Diskriminace legální migrace. Jak by mohl Juščenko ulehčit život ukrajinským pracovníkům v ČR?
Juščenkova iniciativa ohledně plošné legalizace pobytu Ukrajinců v České republice u prezidenta Klause velké nadšení nevyvolala. Není to nic divného – jestlipak by samotný Juščenko souhlasil s legalizací pobytu stovek tisíc nelegálních migrantů na území Ukrajiny? Takové rozhodnutí by vyvolalo značný rozruch. Navíc se Ukrajinci v Česku netěší velké oblibě a tak by otevřená podpora ukrajinské migraci mohla znamenat politickou sebevraždu. Ukrajinský stát by však mohl pro své krajany v Česku udělat ledasco. Pro začátek si je třeba alespoň uvědomit, že ne každý Ukrajinec v České republice žije a pracuje nelegálně. Nelegální pracovník je ten, kdo neopustil české území po vypršení platnosti jeho víza, vízum si neprodloužil a zůstal v Česku anebo ten, kdo tu pracuje bez řádného povolení a „s turistickým vízem vesele zedničí“.
Kolik je vlastně v Česku Ukrajinců?
Podle informací zveřejněných ve zprávě ministerstva vnitra o stavu migrace v ČR bylo v roce 2004 napočítáno 12 tisíc nelegálních migrantů s ukrajinským občanstvím, z nichž bylo 10 tisíc deportováno. Mezi narušiteli „zelené“ hranice bylo Ukrajinců jen málo – méně než tisíc. Prvenství v tomto případě náleží občanům Ruska a Číny. Ministr vnitra při zveřejnění této zprávy dokonce oznámil, že počet nelegálních migrantů v České republice klesá.
O legální migraci v Česku máme k dispozici přesné údaje: nejčastěji do ČR přijíždějí právě Ukrajinci. Početně významná je také migrace ze Slovenska, Vietnamu a Ruska. V roce 2004 zaregistrovaly české policejní orgány více než 250 tisíc cizinců, z nich tvořili třetinu občané Ukrajiny. Většina žije v České republice dočasně (65 tisíc osob). Trvalý pobyt má zatím jen menší počet Ukrajinců – 13 tisíc osob, což je méně než u Vietnamců nebo Slováků. V počtu osob, které získaly české občanství, ale Ukrajinci (445 osob) vedou.
Občané Ukrajiny se drží na prvních pozicích mezi žadateli o udělení statusu uprchlíka. Loni se jednalo o 1500 žádostí. Málokterá z nich je pozitivně vyřízena. To však ani není cílem žadatelů: o „azyl“ žádají většinou tehdy, když už v Česku pobývají nelegálně a nic jiného jim nezbývá anebo pokud tu chtějí ještě rok anebo dva zůstat. Vždyť vyřízení žádosti o azyl bylo až donedávna dlouhé.
Zcela legální problémy
Pokud vycházíme z těchto údajů, situace v oblasti nelegální migrace v Česku nebude tak zoufalá, jak ji popisují média. Nepřišel už konečně čas obrátit pozornost na ty, kdo každý rok leští kliky u nesčetných úřadů, aby sebe i svůj pobyt v České republice legalizovali? Právě mlčenliví ukrajinští pracovníci, kteří za žádných podmínek nechtějí porušovat zákon, stojí fronty před budovou cizinecké policie. V Česku to nemají vůbec jednoduché. Aby tady Ukrajinec mohl nastoupit do zaměstnání, musí mít nejprve pracovní povolení, které může dostat pouze v Česku. A dále potřebuje povolení k pobytu, takzvané pracovní vízum, které mu vydají pouze na českém konzulátu na Ukrajině. Navíc musí oběhat desítku dalších nejrůznějších instancí a to vše co nejrychleji, protože některá povolení a potvrzení mají pouze časově omezenou lhůtu platnosti – od jednoho do čtyř měsíců. Všechny žádosti musejí být samozřejmě podány v češtině a všechny podpisy ověřeny u českých notářů nebo na konzulátu, všechny překlady musí být ověřené soudně, na všech úřadech čekáte v dlouhých frontách a na všechna povolení dohromady často i několik měsíců. A když některé z potřebných povolení nedostanete, nikdo vám vaše peníze zpátky nevrátí. A co nedávné zavedení bezplatných víz pro ukrajinské občany? To se legálních pracovních migrantů netýká a naopak jim ještě uškodilo: společně se zavedením bezplatných turistických a tranzitních víz Česká republika zdvojnásobila cenu za pracovní nebo podnikatelské vízum – takřka na 120 dolarů.
