Ukrajinská migrace pod taktovkou české politiky

Podle socioložky Yany Leontiyeva ze Sociologického ústavu AV ČR dnes nemůžeme hovořit o dramatickém nárůstu migrace z Ukrajiny, protože lze zaznamenat rovněž určité propady, které souvisí se složitou situací kolem vydávání víz, povolení práce a pobytu. Dosud je však ČR atraktivní zemí, ve které vyrůstá druhá generace českých Ukrajinců. Co o nich víme? Velmi málo, pravděpodobně především proto, že při integraci nedochází k žádným zásadním konfliktům. Důležité je také dodat, že situace mnoha Ukrajinců v ČR se zlepšila díky získání většího počtu trvalých pobytů a nejsou tím pádem tolik zranitelní. Oproti hodnocení migračních pohybů v devadesátých letech můžeme konstatovat, že imigranti zde chtějí zakořenit a upevnit svou pozici.

Dušan Drbohlav, sociální geograf z Univerzity Karlovy, zasadil debatu do širšího kontextu migrační tematiky. Válka na Ukrajině se dle něj stala mocným vytlačujícím faktorem, který za poslední roky připravil Ukrajinu o několik milionů obyvatel. Peníze, které pracující v cílových zemích posílají do zemí původu, tvoří důležitou část příjmů domácností, ovšem nemají takovou sílu, aby se mohly stát pákou regionálního rozvoje. Z důvodu konfliktu dnes odchází více studentů, což je výrazná proměna demografického složení oproti rokům před konfliktem. Hlavními cíli ukrajinských emigrantů je v západní Evropě Německo, ve střední Evropě Polsko a Česká republika, ale stávají se jimi také jihoevropské státy.

Jedno z hlavních ožehavých témat, ve spojitosti s ukrajinskou migrací do České republiky, kolem kterého se vinula velká část diskuze, vnímali oba hosté obdobně. Je jím současná podoba migrační politiky, která je dlouhodobě řízena Ministerstvem vnitra, což ji dává ráz, ve kterém jsou na úkor „obranářské politiky“ upozaděny další aspekty migrace. I když byla Česká republika dříve dle Dušana Drbohlava dávána za příklad toho, jakým směrem se má migrační politika vyvíjet, v současnosti ji předběhlo např. sousední Polsko. Už od roku 2009 není např. vyřešen problém Visapointu, internetového systému registrace žadatelů o pobytová oprávnění, který se měl stát transparentním nástrojem, ale nyní se skrze něj blokuje možnost dojednat si schůzku k zajištění pobytového oprávnění. Např. lékaři, kteří prošli profesní atestací, stejně musí zaplatit poplatek zprostředkovatelům. Díky tomu hrozí, že spousta kvalifikovaných pracovníků raději odejde do zemí, které jsou jim více otevřeny.

V debatě s publikem vystoupil také Milan Lupták. Ten upozornil na problematiku tzv. klientského systému, který má dnes dle něj specifickou podobu v tom, že souzní se současným neoliberalismem a je tak vyhledáván jako vhodný nástroj k zajištění produktivity a flexibility. Moderátor večera Tomáš Samek doplnil pana Luptáka otázkou: Kdo z klientského systému profituje a jaký je na něm podíl českého státu? Podle Dušana Drbohlava především vstupuje tam, kde stát nechává prázdné místo. Před patnácti lety byla situace více divoká, dnes můžeme hovořit o jisté kultivaci. Klientský systém je tudíž potřeba hodnotit dle konkrétního případu. Někdy je v něm totiž organizován celý život, jindy jen zprostředkování práce. Nicméně, jak dodala Yana Leontiyeva, české firmy často z této situace těží. Příkladem by mohla být i Fakultní nemocnice v Motole, ve které pracují uklízečky právě přes zprostředkovatele. Na této celkové situaci se podílí svou regulační politikou také stát. Ve chvíli, kdy je příliš složité zajistit zahraniční pracovníky, firma se obrátí na agenturu, která vše zařídí. Jakým způsobem se dá dostatek pracovníků zařídit v systému, který má být dle poslední verze novely cizineckého zákona ještě složitější, je snadné si domyslet a bylo by to jistě téma na další debatu.

Text vznikl v rámci projektu, který je financován Mezinárodním Visegradským fondem a Ministerstvem zahraničních věcí Holandska - www.visegradfund.org, www.minbuza.nl.