Marginální Ukrajina

«Pracovní agentura nabízí pracovníky z Ukrajiny»

Proboha, text tohoto znění jsem dnes na vlastní oči četl na jedné české internetové stránce. Dlužno dodat, že se nejedná o «inzerát», аle о celý web, který má navíc v systémech vyhledávačů dobrou reklamu. Po onom nadpisu jsou českému čtenáři webu vytříbenou češtinou předkládány výhody, které mu poplynou z najímání si Ukrajinců na práci.: «...Námi dodaní pracovníci jsou většinou cizinci, převážně z Ukrajiny, jsou připraveni tvrdě a poctivě pracovat, vítají každou práci navíc, každou přesčasovou hodinu. S námi vaše podnikání nesvazuje Zákoník práce. Jsme připraveni zajistit i jen jediného pracovníka, například zedníka pro úpravy rodinného domku. ». Cítíte ten cynismus?

Dále klienta ujišťují, že pracovní agentura má rozsáhlou databázi, a proto pokud by nebyl spokojen s nějakým pracovníkem, do několika hodin jim bude dodán jiný. A nakonec přichází ještě nezbytné upozornění na – pro takové případy – nutná bezpečnostní opatření: «Naprostou samozřejmostí je pro vás neustálý osobní kontakt s pověřenými pracovníky naší společnosti, kteří řeší ihned případné problémy přímo u našich zákazníků. Chceme, abyste byli úspěšní a spokojení - a my věděli, že jsme k naplnění vašich cílů přispěli. ». Což v překladu z jazyka symbolů znamená: «Máme jejich pasy a adresy. Deportace se bojí víc než čert kříže, proto budou krotcí jako beránci. ».

Kdo zná alespoň trošku Prahu, jistě potvrdí, že tam (stejně jako v každém jiném českém městě) existuje několik «trefpunktů», kde stojí od rána do večera ukrajinští zarobitčani^1/ a kam chodí čeští zaměstnavatelé s pracovními nabídkami. Jenže, právě, jaké to jsou nabídky? Spíše ten obraz připomíná trh s otroky, kteří čekají na ponižující a jejich cenu určující prohlídku zubů v ústech. Tak si tam tak sedí, našinci: upocení, nastražení a vzteklí, louskají slunečnicová semínka, pijí české pivo, mumlají si něco mezi sebou těžko srozumitelným zakarpatským dialektem. Když udělá někdo vtip, všichni se chechtají; když je někdo vystraší, rychle se rozejdou. Ale nikdo je nestraší. Tenhle systém už je zajetý spoustu let: všechno je zařízené, všechno je domluvené – jen seď a čekej na práci. Obyvatelé měst chodí okolo toho trhu s lidmi a odvracejí pohledy, protože jim něco říká, že tohle není správné, že tohle není ani lidský ani evropský přístup, ale svědomí hned samo sebe uklidňuje: «A proč sem vůbec jezdí? Mohli si zůstat v té s svojí špinavé Ukrajině. Nikdo je sem nenutil jezdit – my sami jsme bez práce ».

Čemu se divíte? V Čechách jsou Ukrajinci považováni ani ne tak za národ jako spíše za synonymum nelegálního dělníka: takového toho, však víte, opáleného vesnického chlapíka se zlatými zuby, vyholenými vlasy, co je nafoukaný i zdeptaný zároveň. V češtině už samo slovo «Ukrajinci» zní jakoby bolestivé konstatování, diagnóza. Může nás, co pravda, utěšovat to, že nejsme jediní – tento image sdílíme ještě s Moldavany a Romy.

A takto se vyslovila autorova známá z University Karlovy, když si stěžovala na špatné zacházení s činžovním domem, ve kterém bydlí: «…V mém bloku, stejně jako domě, bydlí, bohužel většinou Ukrajinci, kteří vůbec nemají tušení, že existuje něco takového jako správce domu… On k nim přijde, řekne jim, aby něco podepsali a oni to podepíší… A navíc si Ukrajinci zamontovali mezi našimi okny satelit, takže já teď z balkónu nic nevidím…» Povšimněte si, takhle mluví zaměstnankyně university!

Odpověď typu: «kdyby sem tihle znenávidění Ukrajinci nepřišli ve čtyřicátém pátém, tak byste dneska češtinu zkoumali spolu s dalšími zaniklými jazyky na amerických universitách»,^2/ může na chvíli uklidnit vlastní hrdost, ale zároveň si povšimnete, že čeští měšťané mají pravdu: nikdo se nedívá rád na to, jak se někdo k jeho opečovávanému hospodářství chová bezohledně. Nespokojenost Čechů se soužitím s přivandrovalci, kteří se usadili vedle nich, je nadmíru vysoká. Když už ne přímo vám do očí, tak alespoň mezi sebou si většina z nich «o těch Ukrajincích» má co říci. Takže se, vážení Kyjevané, Charkované a Lvované, až pojedete do Prahy, nedivte vteřinové pauze, která nastane poté, co předložíte svůj pas na letišti nebo v hotelu: vidí vás tu rádi … ale jenom trochu.

