány za přítěž národní společnosti, za parazity na „těle národa“. Nezasloužený primát si v tomto ohledu získali převážně Židé. V důsledku společenské funkce, které židovské komunity zaujímaly v předmoderní společnosti, se Židé dokázali úspěšně adaptovat na změnu podmínek, které přinesl rychle se modernizující svět. Mnoho Židů se tak dokázalo uplatnit jako podnikatelé či ve svobodných povoláních – jako lékaři nebo právníci. Nacionalisté proto pokládali Židy za nebezpečnou konkurenci a spojovali negativní projevy kapitalismu právě s údajnými židovskými zlořády. Židům bylo vyčítáno, že nepracují a žijí na úkor práce druhých. Tento stereotyp byl opakován tak často, že ho převzaly za svůj i některé židovské organizace, které šly ve svém asimilačním nadšení tak daleko, že samy přejímaly antisemitské předsudky o Židech jako lidech, kteří se věnují výhradně neproduktivním (a často i nelegálním) činnostem. Samozřejmě, většina Židů nebo těch, kdo byli za Židy považováni, poctivě pracovala. A to nejenom na burzách, ale také na úřadech, v dílnách a obchodech. Existovali také židovští dělníci a mnoho Židů bylo velice chudých, zvláště tzv. východní Židé. Tento stereotyp tedy neměl s realitou mnoho společného, přesto mohl nerušeně přežívat. Po první světové válce byli Židé obviňováni, že během války nemuseli bojovat a bohatli na úkor utrpení majority. Představa využívání většinové společnosti a vymáhání si zvláštních výsad, což se dnes pojí s Romy, byla totiž charakteristikou Židů. „Nepodílejí se na produktivní práci, ale dobře si žijí a beztrestně se zapojují do všech možných čachrů“ (Gross 2008, s. 169). „Těhotná Židovka dostane 1000 zlotých a co já?“ (ibid., s. 167) Tento výrok by mohl být vystřižen z libovolné současné české internetové diskuse o Romech, pochází však z poválečného Polska.

Slavná antropoložka Mary Douglas ve své knize Tabu a nečistota ukázala, že charakteristika určité věci nebo jevu jako nečistého často nesouvisí s podstatou jevu samotného, ale se symbolickou rolí, která je mu přisuzována v kontextu dané kultury. Nečisté je to, co neodpovídá zaběhnutým kategoriím, co je nepřípadné, nezařaditelné, jiné. Špína je synonymum jinakosti. Nepřekvapí proto, že špinavost je přisuzována i etnickým menšinám. Špína je vyčítána uprchlíkům, jako kdyby v zoufalých podmínkách přeplněných uprchlických táborů vůbec šlo udržet čistotu. Špína je nejen v rasistických kruzích přisuzována i Romům, a to navzdory například přísným pravidlům rituální čistoty, která jsou součástí tradiční romské kultury. Rom dodržující tradice by se například nikdy nekoupal ve vaně (ležet ve vlastní špíně připadá odpudivé např. i mnohým Američanům), nejedl by jídlo z předešlého dne nebo by si nemyl ruce ve dřezu. A každý, kdo někdy navštívil romský byt, ví, že nepořádek není na pořadu dne. Čurbes (krásné slovo přejaté z jidiš) se také tradičně přisuzoval Židům. Žili prý v nepořádku, v odporných zavšivených brlozích a byli špinaví. Každý správný antisemita se přímo zalykal pověstným „židovským smradem“. Pokud jste si jako děti vyprávěli vtip o Cikánovi, který je zavřený v místnosti s tchořem, jenž raději smrady uteče, opakovali jste starou antisemitskou anekdotu.

Kruh o zvrhlé sexualitě menšiny (spojený s násilím a pocitem ohrožení majority) se uzavírá

