Studie: nucená kriminalita v ČR

S postupnou pozorností, které se nucené kriminalitě dostává, se jasněji rýsují oblasti, které jsou pro tuto problematiku typické. Zejména se jedná o: nucené žebrání, kriminalitu spojenou s bankomaty, krádeže kabelek, prodej padělaných DVD, podvody v oblasti sociálních dávek, podvodné svatby a výroba drog, zejména pěstování cannabis. Z těchto forem je pak nejčastěji zaznamenáno nucené žebrání a nucená práce v oblasti pěstování cannabis. V souvislosti s pěstírnami cannabis Antislavery International (2014) zmiňuje nejen trend významného nárůstu za poslední roky (z 3000 odhalených pěstíren v roce 2008 na téměř 8000 v roce 2011), ale i skutečnost, že tyto kriminální aktivity, které jsou z velké míry spojené s vietnamskou populací [2], poukazují, že jedna z častých cest těchto Vietnamců ve Velké Británii (a i v jiných státech západní Evropy) je i skrze Českou republiku, která pro ně byla vstupní zemí do Evropy a nezřídka i zemí, kde se již s nějakým druhem pracovního vykořisťování setkali.

Tato studie pojednává téma nucené kriminality v ČR, které dělí do dvou provázaných leč specifických podkapitol. V první z nich se zabývá nuceným žebráním v ČR, tedy tématem, které je v perspektivě zahraniční migrace významné především z důvodu, že oběťmi jsou nezřídka děti a dospívající ze zemí jihovýchodní Evropy, které jsou k žebrotě nuceni skrze značně propracované taktiky organizovaného zločinu. Ten pak operuje v různých zemích EU. Druhá část se zaměřuje na téma nucené kriminality, kterému začala být v ČR věnována (okrajová) pozornost v několika posledních letech, a to především díky medializované kauze tzv. zazděného vietnamského zahradníka, který pěstoval konopí. Studie proto rozebírá zásadní aspekty, které se k nucené kriminalitě zahraničních pracovníků váží – a to od legislativního nastavení až po problematiku řešení konkrétních kauz.

Část první: Žebrání a nucené žebrání v České republice

Žebrání jako takové není v ČR trestným činem, jeho existenci většinou upravují vyhlášky jednotlivých obcí. Jednotnou definici toho, co je a není žebrání, stát nepoužívá. Obce si proto někdy vymezují obsah žebrání samy, někdy opisem toho, co za žebrání nepovažují (např. brněnská vyhláška č. 6/2010 [3]) či co je žebrání více nerozebírají a postupují výčtem, kde je zakázáno žebrat (viz např. Vyhláška hl. m. Prahy 14/2000).  Nejčastěji bývá zakázáno žebrat v MHD a jejích zastávkách a okolí těchto zastávek, u muzeí, divadel, v centru měst. Povoleno bývá někdy žebrání u kostelů a na okraji měst. Žebrání s hudební produkcí bývá někdy tolerováno [4]. Na konci roku 2012 přijala sněmovna návrh o možnosti vykázat z města až na tři měsíce osobu, která se dopustila opakovaně přestupku žebrání v místech, kde to obecní vyhlášky zakazují.

Trestným činem se žebrání, respektive přinucení k žebrání, v ČR stává pouze v případě prokázání, že se jedná o tzv. „jinou formu vykořisťování", která spadá pod trestný čin obchodu s lidmi. Ten je upraven v § 168 zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník. První a druhý odstavec definuje obchod s lidmi následovně:

(1) Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá dítě, aby ho bylo jiným užito
a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla,
b) k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jeho těla,
c) k službě v ozbrojených silách,
d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo
e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo kdo kořistí z takového jednání, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.

(2) Stejně bude potrestán, kdo jinou osobu než uvedenou v odstavci 1 za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby jí bylo jiným užito
a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla,
b) k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jejího těla,
c) k službě v ozbrojených silách,
d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo
e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo kdo kořistí z takového jednání.

Za jiné formy vykořisťování uváděné v písmenech e) pak lze považovat právě drobnou trestnou činnost či žebrání za podmínek, že při něm dochází k vykořisťování dítěte. Z rozdílu mezi odstavcem 1 a 2 je pak patrné, že vyjmenovaným situacím nemusí docházet proti vůli dítěte a, na rozdíl od osob starších 18 let, nemusí být použito ani násilí, pohrůžky, ani lsti, využito omylu, tísně nebo závislosti.

