Cizinci ve veřejném životě — participace nebo státní integrace?
Martin Rozumek a Lukáš Prskavec se v následujícím článku zaobírají integrací cizinců v České republice a skutečností, že přestože mají cizinci v ČR často trvalý pobyt a žijí zde desítky let, nemají žádné právo podílet se na politickém životě. Autoři článku upozorňují, že důležitým krokem k integraci cizinců je právě zapojení do dění a politiky v místě bydliště.
Autoři: Martin Rozumek, Lukáš Prskavec
V roce 2010 proběhlo zatím poslední mezinárodní srovnání integračních politik v rámci tzv. Migration Integration Policy Index (MIPEX) [1] Do průzkumu se zapojilo 27 členských zemí EU (bez Chorvatska), Norsko, Švýcarsko, USA, Kanada a Japonsko. Vedle postoje jednotlivých zemí k přístupu cizinců na trh práce, slučování rodin nebo například ve vzdělávání bylo sledováno také nastavení legislativních podmínek pro politickou participaci cizinců. Česká republika se v tomto srovnání umístila na předposledním místě, přičemž nedošlo od posledního měření v roce 2007 k žádnému zlepšení v umístění ani v přijatých politikách. Sledovány byly čtyři hlavní kategorie: voličská práva, politické svobody, poradní orgány a implementační politiky. Jediné body jsme získali za „právo zřizovat média“, ve všech ostatních kategoriích nám byla přidělena nula.Umístění České republiky v mezinárodním srovnání plně odpovídá důležitosti, jaká je zde politické participaci cizinců přisuzována. Zatímco v západoevropských státech se o migraci, respektive o integraci cizinců a roli politické participace cizinců diskutuje již od 70. let, v České republice jsme s tím významněji ještě ani nezačali. A to přesto, že Česká republika se začleněním do struktur EU a vstupem do schengenského prostoru stala definitivně cílovou zemí pro řadu migrantů. V současnosti je v ČR evidováno zhruba 440 tisíc dlouhodobě usazených cizinců a z toho necelá polovina získala dokonce tzv. trvalý pobyt dle zákona o pobytu cizinců [2]. Pro získání trvalého pobytu, který je českým státem chápán jako nejvyšší možný statut cizince před získáním občanství, je nutný minimálně pětiletý nepřetržitý pobyt na území ČR, znalost českého jazyka, bezúhonnost, dostatek finančních prostředků pro život a doložení řady dalších dokumentů. Za prokázání určité míry integrace získává cizinec na oplátku přístup k sociálnímu či zdravotnímu systému. Možnost ovlivňovat dění ve svém okolí mu však ČR nepřiznává a stále vychází výhradně z konceptu občanství. Obdobný přístup volí zhruba polovina členských států EU, ale v těchto zemích bývá mnohem dříve a snadněji cizincům udělováno státní občanství než u nás [3]. V přepočtu na 1000 cizinců je v Evropské unii průměr udělených občanství za jeden rok 23 případů, v ČR pouhé 4, což nás opět řadí na poslední místo. Vzniká tak zvláštní situace, že cizinci mohou zůstávat i desítky let vyloučeni z účasti na politickém životě. Cizinci z tzv. třetích zemí [4] tak nemají aktivní ani pasivní volební právo na žádné úrovni a nemají ani možnost stát se členy politických stran. To znamená, že cizinec žijící teoreticky 10 let v jedné obci a platící daně, nemá možnost spolurozhodnout, zda v této obci bude postavena školka nebo kde budou instalovány lavičky.
Přístup českých úřadů je v jistém smyslu až absurdní, zákon totiž říká, že „právo volit (do zastupitelstva obce) má státní občan jiného státu, který (…) je v den voleb (…) přihlášen k trvalému pobytu a jemuž právo volit přiznává mezinárodní úmluva“ [5]. Žádná taková smlouva však přijata nebyla a ani se nepřipravuje.
Navíc jsme byli hrdou hybnou silou k přijetí ambiciózní rezoluce Rady OSN pro lidská práva k rovné politické účasti [6], která „vyzývá státy k odstranění překážek bránících všem skupinám společnosti, včetně např. žen či menšin, podílet se na rozhodování o věcech veřejných“. [7] Sami však cizincům právo rozhodovat o věcech veřejných nepřiznáváme a nepřiznáváme jim dokonce ani občanství obce a kraje, ve kterém cizinec roky legálně žije. Na druhou stranu místní poplatky za svoz odpadů či chov psů vyžadujeme velmi důsledně od všech obyvatel obce, tedy i cizinců.
Úmluvu Rady Evropy (č. 144) o účasti cizinců na veřejném životě na místní úrovni“ [8] jsme sice podepsali již 7. června 2000, ale k její ratifikaci dodnes nedošlo a navíc plánuje naše vláda výhradu právě k volebnímu právu cizinců ze třetích zemí v místních volbách. Prosazení volebního práva cizinců ze třetích zemí s trvalým pobytem tedy zřejmě v dohledné době čekat nemůžeme, přestože na nevhodnost stávající právní úpravy poukazuje Veřejný ochránce práv i zprávy samotné české vlády o stavu lidských práv v ČR [9].
Přitom viditelná účast cizinců ve veřejném životě, jejich hlas ve volbách, jejich tváře ve volených orgánech, v poradních orgánech, v médiích je přesně to, co v české nejen migrační realitě velmi schází.