Nejen sexem posedlý Martin Konvička, ale i ostatní pravicové extremisty pronásleduje představa abnormální sexuality migrantů. Skutečné případy sexuálního násilí ze strany přistěhovalců samozřejmě nemohou naplnit kýžený obraz znásilňovacích orgií, proto rozšiřují desítky hoaxů o znásilňovaných „bílých holčičkách“ či jiných fiktivních zvrhlostech. Některé hoaxy, např. o arabské „znásilňovací hře“ taharruš, se dostaly i do mainstreamových medií. O uprchlících se mluví v dehumanizujících přirovnáních, jsou to „samci“, kteří se „množí“. A celou debatu o uprchlické krizi ovládá panická představa o jakémsi rasovém převrstvení Evropy umožněném údajně výjimečnými reprodukčními schopnostmi imigrantů. Jako už mnohokrát, i zde se vrací staré strachy v novém obalu. Ze strachu z populačního přečíslení rychle se množícími Slovany se hroutili už němečtí nacionálové v 19. století a slovanským rasistům dělala vrásky zase údajná rekordní porodnost Židů ještě dlouho do 20. století. Židé se v těchto představách „množí jako králíci“, jejich ošklivé děti prý bez přestání řvou, rodiče s řevem nezůstávají pozadu a při neustálých hlučných oslavách obtěžují slušné Čechy (Němce, Poláky, Maďary atd.). Židovské ženy byly považovány za zvláště vilné (v mládí svůdné, ve stáří ošklivé stejně jako Romky). Židovští muži byli tradičně vykreslováni jako kuplíři a zvrhlíci, kteří svádí a znásilňují nezletilé dívky. Mezi nejznámější projevy tohoto stereotypu patří tzv. orleánská fáma, která se v roce 1969 rozšířila po celé Francii. Varovala před nebezpečím únosů mladých dívek, které údajně mizely v kabinkách módních butiků a následně byly prodávány jako sexuální otrokyně. Všechny podezřelé butiky ovšem měly něco společného – židovské majitele.

Také v případě rasistických protižidovských stereotypů se představy o zvrhlé sexualitě menšiny pojí s násilím a pocitem ohrožení majority, často vyjadřovaným právě příběhy o útocích na děti. Mezi zhmotnění takového strachu patří rozšířená „městská pověst“ o vykastrování dospívajícího chlapce ze strany příslušníků zákeřné menšiny. V mnoha podobách je rozšířená v USA (kde byli údajní pachatelé původně černoši, dnes jsou to spíše Hispánci či obecně přistěhovalci) i v Evropě (tam se pachatelé různí podle daného státu – jsou to Turci, Romové, Afghánci atd.). Jedná se ovšem o středověký příběh, který se původně vyprávěl o Židech a pojil se s představou rituální vraždy. Býval však vyprávěn ještě dříve, v antickém Římě, o malé sektičce křesťanů.

Antisemitské stereotypy dnes většině lidí v naší společnosti připadají směšné. Ještě pro generaci našich prarodičů však byly tak běžné a samozřejmé, jako jsou dnes předsudky spojené s Romy či imigranty. Zabývaly se obdobnými tématy: údajnými výsadami, špínou, násilím a zvrácenou sexualitou ze strany minority. Často se jednalo o ty stejné rasistické vtipy, stejné fámy a stejné děsivé historky, které se „zaručeně“ staly, stejné novinové kachny, které se šíří i v současnosti, jen o jiné „zlé“ menšině. Absurdita, která dnes čiší z antisemitských představ, by nám měla připomínat, že důvody k nenávisti často neleží v nenáviděné minoritě, ale v problémech a představách většinové společnosti.

Použitá literatura:

DOUGLAS, M.: Čistota a nebezpečí: analýza konceptu znečištění a tabu. Praha: Malvern, 2014, 264 s.

HÜBSCHMANNOVÁ, M.: Šaj pes dovekeras. Můžeme se domluvit. Olomouc: Univerzita Palackého, 1998. 129 s.

GROSS, J..: Strach. Největší poválečný protižidovský pogrom. Esej v historickém výkladu. Brno: Jota, 2008. 356 s.

JANEČEK, P.: Černá sanitka a jiné děsivé příběhy. Současné pověsti a fámy v České republice. Praha:Plot, 2006. 367 s.

KAPFERER, J.: Fáma – nejstarší médium světa. Praha: Práce 1992. 244s

KREKOVIČOVÁ. E.: Reflexia šoa a porraimos v tradičnom folklóre a v asynchrónnej internetovej komunikácii/Reflections of shoah and porajmos in traditional folklore and asynchronous internet communications. In: VRZGULOVÁ, Monika – RICHTEROVÁ, Daniela: Holokaust ako historický a morálny problém v minulosti a v súčasnosti/Holocaust as a historical and moral problem of the past and the present. Bratislava: Dokumentačné stredisko holokaustu – Úrad vlády SR, 2008, s. 137