Ukrajinští pracovní migranti - pohled prizmatem stereotypů
Z migrace se stalo jedno z nejvíce zpolitizovaných a sekuritizovaných témat v Evropě. Debata o migraci je zároveň druhem diskursu, který vybízí k manipulaci. Přijímajícím společnostem mohou pracovní migranti posloužit jako politicky, sociálně a ekonomicky příhodná kategorie lidí. Kvůli nedostatečnému zastoupení a právům v přijímajících zemích lze migranty například zneužívat ekonomicky jako levnou pracovní sílu, sociálně jako obětního beránka (svádí se na ně vina za nestabilitu v dané zemi) a dokonce i politicky v souvislosti s bezpečností země. Ve vysílajících zemích jsou pracovní migranti často terčem podobné sociální, politické a ekonomické manipulace. Sociálně a politicky vzato mohou být vnímáni jako nevlastenečtí či dokonce jako „zrádci“. Ekonomicky vzato ale vysílající společnosti téměř vždy těží ze zasílání peněz domů i z dalších forem investic ze strany migrantů.
I když existuje hodně literatury o situaci migrantů v cílových zemích, mnohem méně pozornosti se soustředí na roli a místo pracovních migrantů ve vysílajících zemích, které přitom nejvíce ovlivňují příčiny a způsoby migrace. „Normy“ a společenská praxe vysílající společnosti jsou často určující pro rozhodnutí odejít pracovat do ciziny a pro výběr země, typu práce, životního stylu, atd. Jedna z nejviditelnějších charakteristik migrace za prací je, že lidé pracující za hranicemi udržují vazby na svou vlast a tudíž nepřímo ovlivňují život své země, komunity a rodiny, a to samozřejmě i po svém návratu. Tento esej se proto soustředí na podmínky ve vysílající společnosti, tzn. na ekonomickou a sociální situaci, která udržuje a reprodukuje vysokou míru migrace z Ukrajiny. Na příkladu města Ivano-Frankivsk na západě Ukrajiny bude tato práce demonstrovat, že nejen cílové, ale také vysílající země utvářejí své diskursy o pracovních migrantech, aniž by umožnily jejich zapojení a zároveň tak, aby z migračních proudů mohly profitovat.
Moje kamarádka, které ve věku 42 let odjela na pět let pracovat do Itálie, říká, že se v Itálii i na Ukrajině kvůli svému rozhodnutí odejít často cítí provinile.1/ I když její motivace pro odchod byla jasná – zajistit dětem základní potřeby jako je kvalitní jídlo a lepší životní úroveň, tzn. byt a vzdělání – čelila na Ukrajině i v Itálii obviněním z bezcitnosti. Říká, že vnímání ukrajinských žen jako dobrodružek v Itálii zcela ovládá rádio, televizi, ženské časopisy i ostatní tisk. Na Ukrajině má jako pracovní migrant extrémně nízký statut, protože lidé v její vesnici ji podezřívají, že se v cizině chovala nemravně, naznačujíc „snadný výdělek“. Obviněna byla i z toho, že je bezcitná matka, protože opustila své děti kvůli lepšímu životu a dokonce v těžkých časech zradila Ukrajinu.
Tento nedostatek respektu v přijímající i vysílající zemi však neznamená, že by obě země opomíjely výhody a příjmy generované pracovní migrací. V případě Ukrajiny, kde odhady počtu odešlých lidí kolísají mezi 1 a 7 miliony (oficiální a neoficiální odhad)2/ , byly vytvořeny podmínky usnadňující tok peněz ze zahraničí vyhovující především pracovním migrantům a jejich rodinám. Ekonomicky vzato je kvůli postupnému sbližování cen mezi Ukrajinou a EU prakticky nemožné, aby si pracovní migrant vydělal dostatek peněz na zahájení podnikání na Ukrajině. Když vezmeme v úvahu, že většinu firem řídí politické elity a jejich příbuzní, zjistíme, že migrujícím pracovníkům po několikaletém pobytu v zahraničí chybí nejen peníze, ale i sociální sítě nezbytné pro úspěch v podnikání na Ukrajině. Migranti, či lépe řečeno členové jejich rodin na Ukrajině, jsou však skupinou, jejíž kupní síla je díky penězům od příbuzných pracujících v zahraničí mnohem vyšší než kupní síla průměrných obyvatel. Ukrajinská tranzitivní ekonomika 3/ dokázala vytvořit velmi citlivý avšak stálý trh pro rostoucí potřeby této kategorie lidí stejně jako dobře fungující systém získávání těchto prostředků od obyvatel.