Kam až jsme to dopracovali

Hrůzostrašnými historkami ze života ukrajinské mafie, vtipy o naturalizovaných sousedech, kteří sbírají staré televize na smetištích, nebo srdcervoucími příběhy o ubohém dělníku, co pracuje celý den za jedno upocené euro, aby mohl nakrmit svou rodinu, je přeplněn současný informační prostor nejen v Čechách, ale i v Portugalsku, Itálii či Polsku – všude, kam osud zavál ukrajinské pracovní migranty.

Zda jsou tyhle historky pravdivé nebo smyšlené, je už otázka podružná. V současné chvíli Ukrajina nemá příliš mnoho možností jak pomoci svým “dětem”, a ty od ní stejně pomoc nečekají. Ovšem úkolem ukrajinské vlády a zároveň všech ukrajinských občanů, kteří jsou si vědomi své důstojnosti, je iniciovat vnitřní veřejnou diskusi na téma zlepšování naší image v Evropě.

My stále naivně věříme, že “oranžová revoluce”, Eurovize a Klyčko s Ševčenkem jsou našimi vizitkami ve světě. To je, prosím vás, směšné! Tam nezajímá nikoho ani Majdan,^3/ ani slavná fotbalová revoluce Ukrajiny. Evropa má jiné tempo. Příliv informací je závratně rychlý a téma Ukrajina v nich není vůbec obsaženo. Všechno, co ví průměrný Evropan o našem státu, je několik encyklopedických faktů plus soukromé hodnocení Ukrajinců na základě jejich marginálních představitelů - zarobitčanů. A není to tak proto, že by byl tupý nebo omezený, ale proto, že s námi nemá vůbec nic společného. Tudíž Kyjev má pro něho stejnou důležitost jako pro nás Tirana nebo Ulan-Batar: ať je či není – toť pramalý rozdíl.

Deklarujeme svou touhu se spojit s Evropou a chceme se stát jejím kulturním hlavním městem, ale nebyli jsme schopni během tolika let provést revizi vlastního image za hranicemi. Zatímco se Ukrajinci rozplývali nad neexistujícími atributy moci, image státu vykuli – «nepříliš nápaditě» a «levně a vztekle» —naši zarobitčani, kteří jsou většinou jednotlivě jistě dobří a tiší, ale jakmile jsou ve stádu — je lepší se od nich držet dál. Člověk z nich má takový dojem, jakoby tihle dospělí strejdové ucítili ztracenou «svobodu» a vydávají s ní, jako vojáci co tajně opustili kasárna, po dlouhé směně do města «podívat se na lidi» (na čemž samozřejmě není nic špatného) a «ukázat se jim» (což už je horší). I jejich život v barácích spíš připomíná život v armádě. Samozřejmě, to, co se vytvářelo jako každodenní realita po desetiletí, není snadné změnit rozumně zaměřenými aktivitami během krátké doby, ale prvním krokem, který musí učinit všichni občané Ukrajiny, by se mělo stát konstatování jednoznačně dominantního obrazu «marginální Ukrajiny» v evropském světonázoru. Zbavit se problému znamená v první řadě se s ním seznámit.

Tento článek by měl začínat sentimentálním: «Byly časy, kdy slovo «Ukrajinec» v Praze bylo synonymem vzdělanosti, slušnosti а vůle k boji za svobodu: rektorem Karlovy University byl náš krajan, a celá ukrajinská inteligence našla pohostinnost a přístřeší v «srdci Evropy», v malebné Praze a «roztomilých Poděbradech....». Dnešní realita je ovšem v porovnání s časy před osmdesáti lety příliš hořká: «neboť dnešní člověk je temný…». Rád bych věřil, že na obnovení vlastního dobrého renomé nebude Ukrajincům třeba celých desetiletí … Rád bych věřil …

Z ukrajinštiny přeložila Laura Kopecká.

Poznámky:
¹Zarobitčanyn (ukr.) – gastarbeiter, neboli levná pracovní síla ze zahraničí. Ukrajinci, kteří přijíždějí do ČR a dalších zemí za prací tak nazývají sami sebe. Narozdíl od termínu gastarbeiter však tento toto označení není negativně emociálně zabarveno. Pozn. překl.
²Tak jak to dnes dělají např. Ukrajinci. Ukrajinské instituty při Columbia University, Harvard University atd. vzkvétají a stále se rozšiřují. Pozn. překl.
³Majdan nezaležnosti (ukr.) Náměstí nezávislosti, které bylo centrem masových protestních demonstrací během zde zmiňované „oranžové revoluce“ v listopadu 2004-lednu 2005. Pozn.překl.