Dodnes platí v Česku ponižující procedura povinné registrace cizince, který přijel na více než 90 dní. Registrace musí být provedena na policejním oddělení v místě dočasného bydliště do tří dnů po překročení české hranice. Když stojíte ve frontě například týden a nestihnete se v požadovaném termínu zaregistrovat, tak v lepším případě zaplatíte pokutu. Nejhorší situace však nastává, pokud cizinec přijde o práci. Ztrácí totiž automaticky i právo na pobyt a musí urychleně opustit území České republiky. I kdyby si našel novou práci, musí opět projít celou procedurou vyřizování pracovního povolení a pracovního víza hezky od začátku, na novo. Cizinec, který se během několikaletého dlouhodobého pobytu integruje v ČR, tak v podstatě zůstává závislý na dobré vůli svého zaměstnavatele.
Střední Asie je privilegovanější
Je poněkud absurdní, když český úřad práce při vyřizování pracovního povolení požaduje lékařské potvrzení o způsobilosti vykonávat konkrétní práci. Potvrzení nesmí být starší než 30 dní. Ukrajinec tak musí v Česku absolvovat komplexní lékařskou prohlídku, za kterou zaplatí například 2,5 tisíce korun. Kdyby byl pojištěn u české zdravotní pojišťovny, vyšlo by ho to samozřejmě podstatně levněji. Aby ho zde pojistili, musel by však být zaměstnancem nebo podnikatelem a ne pouhým uchazečem o zaměstnání.
Se zdravotním pojištěním Ukrajinců je to vůbec zvláštní. Zdá se, že pojištění od nejrůznějších ukrajinských pojišťoven je dobré pouze k tomu, aby se ukázalo na cizinecké policii. A přitom například od občanů Kyrgyzstánu nebo Tádžikistánu nikdo potvrzení o zdravotním pojištění nevyžaduje, protože tyto státy mají s Českou republikou uzavřenou mezinárodní smlouvu o vzájemném bezplatném poskytování neodkladné zdravotní péče. Při vyřizování pracovního povolení na další rok je vyžadována česká kartička pojištěnce. Problémem je monopol české zdravotní pojišťovny VZP na poskytování smluvního zdravotního pojištění cizinců.
Také je těžko pochopitelné, že Česká republika uznává rovnocennost afghánských nebo bosensko-hercegovinských středoškolských diplomů, ale ukrajinských nikoliv. Citelně zde chybí mezinárodní smlouva o vzájemném uznávání dokladů o dosaženém vzdělání. Ukrajince tak čeká procedura nostrifikace, při které nejsou vyloučeny ani doplňující zkoušky. Je nutné zmínit, že před pěti lety byl tento problém částečně vyřešen podepsáním dvoustranné smlouvy o právní pomoci. Ukrajinské diplomy tak už nepotřebují ověření pravosti podpisu (apostilu) a vysokoškolské diplomy vydané na Ukrajině nostrifikují samotné univerzity a ne ministerstvo školství, čímž se lhůta nostrifikace značně zkrátila.
Úřednický šiml
Počet „konzultačních“ firem, které Ukrajincům v České republice rády pomohou a nekonečné fronty na úřadech za ně vystojí, roste v posledních letech geometrickou řadou. Nabízejí pestrou škálu služeb – získají všechny potřebné papíry, dokonce z vás udělají podnikatele, aby člověk z malé zakarpatské vesničky mohl kopat kanály coby spoluvlastník s.r.o. Čím větší počet razítek budou úředníci požadovat, tím větší bude zisk těchto firem, kde se už dnes platí 600 až 1000 eur za „pomoc“ při vyřízení jednoho pracovního víza nebo prodloužení povolení k pobytu. A to nezávisle na typu víza: odkud by ostatně mohl ukrajinský stavební dělník tušit, jaký je rozdíl mezi vízem typu „C“ a „D“. Po loňském přijetí „protiukrajinského“ zákona o zaměstnávání přišly na řadu úpravy zákona o pobytu cizinců. Vedle liberálních ustanovení se do zákona dostaly spíše restriktivní změny jako je povinné pojištění minimálně na 30 tisíc eur, možnost vyřídit si povolení ke sjednocení rodin pouze za hranicemi Česka nebo prodloužení lhůty k vyřízení žádosti o vízum až na půl roku.
