Rozhovor s Vojtěchem Šimíčkem z Nejvyššího správního soudu. Přepjatý formalismus a libovůle jsou v právním státě nepřípustné.

Marek Čaněk, Migrace online: Jakou vidíte roli Nejvyššího správního soudu v agendě týkající se cizinců (nemám tím na mysli otázky azylu)? Jsou nějaké otázky, kterým věnujete anebo hodláte věnovat systematičtější pozornost?

 

Vojtěch Šimíček: Především je nutno uvést, že Nejvyšší správní soud si nemůže vybírat agendu, kterou vyřizuje. Těžiště jeho rozhodovací činnosti tak spočívá v řízení o kasačních stížnostech a rozhoduje samozřejmě o těch věcech, které k němu napadnou. Není proto možno jaksi předem programově určit, čím se hodlá zabývat více a čím méně.
V oblasti "cizinecké agendy" se skutečně jednoznačná převaha kasačních stížností týká zákona o azylu a jeho praktického naplňování. Ostatní případy, včetně aplikace zákona o státním občanství, jsou z hlediska vytížení NSS zatím zcela okrajové.

 

MOL: Rád bych se nyní zeptal na otázky udělování občanství. Kolika a jakými případy jste se zabývali na Nejvyšším správním soudě ve věcech udělování občanství cizincům?

 

V. Š.: Případů, kdy NSS rozhodoval ve věci udělování státního občanství, bylo zatím velmi málo a odhaduji, že jich určitě nebylo více než deset. Jako modelový příklad mohu odkázat např. na rozsudek ze dne 9. 1. 2004, sp. zn. 7 A 31/2002, kde NSS uvedl: "Pouhé obecné konstatování o tom, že pro udělení státního občanství České republiky žadatel nesplňuje podmínky dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, aniž by se správní orgán s takovým konstatováním blíže vypořádal a stejně tak se vypořádal i s otázkou možnosti prominutí předmětných podmínek, je nutno považovat za nedostačující a neodpovídající ustanovení § 46 a § 47 odst. 3 správního řádu. Takové rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a v jeho odůvodnění chybí, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval."

 

MOL: V nedávném článku pro časopis Právník jste s kolegou Molkem kritizoval libovůli na straně MV ohledně udělování občanství a soudní nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Jak by podle Vás měla vypadat procedura a rozhodování v těchto záležitostech?

 

V. Š.: Citovaný článek nese název "Udělování státního občanství - na cestě od milosti státu k soudně přezkoumatelnému správnímu uvážení". V tomto názvu je obsažena i jeho základní myšlenka. Netvrdíme sice, že na udělení státního občanství existuje nárok, který by byl soudně vymahatelný, nicméně na straně druhé pokud ministerstvo rozhodne o neudělení státního občanství, musí být z tohoto rozhodnutí jasně seznatelné, z jakých důvodů ke svému závěru dospělo. Správní uvážení ministerstva se tak může pohybovat v rámci posouzení zákonem stanovených podmínek pro nabytí státního občanství, nemůže však libovolně zakládat podmínky nové, zákonem výslovně nepředvídané a v některých případech dokonce ani nevyjádřené v odůvodnění rozhodnutí. Je tedy nepochybně věcí suverénního rozhodnutí státu, jaké podmínky pro udělení státního občanství stanoví (pokud nejsou samozřejmě svojí povahou diskriminační), musí tak však učinit formou zákona a zákonnými limity je následně správní orgán vázán. Úkolem soudu je pak následně hodnotit, zda tyto limity byly při správním rozhodování dodrženy.

 

MOL: Jakým směrem by se měla podle Vašeho názoru vyvíjet zákonná úprava občanství?

 

V. Š.: Otázka vývoje zákonné úpravy není otázkou pro moc soudní, nýbrž výkonnou a zákonodárnou. Proto jen vyjadřuji svůj ryze subjektivní názor, že stávající úprava a její aplikace je u nás příliš přísná a není dostatečně pružná, přičemž se domnívám, že její uvolnění je v zájmu celého státu. Právě výrazná omezení v oblasti státoobčanském a zejména cizineckém režimu se totiž ve svých důsledcích ventilují zcela zbytečně a nesystémově v režimu zákona o azylu, kde převážná většina žadatelů o azyl jsou lidé, kteří samozřejmě nejsou v zemích svého původu pronásledováni pro svoje politické či jiné přesvědčení, nýbrž mají zájem v ČR určitou dobu či dlouhodobě žít a pracovat. Z celé řady důvodů je krátkozraké tyto lidi odmítat.

 

MOL: V odůvodnění MV při neudělení občanství se například objevuje, že žadatel včas neoznámil, že má nový pas. Také zde bývá uvedeno, že se žadatel "nezdržuje na místě trvalého pobytu", což většinou souvisí se svízelnou bytovou situací, která se samozřejmě netýká jen cizinců, ale i české populace. Mohl byste se k tomuto vyjádřit?

 

V. Š.: Ke konkrétním případům se samozřejmě vyjadřovat nemohu, neboť nelze vyloučit, že o nich bude NSS v budoucnu rozhodovat. V obecné rovině je však nezbytné, aby správní orgány při svém rozhodování ctily nejen principy formální zákonnosti, tzn. soulad s pozitivním právem, nýbrž aby respektovaly i obecné ústavní principy, jako je zejména proporcionalita a předvídatelnost (legitimní očekávání). V konkrétním případě tak je nutno poměřovat důsledky každého rozhodnutí i z hlediska závažnosti případného porušení práva účastníky řízení a s přihlédnutím k vlastní dosavadní rozhodovací činnosti. V opačném případě se totiž může správní orgán dopustit takových excesů, jako je přepjatý formalismus či dokonce libovůle, což jsou jevy v právním státě zcela nepřípustné.