Přestože nucená žebrota zdá se není v ČR ve větší míře zastoupena (viz dále), věnovala česká státní správa (z podnětů nevládních organizací zabývajících se touto problematikou a ve spolupráci s policií a příslušnými orgány, které se tímto tématem zabývají) poměrně velkou pozornost vytvoření podrobného návodu postupu veřejné správy v případě žebrání dětí a dalších podobných aktivit. Tento návod je dobře zpracován v příručce Obchodování s dětmi - doporučení pro postup orgánů veřejné správy (2011). Za pozornost stojí, že deklarovaným leitmotivem příručky je, že postup všech orgánů veřejné správy při kontaktu s dítětem (zejména dítětem – cizincem) by měl být takový jako by se jednalo o oběť obchodu s lidmi, a to do doby než bude případně potvrzen opačný závěr [5].

Stručné shrnutí doporučovaného postupu v případě, že služba pořádkové policie v rámci výkonu hlídkové služby, kontrolní akce nebo na základě oznámení, nalezne dítě-cizince, které je podezřelé z činu jinak trestného, provinění nebo přestupku, je následující:

Policie dítě zadrží (nejčastěji k tomu v praxi u žebrání dochází na základě podnětů od občanů) → přivede dítě na služebnu a v případě, že je mu více než 15 let, zahájí s ním přestupkové řízení → zajistí přítomnost pracovníka OSPODu (Orgánu sociálně-právní ochrany dětí) [6], [7] případně, pokud policisté vědí o práci nevládních organizací v případě dětí cizinců, kontaktují i NNO či přímo Zařízení pro děti cizince (k jeho funkci viz dále) (ZDC), které většinou zařizují v případě potřeby i tlumočníka. (Pokud policie NNO či ZDC nekontaktují, většinou jsou kontaktovány následně skrze OSPOD)  →  Pokud předvedené dítě není doprovázeno zákonným zástupcem, plní funkci opatrovníka za dítě OSPOD, a to až do doby, než je dítě předáno zákonnému zástupci nebo než je dítěti stanoven opatrovník soudem. → OSPOD se snaží najít rodiče dítěte, rovněž kontaktuje ambasádu země původu zadrženého dítěte, která v tomto bývá nápomocná [8]. (Ambasádu nekontaktuje pouze v případech, že z informací dítěte vyplývá jeho zásadní ohrožení v zemi původu.) → Děti-cizinci nejsou předáváni nikomu jinému než zákonnému zástupci (podrobně k této problematice viz dále), kterého vyhledávají pracovníci OSPODu, a to často za mezinárodní spolupráce jim podobných zařízení v zemi původu dítěte. Rolí  OSPODu je rovněž prošetřit, jak rodiče vykonávají svoji rodičovskou povinnost → Pokud se jedná o ohrožení dítěte a/nebo není možné, aby se o dítě postaral zákonný zástupce, podává pracovník OSPOD návrh na předběžné opatření (dále jen PO) podle § 76 nebo § 76a občanského soudního řádu (Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Po vydání PO je dítě umístěno do zařízení, které mu poskytne na přechodnou dobu zázemí a bezpečí. V případě dětí cizinců se do roku 2012 jednalo o Zařízení pro děti cizince nazývaného Modrá škola, které se nacházelo v Praze. Během jejich pobytu zde se zjišťovalo, v jakém jsou psychickém stavu, jaké mají vzdělání atp. Z Modré školy pak bývaly děti přemístěny do Zařízení pro děti cizince Permon, kde pobývaly dlouhodobě a mohly navštěvovat školu. V roce 2012 byla tato praxe, na základě problémy vyskytujících se v Zařízení pro děti cizince Permonu (geografická i sociální izolace, nedodržování předpisů ve vztahu k dětem, pravděpodobně neřešené sexuální delikty atp.), změněna a Permon byl zrušen. Zároveň byla v roce 2011 přijata nová koncepce péče o nezletilé bez doprovodu. Děti by v současnosti měli být po přijetí umístěny do Zařízení pro děti cizince, diagnostický ústav, dětský domov se školou, výchovný ústav, středisko výchovné péče, základní škola a praktická škola, se sídlem v ulici Radlická na Praze 5.  Poté by měly být, pokud je to možné, navráceny do rodiny, či pokud to možné není nebo je o děti dlouhodobě třeba pečovat, do příslušného dětského domova. V těchto případech je snahou umisťovat děti primárně do zařízení dle místa pobytu. To, zda jsou poslány do dětského domova v Rumunsku/Bulharsku nebo v ČR závisí na míře spolupráce OSPODů a ambasád, zjednodušeně se dá říct, pokud ambasády nevyvíjí příliš tlak na to, aby bylo dítě odesláno do země původu, je v ČR v současnosti tendence – s ohledem na lepší zájem dítěte – ponechat děti v ČR. Na tomto místě je třeba přiblížit českou praxi, kdy stát nese veškeré náklady spojené s životem nezletilých bez doprovodu do věku 18 let a v případě, že se soustavně připravují na budoucí zaměstnání (tedy studují) až do věku 26 let!