Právě prosazení participace cizinců ve veřejném životě by se mohlo stát důležitým krokem k odpoutání se od koncepce integrační politiky, kterou u nás vytváří, řídí a financuje restriktivně a bezpečnostně naladěné ministerstvo vnitra. Česká koncepce integrace cizinců také podle toho vypadá. V integrační koncepci chybí odvaha pojmenovat nejen skutečné, ale vůbec jakékoli problémy cizinců v nastavení migrační politiky, ať už se jedná o státem tolerované vykořisťování na trhu práce, nefunkční komerční zdravotní pojištění, které přináší zisky pojišťovnám a ztráty státu, nemocnicím a cizincům samotným, absurdní překážky kladené průmyslovým nebo IT firmám, které nutně potřebují experty ze zahraničí, nebo třeba problémy vytvářené zahraničním studentům, kteří u nás chtějí studovat a které zejména české soukromé vysoké školy nutně potřebují.
Na druhou stranu se integrační koncepce spoléhá na tzv. integrační centra, která jsou ve většině v rukou a podřízenosti samotného ministerstva vnitra. Není proto divu, že tato „státní integrační“ centra, která samozřejmě poskytují celou řadu užitečných služeb např. kurzů českého jazyka, mají na druhou stranu pokyn neposkytovat právní pomoc cizincům právě v případech správních řízení vedených samotným ministerstvem, což představuje vzhledem ke koncentraci moci MV velkou většinu právních problémů cizinců, anebo pokyn centrům sbírat kompromitující informace kriminálního charakteru na cizince žijící v daném kraji. Tento závislý a slušně řečeno „informační“ model státní integrace samozřejmě nefunguje, v mnoha krajích nepožívá důvěry cizinců samotných a postupně skomírá. [10]
Klíčem v integraci je totiž participace na místní úrovni, tj. zapojení cizinců do dění a politiky v místě, kde žijí. Integrace probíhá zejména v obci a v prostředí legálního zaměstnání. Právě proto obcím musí být předány pravomoci a finance na integraci cizinců, aby obce měly možnost situaci skutečně ovlivnit. Na státní úrovni patří integrace cizinců nikoli do bezpečnostního portfolia ministerstva vnitra, ale spíše do gesce ministerstva práce a sociálních věcí, kde se v minulosti také nacházela. Pro integraci cizinců by bylo mnohem zajímavější, než nekončící proud informací o tom, že cizinec pěstoval marihuanu nebo pracoval na stavbě načerno, zjišťovat co trápí nejvíce cizince samotné nebo např. jejich zapojení do zájmových a profesních organizací, odborů, návštěvy kulturních, vzdělávacích nebo sportovních akcí.
Zřejmě tady je třeba hledat kořeny tvrdé opozice ministerstva vnitra vůči jakékoli myšlence rozšíření volebního práva. Právě představa, že cizinci jsou viditelnými spoluobčany v naší zemi, že začnou sami tlačit na změny a uvolnění restrikce a vykořisťování, je zřejmě nevítaným scénářem odklonu od státní „integrace“ směrem k obecné participaci cizinců na společenském životě v české společnosti.
Martin Rozumek, Lukáš Prskavec
Organizace pro pomoc uprchlíkům, o.s
Dokument vznikl v rámci projektu „Zahraniční zaměstnanci na trhu práce“, který realizuje Sdružení pro integraci a migraci ve spolupráci s Organizací pro pomoc uprchlíkům a Multikulturním centrem Praha. Mezinárodními partnery projektu jsou Caritasverband für die Diezöse Osnabrück z Německa a Anti - Slavery International z Velké Británie.
[2] Zákon 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky.
[3] http://zpravy.e15.cz/domaci/udalosti/imigranty-ne-cesko-dava-cizincum-obcanstvi-nejmene-z-eu-1056129
[4] Jako tzv. třetí země jsou označovány všechny země mimo EU. Občané EU žijící v ČR mají možnost volit ve volbách do obecních zastupitelstev a volbách do Evropského parlamentu v rámci Přístupové smlouvy ČR k EU.
[5] Zákon č. 491/2001 Sb. o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, § 4.
[6] Human Rights Council, Twenty-fourth session, 25 September 2013, dokument č. A/HRC/24/L.18/Rev.1.
[7] Viz Ministerstvo zahraničních věcí: Rada OSN pro lidská práva: Česká rezoluce k politické participaci přijata konsensem, dostupné zde.
[8] Usneseni vlády České republiky ze dne 9. února 2011 č. 99 k aktualizované Koncepci integrace cizinců na území České republiky a k návrhu dalšího postupu v roce 2011 (www.mvcr.cz/soubor/uv-09022011-pdf.aspx)
[9] Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 2000 (část. 7.3.1) a opakovaně i Zpráva o stavu lidských práv v ČR roce 2001 (2.3.1)
[10] Čestnou výjimkou jsou integrační centra v nestátních rukou, která zejména centra Praze, Brně a Ústí nad Labem fungují dobře a právníci a sociální pracovníci se v nich naopak nezastaví.
9. 5. 14
Zdroj: OPU
Téma: Integrace, Migrace a EU, Pracovní migrace
Země: Česká republika
Projekt: Zahraniční zaměstnanci na trhu práce