Přesto nemůžeme tvrdit, že by se Česká republika stavěla k ukrajinským dělníkům pouze macešsky. Na úrovni nevládních organizací najdeme řadu integračních programů, vydávají se informační brožury v ukrajinštině, zásah médií a českého ombudsmana Otakara Motejla přispěl ke zmenšení front před cizineckou policií. Avšak jediným vstřícným krokem české vlády k Ukrajincům pracujícím v Česku zůstává rozhodnutí o jejich zapojení do projektu „trvalý pobyt za 2,5 roku“.
Slovo na podporu legální migrace
Vzniká dilema: za koho by se měla ukrajinská vláda, jak přislíbil Juščenko, spíše přimlouvat? Za nelegální pracovníky nebo za ty, kteří v České republice žijí a pracují legálně už dnes? Proč, například, nenabídnout Čechům podpis dohody o vzájemném uznávání diplomů? To samé platí o smlouvě o vzájemném bezplatném poskytování neodkladné zdravotní péče, když se Češi nebojí uzavírat takovou smlouvu s republikami střední Asie. Dal by se také zavést princip „jediného úřadu“, aby zájemce o práci v České republice mohl požádat o pracovní povolení i o povolení k pobytu na jednom místě, řekněme na českém konzulátu. Nevládní organizace už řadu let propagují návrh zařadit mezi úředníky českých konzulárních úřadů na Ukrajině i pracovníky ministerstva práce a sociálních věcí. Nebo v případě zamítnutí povolení k pobytu sdělovat důvod takového rozhodnutí a vracet peníze.
Kladně můžeme hodnotit zjednodušení vízového režimu pro studenty, vědecké pracovníky, podnikatele a novináře, nicméně těmto kategoriím občanů vycházejí vstříc konzuláty většiny evropských států. Problém je jinde: například studenti z Ukrajiny nemají možnost v Česku legálně pracovat ani na zkrácený úvazek a ani akreditace novináře na českém MZV cizinci neposkytne žádné zvláštní úlevy – stejně si musí vyřídit všechny výše zmiňované dokumenty.
Kam řadíme Ukrajinu?
Ukrajinští občané – i když mají platný dočasný nebo trvalý pobyt v Česku – mají problém s cestováním nejen do jiných států EU, ale dokonce i do své vlasti. Slovenská vláda po nich vyžaduje tranzitní víza. I když jsou bezplatná, bez návštěvy slovenského konzulátu se Ukrajinec neobejde. Proto volí většina těch lidí, kteří se potřebují dostat z Prahy například do zakarpatského Užhorodu o 400 kilometrů delší objížďku přes Polsko, které umožňuje bezvízový tranzit držitelům českých nebo schengenských víz. Ani pět let po zavedení a liberalizaci vízového režimu nejsou ukrajinští vládní představitelé schopni se svými slovenskými kolegy tento problém vyřešit.
Na závěr si připomeňme, že Česko loni schválilo koncepci zahraniční rozvojové spolupráce s osmi prioritními zeměmi. Cílem rozvojové pomoci je snížení chudoby, podpora sociálního, zemědělského, průmyslového a ekonomického rozvoje partnerských států, jejich postupná integrace do světové ekonomiky, podpora demokratizace, lidských práv a kontrola migrace. Cíle to jsou zajisté chvályhodné, není-liž pravda? Evropské země se při výběru prioritních partnerů rozvojové spolupráce často řídí existencí současných i historických vazeb. Česko si vybralo země jako je Angola, Jemen, Mongolsko, Srbsko a Černá Hora nebo Moldávie, ale nikoliv Ukrajinu. Nevládní organizace se s ohledem na dnešní ukrajinskou migraci i na vzájemné historické vazby mezi Čechy a Zakarpatím, Volyní nebo Krymem snažily do seznamu těchto států protlačit Ukrajinu, ale bezúspěšně. Zájem české vlády na spolupráci s Ukrajinou je stále čistě formální…