Závěrem k celému procesu postupu veřejné správy je třeba zdůraznit, že první a nejdůležitější zásada má být „nejlepšího zájmu dítěte“, díky kterému může být výše popsaný a ve zmiňované příručce podrobně rozpracovaný postup měněn.  Podrobně k postupu veřejné správy pak viz citovanou příručku Obchodování s dětmi - doporučení pro postup orgánů veřejné správy. Pohled do praxe pak ukazuje, že policie si žebrajících dětí začne všímat spíše až na základě podnětů občanů nebo v případě dalších problémů. Na druhou stranu jsou policisté o vhodném postupu opravdu většinou informováni a kontaktují mimo OSPODU i NNO či Zařízení pro cizince, které již mají praxi v tom, jak postupovat. A přestože v praxi OSPODů byl spatřován prostor pro zlepšení, v zásadě v praxi k doporučeným postupům dochází.

Rozsah žebroty a nucené žebroty

Ačkoli mezinárodní šetření ukazují, že většina dětských linek důvěry přijímá telefonáty od migrujících dětí, které se velmi často svěřují s problémem svého zneužívání k žebrání (Vasquezová, 2007 dle Míčková 2012, s. 10), pracovnice českých linek důvěry tuto skutečnost v ČR nepotvrzují ba dokonce se dle svých slov s tímto problémem na telefonní lince ani nesetkávají. Ovšem rozsah žebrání, natožpak žebrání dětí, není v ČR téměř vůbec zpracován. Jedinou výjimku tvoří etiologický výzkum žebráků v ČR ze začátku tisíciletí, který analyzoval žebráky podle věkového složení, přičemž z celkového počtu pozorovaných žebráků bylo 3,08 % dětí ve věku do 15 let, a z toho 33 % cizinců (Vančatová, Butovskaya, Pavelková, 2003, s. 11). Bohužel druhou věkovou hranici autorky rozšířily na 15-35 let, v této skupině bylo 15,3 % žebráků a 20 % z nich byli cizinci. Podle výsledků tohoto výzkumu se žebráci-cizinci vyskytovali v naprosté většině v Praze, přesto cizinci mezi žebráky netvořili v Praze většinu, jednalo se zhruba o čtvrtinu ze všech pražských žebráků. Na rozdíl od českých žebráků, kde bylo mužů-žebráků třikrát více než žen, žebráci-cizinci byli zhruba generově vyrovnáni. Ovšem, mezi českými žebráky nebylo ani jedno dítě, aktivně žebrali zejména rumunské (případně bulharské) děti a mladiství. Co se týče popisu žebráků cizinců, uvádí výzkum následující:

Zvláštní pozornost musíme věnovat přítomnosti žebrajících cizinců v Praze. Jsou to především rumunští Romové. Na rozdíl od Čechů, kteří žebrají celý rok, tyto skupiny přijíždějí do Prahy především v létě a v období vánoc. Žebrají hlavně ženy a děti nebo handicapovaní. Jsou dobře organizovaní. Často používají pro komunikaci mezi sebou mobil. Na rozdíl od Čechů jsou velice dotěrní, neodbytní, často tahají chodce za oděv. Po oslovení odmítají komunikovat. Většinou jsou schopni pojmenovat jakékoliv město, kde probíhá válečný konflikt (Kosovo, Sarajevo atd.). Část žebrajících rumunských žen nosí s sebou kartičku s písemnou žádostí o peníze. Převážná většina těchto žebráků chodí, na jednom místě sedí jenom ženy s malými dětmi (do 2 let). Jedna rodina, kterou jsme pozorovali delší dobu, žebrala pohromadě. Na zemi seděla matka s malým dítětem a asi 15-20 metrů od ní žebrali její dva synové - asi 5 a 10 roků staří. Tato rodina (děti) přijímala i jídlo (ovoce). Některé z jiných dětí jídlo odmítaly, chtěly peníze. Někteří z těchto žebráků se pohybují v restauracích rychlého občerstvení (McDonalds, KFC). Tam žádají o peníze s kartičkou (písemná žádost), pokud jim peníze odmítnou dát, ukazují na jídlo a žádají jídlo.