V podmínkách tranzitivní ekonomiky tedy migranti představují významný zdroj příjmů: jen v roce 2000 poslali domů 40 miliard dolarů, tedy šestkrát víc než je roční státní rozpočet.4/ Pracovní migranti však nesoutěží o lokální pracovní místa ani o politické či jiné zdroje. Mnoho z nich se po návratu z několikaletého pobytu doma rozhodne znovu odjet, většinou z ekonomických důvodů: člověk, který pracoval v zahraničí jako stavební dělník nemůže jen tak začít dělat podobnou práci doma, i když má dostatek zkušeností, protože v zahraničí dostával 10 až 15 dolarů na hodinu (průměrný plat ukrajinského stavebního dělníka v USA) a doma nebude ochoten pracovat za pouhé 2 dolary (což je mzda obdobně kvalifikovaného dělníka na Ukrajině). Vedle toho je zde i společenská prestiž a hledisko přijetí; zatímco pro ženu je zcela přijatelné pracovat jako uklizečka v zahraničí, většina z nich by takovou práci na Ukrajině odmítla nejen kvůli nabízené mzdě, ale hlavně protože by to znamenalo pád na pomyslném společenském žebříčku.
Ukrajinská ekonomika je velmi citlivá na existující, avšak nikde neregistrované příjmy občanů. Zářným příkladem je Ivano-Frankivsk, regionální centrum na západě Ukrajiny s 219,5005/ obyvateli. Podle statistik pro region Ivano-Frankivsk6/ byla v roce 2004 míra nezaměstnanosti 11.1% a průměrná měsíční mzda 544 hřiven, tedy asi 100 dolarů. Ve městě je asi 27 různých bank,7/ z nichž každá má více než jednu pobočku, a dále 12 poboček Western Union.8/ Ceny nových bytů jsou již řadu let na vzestupu a nyní dosahují přibližně 370-390 dolarů na metr čtverečný. Město je přitom plné stavebního ruchu. Ačkoliv nové banky spolu se stavebnictvím vytvářejí určité množství pracovních míst, mzdy na těchto místech zůstávají na úrovni průměrné mzdy v oblasti Ivano-Frankivsk, takže vysoké ceny nelze vysvětlit pouze na základě domácích faktorů.
Kromě výdělku na koupi bydlení je dalším zásadním důvodem odchodu do zahraničí vzdělání dětí pracovních migrantů. Vzdělávání se proto v poslední době stalo dalším výdělečným odvětvím místní ekonomiky. Ve školním roce 2004-05 mělo město 30 institucí vyššího vzdělání9/ s úrovní akreditace I-VI (tzn. VOŠ, instituty, univerzity a akademie). Průměrné školné činí asi 3000 hřiven (600 dolarů) za semestr, a jelikož průměrný plat je jen 100 dolarů, je pro mladé lidi nemožné hradit studium a každodenní výdaje ze svých prostředků. Z uvedených příkladů je patrné, že regionální ekonomika si vytvořila příhodný systém na čerpání neoficiálních výdělků od obyvatelstva. Lidé, kteří z dané situace těží, se zdají mít zájem na jejím zachování ať už je zdrojem příjmu cokoliv.
Kromě toho, že dočasní pracovní migranti domů posílají peníze, tvoří i velmi „výhodnou“ kategorii občanů pro místní samosprávu i vládu. Protože pracovní migranti z domova odjíždějí vždy na několik let, nemohou se aktivně účastnit politického života v zemi. I když mohou být o politické situaci doma skvěle informovaní, nejsou moc často aktivní politickou silou, například protože při pobytu v zahraničí nevolí v důležitých volbách ani se nemohou společensky a politicky aktivně zapojit do společnosti. Tato neangažovanost v domácí politice je většinou důsledkem pololegálnosti pobytu migrantů v cílové zemi a nutnosti zůstat „neviditelný“. Pracovní migranti jsou tedy často klasickým příkladem Gogolových mrtvých duší, tedy lidí, kteří existují na papíře, ale nemají žádné skutečné zastoupení a lze jimi proto manipulovat pro politické a ekonomické účely.
Pracovní migranti jakoby byli chyceni napůl cesty mezi vysílající a cílovou zemí, kde se snaží přežít jak to jen jde. Všechny snahy o zlepšení situace dočasných pracovních migrantů znesnadňuje sama podstata tohoto typu migrace. Protože lidé odchází do zahraničí pracovat pouze na nějaký čas, neplánují úplnou asimilaci či integraci do přijímající společnosti. Z řady důvodů (propojenost migrantů s vlastí, vlastnictví pozemků a majetku, opuštěná rodina a příbuzní, nejistota ohledně společenských norem a očekávání ze strany přijímající společnosti či cizí kultura a problémy s jazykem) je dočasná migrace atraktivní do jisté míry právě proto, že ji lze zvrátit zpět. Jedná se o možnost, jak zlepšit ekonomickou situaci, aniž by bylo nutné změnit životní plány, prostředí, jazyk, atd. Mnoho pracovních migrantů tedy vnímá svou situaci jako dočasnou, žije a pracuje v poměrně uzavřených komunitách a s přijímající společností se stýká pouze z nutnosti. I když někteří z nich by rádi zůstali v hostitelské zemi nadobro, mnozí nemají zájem o legalizování pobytu, aspoň ne tak, že by přišli o část příjmu a byli tudíž nuceni pobyt daleko od domova prodloužit. Často mají spíš zájem o vyšší příjem a neviditelnost, která je ušetří od byrokratické a finanční interakce s neznámým systémem a umožní jim rychlejší návrat domů díky tomu, že si vysněnou částku vydělají za kratší dobu.