Další skupinou cizinců jsou děti, které většinou chodí ve dvojicích ve vagónech metra. Zpravidla jeden hraje na harmoniku a druhý vybírá peníze do kelímku. I když v Praze převažují žebráci - Češi, sdělovací prostředky vyvolávají u obyvatelstva dojem, že žebrají hlavně cizinci. (Vančatová, Butovskaya, Pavelková, 2003, online zdroj – nestránkováno)

Výpovědi právníků a sociálních a terénní pracovníků nevládních organizací pak v oblasti žebroty a nucené žebroty dětí popisují následující situaci. Žebrající děti – cizinci, u kterých existuje podezření, že se jedná o nucenou práci, se v České republice vyskytují, ovšem v poměrně omezeném počtu – v současnosti i minulosti se jednalo pravděpodobně pouze o jednotky osob, pouze v období mezi lety 2006 – 2009 šlo o jednotky až desítky osob.

V devadesátých letech se Český republika poprvé setkala s fenoménem žebrajících dětí cizinců – pokud byla případům věnována pozornost, byly děti odejmuty rodině (či opatrovníkům) a poslány do diagnostických ústavů [9]. Tato praxe se ale ukázala jako zcela neúčinná, protože děti utíkaly zpět ke svým blízkým/známým. Výraznější obrysy dostal problém nucené žebroty dětí-cizinců kolem roku 2006, kdy v ČR, převážně v Praze, začala operovat skupina dětí z Rumunska a Bulharska, které byly vysílány žebrat do turistických zón. Žebrání bylo spjato i s prostitucí dospívajících dívek. Praxi toto vedlo až k absurdním situacím, jedna právnička z NNO, popisoval dokonce případ, kdy 17 letá Bulharka, která toho času pobývala v Zařízení pro děti cizince, dostala pokutu za prostituci, přestože jí podle jí předložených dokladů bylo teprve 17 let, teprve při druhém zachycení ověřila policie její věk.

Co se týče postupu vůči dětem, byla praxe zhruba do roku 2008 následující. Policie žebrající děti většinou na popud občanů zadržela a kontaktovala OSPOD a ambasádu s krátkou informací, co se stalo včetně jména dítěte. Poté přišel tzv. zmocněný zástupce, který se prokázal plnou mocí od zákonných zástupců. Soud následně zrušil předběžné opatření o umístění dětí do Zařízení a děti mu vydal. Vzhledem k platným mezinárodním smlouvám nebyla ani nutná superlegalizace předmětné plné moci. V této situaci proto nebylo třeba zkoumat pravost podpisu rodičů na dokumentech zmocňující k péči o dítě. V praxi se ovšem ukázalo, že zejména pro bulharské děti chodí stále stejný zmocněný zástupce, který byl dle svědectví pracovníků nevládních organizací napojen na bulharskou ambasádu. Tato situace by naznačovala, že pracovníci bulharské ambasády volali někomu, kdo byl napojen nějakým způsobem na skupinu, která žebrotu dětí organizovala. Děti, které byly vyzvednuty „zmocněnými zástupci“ se znovu vracely žebrat. Vzhledem k podezření některých soudců, že by se v případě těchto dětí mohlo jednat o nucenou práci, nechtěli, zejména když se scénář stejné situace opakoval stále znovu, tito soudci děti zmocněným zástupcům dále vydávat, protože se dle nich nejednalo o postup v souladu s principem “nejlepšího zájmu dítěte“ (viz Úmluva). Z právního hlediska se proto hledal způsob, jak tuto situaci řešit. Ministerstvo spravedlnosti pak  doporučilo výklad, kterým dovodilo, že rodičovská zodpovědnost je nepřenositelná, tudíž dítě nelze vydat pouze na základě plné moci a dítě je možné vydat pouze zákonným zástupcům, kteří tuto skutečnost soudu prokáží.  Rozhodnutím, že rodičovská zodpovědnost je nepřenositelná, přitom není porušením mezinárodních závazků ČR. Navíc i v těchto situacích je možné argumentovat „nejlepším zájmem dítěte“. Tento právní výklad nikdy nebyl zpochybněn. Reakce operující skupiny byla ovšem taková, že do ČR přivezla rodiče dítěte (případně tento rodič přijel skrze kontakt bulharského OSPODu). Rodiče si děti převzali a následně opět předali děti organizované skupině, v některých případech dokonce odcházeli děti od soudu nikoli se svými rodiči, ale s těmi, kdo je posílali žebrat. Tento poměrně komplikovaný a finančně náročný postup spolu se součinností státní orgánů (policie, OSPOD, soud) způsobil přesun tohoto jevu z území ČR. Po několika měsících se její činnost přesunula dle informací policie do Itálie. Od roku 2009 dále je výskyt žebrajících dětí cizinců v ČR velmi nízký. V současnosti se jedná o jednotlivé případy a nikoli o rozsáhleji operující organizovanou skupinu.

Současná situace

Některá šetření (např. Míčková 2012) ukazují, že mezi žebrajícími dětmi cizinci je (jako ostatně všude ve světě) i v ČR nezanedbatelná část těch, kteří tak činí dobrovolně, respektive kteří vidí žebrání jako příležitost zlepšit svůj ekonomický standard, který v jejich rodině nebývá příliš uspokojivý, přestože jejich základní potřeby pokrývá. Oslovení odborníci se nicméně shodují na tom, že většina žebrajících dětí-cizinců je ale pravděpodobně rodiči prodaná. Příčiny tohoto fenoménu jsou dobře známé - rodiče žijí v chudobě, mají hodně dětí a děti neuživí. Přestože některým dětem může tento styl života vyhovovat, nemění tento fakt nic na tom, že se jedná o manipulaci a nucení a tyto děti se nerozhodují dobrovolně.

Pokud k nucené žebrotě dětí-cizinců v ČR dochází, jedná se nejběžněji o romské rumunské nebo romské bulharské děti, které sami nebo ve dvojici až trojici, procházejí metry či tramvajemi a hrají na nějaký hudební nástroj (nejčastěji harmoniku) a vybírají peníze. Další, méně běžnou strategií bývá obcházení čekajících lidí na vlakovém nádraží a žádání o peníze.

Současná česká legislativa nucenou práci dětí, ke které v praxi dochází, kriminalizuje. Rozsudky týkající se nucené práce dětí v ČR, pokud víme, neexistují. Lze se ovšem domnívat, že tento fenomén není častý. Zejména pokud děti žebrají někde déle, bývá jejich situace prošetřena policií i OSPODem. V případě, že nejsou nalezeny jejich rodiče nebo v případě, že je tyto rodiče nechtějí, jsou/budou děti umisťováni do dětských domovů, kde je o ně plně do věku 18, respektive 26 let v případě studia, postaráno. V praxi ovšem děti z těchto institucí poměrně často utíkají.

Část druhá: Obchod s lidmi za účelem nucené kriminality

Povaha a počty obětí

Problematika nucené kriminality a jejího ne/postihování se v ČR teprve začíná tematizovat. Rozsah tohoto fenoménu lze proto jen obtížně charakterizovat. Většina dotazovaných (pracovníci cizinecké policie, celní správy, úřadu práce, NNO, advokáti, terénní a sociální pracovníci) si ale byla jen velmi zřídka schopna vybavit případy, které řešili, kde se nucená kriminalita mohla objevovat, ale nebyla identifikována.

V současnosti je v ČR známo několik případů možné nucené kriminality Vietnamců v konopném byznysu. O nejvíce diskutovaném případu zazděného vietnamského „zahradníka“ se pracovníci La Strady dozvěděli z médií. Prvek zazdění v pěstírně indikoval, že se může jednat o oběť obchodu s lidmi. La Strada se tedy obrátila na generální ředitelství věznic s cílem kontaktovat dotyčného Vietnamce, zjistit o případu více a nabídnout potenciální oběti své služby. Kontakt ovšem nebyl kvůli ochraně osobních údajů umožněn. Vstřícnější přístup byl v tomto případě ze strany ředitele Národní protidrogové centrály Jakuba Frydrycha, který sice byl otevřený vyslechnout argumenty, týkající se obětí případné nucené kriminality, ale i tak zůstala jeho pozice striktní v tom, že dané osoby, které se podílely na trestné činnosti, je třeba stíhat a případně přihlédnout k polehčujícím okolnostem. Tento v ČR zatím převažující pohled je patrný i z rozsudků, kdy pracovníci v pěstírnách cannabis, u kterých je jasné, že činnost neorganizovali, většinou dostávají tresty na nižší možné hranici (kolem tří let) [10]. Praktické dopady implementace směrnice o prevenci obchodování s lidmi z roku 2011 a jí explicitně stanovené podmínky ne-trestání těchto obětí/pachatelů tak zůstává v ČR, i s přihlédnutím k tomu, že ani ve zmiňovaném případu se o nucenou kriminalitu jednat nemuselo (nicméně případ z dostupných informací z tohoto pohledu šetřen nebyl), stále otázkou.