Pracovní migranti často pronikají do existujících pracovních skupin příbuzných, přátel či známých, tj. sítí zaručujících práci do týdne po příjezdu bez papírování a zdržení. I když jsou jednoduché a citlivě nastavené, programy legalizace se sebou vždy nesou zbytečné potíže a kromě toho jsou často mimo dosah lidí, kteří právě přijeli a byli nuceni si vypůjčit peníze na vízum a cestu, nemluví místním jazykem a nemají zdroje na to, aby čekali na nějakou oficiální registraci. Zatímco uvedené programy jsou důležité a potřebné z hlediska těch migrantů, kteří již v zahraničí nějakou dobu žili a pracovali, jen ztěží mohou ovlivnit příliv migrantů, kteří se snaží o zlepšení své okamžité ekonomické situace pomocí dočasné práce. Neviditelnost a neformální uspořádání jsou pro migranty z krátkodobého hlediska klíčové. Neznamená to však, že by legalizace pracovních migrantů v hostitelských společnostech byla zbytečná. Zcela jistě povede ke změně podoby pracovní migrace, struktury migrantů, jejich pracovního zařazení a životního stylu na základě vyšší viditelnosti, zastupitelnosti a bezpečnosti pracovní migrace. Mohla by to být i cesta ke zintenzivnění oficiální interakce mezi pracovními migranty a státem, tedy zásadní krok k uznání příspěvku migrantů hostitelské společnosti i jejich práv v ní.
Podobný proces uznání a přijetí je nutný i jako první krok k navázání dialogu s pracovními migranty na Ukrajině, protože se jedná o velmi důležitou vysílající zemi. Ukrajina musí uznat, že lidé pracující za hranicemi, aby podpořili svou rodinu a pak investovali svůj příjem doma, si zasluhují adekvátní společenské a ekonomické uznání. Trendy však nejsou nijak povzbudivé: v roce 2002 nazval bývalý ukrajinský prezident Kučma Ukrajinky pracující v Itálii „prostitutkami“10/ a v roce 2006 mluvila představitelka politické strany Viče11/ Inna Bohoslovska o lidech pracujících za hranicemi jako o „pasácích prasat a dřevoštěpech“12/ během debaty v celostátní televizi. Ještě důležitější je, aby toto uznání nastartovalo programy reintegrace pracovních migrantů do společenského a ekonomického života země. Hlavním cílem podobných programů by měla být podpora vracejících se pracovních migrantů skrze pracovní příležitosti, vnímání jejich pobytu v zahraničí nikoliv jako „ztracené doby“ nebo mezery v profesním rozvoji, ale jako pracovní zkušenosti pozitivní pro jejich pracovní postavení se zohledněním pobytu v zahraničí pro potřeby výpočtu penze. Takové programy nejenže zvýší pravděpodobnost návratu migrantů na Ukrajinu, ale také návrat učiní společensky i ekonomicky přitažlivější. Usnadní se tak i překračování hranic oběma směry a zmírní napětí spojené s cestováním do zahraničí, opuštěním země a návratem.
V roztodivných proudech mezinárodní migrace se postavení pracovních migrantů zkoumá obzvlášť těžce. Jedná se o skupinu, pro kterou je sebeprezentace problematická z řady důvodů. Se svou neviditelností představují pracovní migranti skupinu žijící a fungující mezi národními státy o občanstvími. Jsou ochotní vzdát se dočasně svých občanských práv výměnou za zlepšení životních podmínek, které by jinak měnili jen velmi těžko. V systému národních států se však zdá, že práva jsou příliš těsně spojena s kategorií občanství. Vzdáním se občanských práv se pracovní migranti připravují o základní lidská práva na bezpečnou práci, zdravotní péči, svobodu pohybu, atd. V systému národních států, kde se z kategorie občanství stává symbol statutu a posléze i zárukou lidských práv, nemohou mít nelegálně nebo pololegálně pobývající pracovní migranti z definice ani zastoupení v médiích, populární kultuře či politice, ani se nemohou stát součástí občanské společnosti přijímající země. Ze stejného důvodu se pracovní migranti nemohou organizovat a požadovat lepší zacházení či zlepšení pracovních podmínek. Jediné co mohou udělat – pokud ovšem výhody převažují nad možným nebezpečím – je přizpůsobit se a budovat neviditelné etnické a rodinné sítě zaručující alespoň nějaké zabezpečení a stabilitu. Co zůstává je někdo, kdo se veřejnosti jeví jako stereotyp: hrozivý obraz ilegálního „cizince“.
Z angličtiny přeložil Daniel Urban.
Poznámky:
1Soukromý rozhovor, Ivano-Frankivsk, prosinec 2005.