Informace z tisku poukazují na to, že zejména bulharští občané mohli být v ČR oběťmi nucené kriminality během práce na linkách na nelegální výrobu cigaret. V ČR bylo takových linek odhaleno několik (dle informací z tisku jedna na Rakovnicku a v Dubé, dvě na Zlínsku – ve Všemině [11] a v Lužkovicích), v některých případech byla tato činnost spjata i s nelegálním pěstováním cannabis. Podle výpovědi příslušníka celní správy, měli zaměstnaní Bulhaři neúnosnou pracovní dobu a očividně neměli jakékoli rozhodovací pravomoci [12]. Jiné zdroje (tisk) pouze uvádějí, že někteří pracující Bulhaři byli velice profesně zdatní, protože měli zkušenosti ze zkrachovalých tabákových firem v Bulharsku, a o jejich postavení nehovoří. Lze očekávat, že postavení zapojených Buharů-dělníků se může zásadně lišit případ od případu. V některých případech byli Bulhaři-dělníci vyhoštěni (případ z Dubé, který se řešil od roku 2004 tedy před vstupem Bulharska do EU), udělené tresty byly uloženy zejména za krácení daně, poplatku a podobné povinné platby v rozsahu do 7 let pro organizátory [13].

Na jednu stranu se v případech, které se v ČR ve vztahu k obchodu s lidmi za jiným než sexuálním účelem, řešili, aspekt nucené kriminality neobjevuje (zejména se jedná o případy Boicius, Flora, Spargel a Mlékárna – jejich podrobný popis viz publikace Discovering Trafficking in Human Beings for the Purpose of Labour Exploitation and Forced Labour: European Perspective, La Strada ČR, Praha 2013, dalším případem je pak ve zmiňované publikaci nepopsaná práce bulharských občanů na polích se solárními panely [14]). K případu Stromkařů je pak třeba zmínit zkušenost jednoho z postižených rumunských dělníků, kterou prošel ještě před kauzou stromkaři. Po ztrátě práce v ČR kývl na nabídku manuální práce, poté byl odvezen jemu neznámo kam v ČR, kde pracoval ve varně pervitinu, byly mu přitom odebrány doklady, neměl co jíst a bylo mu vyhrožováno zabitím, po několika týdnech se mu podařilo z místa utéct.

Na stranu druhou tyto a řada dalších, jak potvrzuje provedený malý terénní výzkum mezi občany Rumunska a Bulharska v ČR [15], pracovní postavení cizinců v ČR (zejména pak na nízko kvalifikovaných pozicích) je z pohledu vymáhání pracovních práv natolik problematické, že tyto skupiny jsou vystaveny velmi vysokému riziku nezdravě silné závislosti na svém zaměstnavateli, která je lehce uvrhne do stavu snadno využitelné tísně. Problematický přístup cizinců k (pracovním) právům v ČR, tak tvoří - obrazně řečeno - dostatek podhoubí pro rekrutaci obětí nucené kriminality.

Zkušenosti obětí

Zkušenosti obětí nucené kriminality jsou v podstatě neprozkoumané, protože jim dosud nebyla věnována pozornost. Z případů, o kterých víme zejména z tisku (nelegální linky na výrobu cigaret, zkušenost ve varnách pervitinu atp.), je zřejmé, že nad tím, že se nejedná primárně o pachatele ale o oběti, se nikdo nepozastavil a oběti tedy byly v pozici najatých pachatelů-dělníků. Velká část z nich se nikdy do soudního procesu nedostala (viz zkušenost z varny pervitinu či útěk bulharských dělníků z linky na cigarety ve Všemíně), část cizinců dostala výjezdní příkaz, část byla odsouzena [16]. I ve vysoce medializovaných případech pěstíren cannabis, byl prvek toho, že se může jednat o nucenou kriminalitu vnesen až pracovníky NNO.

Perspektiva toho, jakým způsobem bude ČR přistupovat k obětem nucené kriminality, není s ohledem na situaci v oblasti nucené práce, povzbuzující. Na jednu stranu sice dochází ke stále se zvyšujícímu povědomí o problematice obchodu s lidmi i vypracovávání postupů vzájemné spolupráce mezi zúčastněnými zastupujícími a vyšetřujícím orgány, na stranu druhou se ti, kdo se zabývají zejména právy obětí, tedy NNO, neustále potýkají s bojem o prostředky, který rovněž značně omezuje rozsah jejich práce. Stejně tak, jak je zmíněno i dále, je role občanské společnosti včetně role NNO zastupující v této oblasti poškozené, nezřídka strukturálně zpochybňována.

Ještě více zásadní obraz pak nabízí obraz role poškozených ve třech pravomocně odsouzených trestných činech obchodu s lidmi za účelem nucené práce a pracovního vykořisťování. Ve všech případech byla jejich role pasivní, a o některá svá práva (např. náhradu škody) se všichni ani nepřihlásili. S ohledem na současnou praxi i další neodsouzené případy, přitom tuto skutečnost nelze smést ze stolu často jistě platnými argumenty strachu poškozených a jejich neznalostí institucionálního prostředí, jazykovou bariérou atp. Přestože i tyto a další argumenty vysvětlující pasivitu obětí mohou být někdy platné, vypovídá celkový obraz o tom, že ČR zoufale selhává v prosazování práv poškozených i podpoře osob v trestním řízení (viz i Otáhalová 2013). Částečně k tomu přispívají problémy s aplikací trestného činu obchodu s lidmi uváděné v závěru této kapitoly, dále pak mimořádně velká nejistota a zdlouhavost vedeného procesu, dále často obtížná nebo nemožná podpora osob v trestním řízení (či pouze informace o těchto osobách a jejich existenci) i nabídka terénního a nízkoprahového poradenství.

Mimořádnou pozornost si zaslouží to, jakým způsobem je přistupováno k výpovědím poškozených, kteří často bývají ve velmi špatném psychickém stavu. Přestože to není pravidlem, bývají svědci v případech obchodu s lidmi v ČR často znevěrohodňováni. Častěji se tak děje ze strany pachatelů (např. bývají označeni za alkoholiky) nebo (což je běžnější spíše v oblasti sexbyznysu) jsou kvůli posttraumatickým projevům (ke kterým došlo v důsledku obchodování) znevěrohodněni jako svědci soudním znalcem v oboru psychiatrie.

• svědci/svědkyně jsou v průběhu trestního řízení zastrašováni nebo nejsou motivováni k tomu, aby se podíleli svou svědeckou výpovědí na trestním řízení zejména v jeho pozdějších fázích (řízení trvá přibližně tři roky), což může vést k nedostatku důkazů nutných pro odsouzení pachatelů/pachatelek (…)
• v některých případech dochází k instrumentalizaci svědků/svědkyň ze strany OČTŘ,
• bez asistence zmocněnce/zmocněnkyně nejsou poškozeným dostupná plně jejich práva.“

Stručnou zmínku si zaslouží i Program podpory a ochrany obětí obchodování s lidmi [17], který obětem obchod s lidmi může poskytovat určité zázemí během soudního procesu, ale mimo to příliš nenabízí. Zejména se jedná o to, že obětem neumožňuje po skončení řícení v ČR zůstat, a to ani ne v případech, kdy jsou poškozeny dvakrát (tím, že pachatel nebyl odsouzen a tím, že jim končí legální pobyt).

Legislativa

Přestože v ČR zatím rozsudek vztahující se k nucené kriminalitě v ČR absentuje, nabízí se několik skutkových podstat trestných činů, které by – v závislosti na dané situaci – mohly být použity. 

První z nich je přirozeně trestný čin obchodu s lidmi (viz § 168 odst. 1 a 2 a dále trestního zákoníku), český trestní zákoník pojímá tento trestná čin následovně:

“§ 168 Obchodování s lidmi:
(1) Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá dítě, aby ho bylo jiným užito
a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla,
b) k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jeho těla,
c) k službě v ozbrojených silách,
d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo
e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo
kdo kořistí z takového jednání,
bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.

(2) Stejně bude potrestán, kdo jinou osobu než uvedenou v odstavci 1 za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby jí bylo jiným užito
a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla,
b) k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jejího těla,
c) k službě v ozbrojených silách,
d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo
e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo
kdo kořistí z takového jednání.“
(…)

Kriminalizace nucené kriminality tak může být aplikována nejspíše na základě podmínek zneužití omylu, tísně nebo závislosti k (viz písmeno d) a e)) k otroctví nebo nevolnictví, nebo nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování.

Aplikace trestného činu ve vztahu k nucené kriminalitě se mimo rozsáhlé problémy, se kterými se potýká současný výklad tohoto trestného činu (podrobně k tomu viz Šmíd 2013), se pravděpodobně bude potýkat s dalšími problémy. Mimo podmínky prokázání trojstrannosti (1. existence „obchodníka“, který si oběť pro někoho najímá, přiměje ji k určitému jednání, přepravuje ji na určité místo apod., 2. prvek nedobrovolnosti, donucení 3. samotná činnost) (srov. Otáhalová 2013), je v tomto ohledu i zásadní výklad „zneužití tísně“ (podrobně k tomu Bellak 2013, s. 22 a dále). ČR, na rozdíl například od Nizozemí, bohužel zatím (příliš) nezačleňuje zneužívání zranitelnosti do svého chápání vykořisťování [18]. I přes rozumnou českou trestněprávní definici tísně a závislosti (viz pozn. pod čarou č. 6) jsou tak pojmy/situace závislost a tíseň vykládány velmi rigidně a z laického pohledu i přísně. Mimo obtíže, které toto pojetí přináší do soudně řešených případů, je toto zásadní i pro aplikovanou praxi. Mnoho potenciální případů [19] obchodu s lidmi totiž není šetřeno již od samého počátku, protože orgány činné v trestním řízení čin jako podezření z trestného činu obchod s lidmi nevyhodnotí.

Co se týče porozumění výrazu „jiným formám vykořisťování“, přiklonil se český Vrchní soud v případu Spargel (Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2T 12/2009) k definici/názoru, že podstatné je ekonomické vykořisťování obětí (podrobněji viz Šmíd 2013). Jak ovšem ukazuje praxe z oblasti pěstování cannabis, k ekonomickému vykořisťování oběti nemusí v oblasti nucené kriminality docházet! Ovšem, v  jiném případu (případ Klacek, Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 6/2010) český soud „jiné formy vykořisťování“ vyložil jako jakýkoliv způsob, jímž pachatel ze svého jednání získává majetkový prospěch (Šmíd, s. 112, 2013). Záleží tedy na tom, jakým vývojem se bude v ČR výklad toho, co jsou „jiné formy vykořisťování“, ubírat.

Stejně tak je v ČR různorodě vykládán pojem „nucená práce“. Momentálně se praxe českých soudů odlišuje od pojetí Úmluvy [20], která ji definuje jako situaci, ve které osoby buď vstoupí do práce nebo služeb proti svojí vůli a/nebo nemohou odejít bez trestu nebo výhružky trestu (srov. Bellak, s. 17, 2013). Soudy, stejně jako odborná veřejnost, odkazují na indikátory nucené práce Mezinárodní organizací práce (MOP) a za nucenou práci bývá považována „každá práce nebo služba, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se osoba nenabídla dobrovolně“. Ovšem prvky „pohrůžka trestu“ a „nedobrovolné nabídnutí“, a to jak jim dle rozpracování MOP rozumět, je v praxi problematické. Závažnost pojmů, které indikátory definují – např. přítomnost hrozby fyzického násilí, omezení svobody pohybu či psychický nátlak - , je chápána soudci (ale i státními zástupci, policisty a kriminalisty!) značně rozdílně. Ze tří pravomocných rozsudků v oblasti nucené práce a vykořisťování se zatím jeví, že situace musí být skutečně naprosto neúnosná a jednání obětí pochopitelné i vnějším pozorovatelům, aby situaci bylo skutečně možno kvalifikovat jako trestný čin obchodu s lidmi. Neméně závažné, ale skrytější a na první pohled méně nápadné stavy zneužití tísně, které nucenou kriminalitu nezřídka doprovází, tak budou v ČR pravděpodobně velmi těžko dokazovány.

Další případně aplikovatelné trestné činy

Je možné, že část případů nucené kriminality, při kterých došlo k omezení či zbavení osobní svobody či útisku, při kterých dochází k nucené kriminalitě, by bylo možná kvalifikovat i na základě následujících trestných činů.

• § 170 Zbavení osobní svobody
  (1) Kdo jiného bez oprávnění uvězní nebo jiným způsobem zbaví osobní svobody, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let. (…)

• § 171 Omezování osobní svobody
  (1) Kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. (…)

• § 175 Vydírání
  (1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem. (…)