Rozhovor s učitelkou češtiny Jiřinou Duškovou

Eliška Motlová: Jaké jsou vietnamské děti, liší se v něčem od svých českých spolužáků? Co si myslíte o rozšířeném mediálním obrazu vietnamských dětí jakožto svědomitých studijních typů?

Jiřina Dušková: Vietnamské děti jsou stejné jako české. Znám dívenku, která se tu narodila, přišla bez dokladů a nastoupila do osmé třídy. Po třech měsících jsme zjistili, že měla na předešlém vysvědčení tři pětky a mnoho neomluvených hodin. Správně měla propadnout. Po tom, co jsme ji přeřadili do sedmé třídy, odešla na jinou školu. Nabalovala na sebe skupinu vietnamských dětí na druhém stupni, které chodily společně za školu. Na druhou stranu loni přišli dva vietnamští žáci společně do deváté třídy a oba se velmi snaží a dělají veliké pokroky. Teď budou dělat přijímací zkoušky na gymnázium. Takže, jsou stejné jako české děti, problémové a bezproblémové.

E.M.: Dá se říci, že jsou děti ve vietnamských rodinách k učení více motivováni, nebo že na ně rodiče vyvíjí větší tlak?

J.D.: Je to velmi individuální záležitost. Tento rok od nás odešlo dost vietnamských dětí na gymnázia. Byly šikovné. Jedna žákyně, jejíž tatínek v České republice už studoval, je u nás na škole bezkonkurenčně nejlepší v českém jazyce, a to přijela před čtyřmi lety! Také jsem ale učila jinou žákyni a na ní bylo vyloženě vidět, že je přetížená. Její tatínek v Čechách také studoval, ale nutil jí do učení, věnoval se jí, učil se s ní češtinu, ale bylo toho na ní moc.

E.M.: Je běžné, že mají vietnamské děti problémy s češtinou, když přijdou na školu? Jakým způsobem to řešíte?

J.D.: Když jsem nastoupila na školu v roce 2001, začali jsme se speciální výukou češtiny pro vietnamské děti. Přišla jsem v září a první skupina dětí měla za sebou intenzivní jazykovou přípravu, která probíhala během prázdnin v Sapě. Tenkrát se o ní staral pan Tung, který je také předsedou vietnamského klubu "Bambus". Myslím, že celý nápad výuky češtiny vzešel právě od něho. On je sice vzděláním strojní inženýr, ale pracuje jako soudní tlumočník. Tlumočí hlavně u soudu s mladistvými Vietnamci, kteří mají potíže. Řeší krádeže, různé přestupky, snaží se jim pomoci. Není mu zkrátka lhostejné, že by vietnamské děti měly vyrůstat někde mezi stánky, proto se pro ně snažil dělat různé kluby a kurzy.

E.M.: Jak jste situaci řešili předtím, než jste zřídili speciální kurzy češtiny?

J.D.: Původně se vietnamské děti zařazovaly automaticky do nižších ročníků. Nevytvářely si tam ale žádné sociální vazby, nefungovalo to. Pak jsem přišla do školy já a začala je odpoledne nadstandardně učit češtinu. V dalším roce přišlo k původním sedmi, osmi dětem dalších devět. Ze začátku jsem učila obě skupiny - pokročilejší a začátečníky- na střídačku. Bylo to časově velmi náročné, a tak jsme se pokusili obě skupiny spojit dohromady. Ti pokročilejší ale pomalu přestávali chodit. Chyběla jim motivace. Příští rok se tedy vedení školy rozhodlo pro změnu.

E.M.: Pro jakou změnu?

J.D.: Původním plánem byla organizace tříměsíčních jazykových kurzů pro skupinu žáků, kterým dělala čeština potíže. Tato vize byla nereálná, žáci se za tak krátkou dobu nenaučili češtinu natolik, aby mohli být zařazeni do běžných tříd. Byla tedy vytvořena speciální jazyková třída pro patnáct vietnamských dětí z různých ročníků a přijata nová učitelka pro jejich výchovu. Každý den měly čtyřhodinovou oddělenou dopolední výuku českého jazyka. Problém byl ale v tom, že děti spolu komunikovaly téměř výhradně vietnamsky. Tento model fungoval jeden školní rok. Pak ti starší opět ztráceli motivaci k učení, a díky tomu se dostavily problémy s kázní. Žáci začali chodit pozdě do hodin, kouřili nám v budově školy a nakonec chodili „za školu“.

E.M.: Žádný z modelů výuky se Vám zcela neosvědčil? Jak je to tedy dnes?

J.D.: Dnes máme odzkoušený nový model výuky. Vytvořily se méně početné skupinky z žáků přibližně stejné jazykové úrovně a stejného věku, jimž se věnují tři učitelé. Mají do týdne zhruba tři až čtyři hodiny nadstandardní výuky češtiny namísto hodin výchov (pracovní, občanská…atp.) ve svých kmenových třídách. Tento model je oraganizačně náročný. Předpokládá skloubení rozvrhů učitele a žáků. Pro žáky je však model efektivní.

E.M.: Obrací se na vás jiné školy, aby se poradily ohledně koncepce výuky pro cizince?

J.D.: Jiné školy se radily hlavně v otázce hodnocení dětí. My jsme zavedli dětem kombinovaná vysvědčení, například matematiku a tělocvik jsme hodnotili klasicky známkou a češtinu a výchovy slovně.

E.M.: Pro případy, kdy rodiče nerozumí česky, jste prý na škole zavedli institut tlumočníka či asistenta. Jak to fungovalo?

J.D.: Asistentka byla financována z grantu, který už doběhl. Ve škole byla hodinu týdně, měla řešit problémy mezi žáky a učiteli, mohli ji navštívit rodiče.Jak to ale konkrétně fungovalo, to nevím. Asistentka měla řešit zejména absence dětí, měla zprostředkovávat kontakt mezi problémovými žáky a jejich rodiči se školou. Když je zveme my, učitelé, rodiče často vůbec nepřijdou. Dostanou pozvánku, už ji ale nepřečtou, nepřeloží si ji. Po českých dětech šlapou rodiče. Ale v tomhle případě děti rodičům asi vůbec neřekly, jak to ve škole chodí, nebo to snad rodiče nezajímalo.

E.M.: Víte, kdo jsou rodiče Vašich vietnamských žáků? Jaké mají vzdělání, čím se v Česku živí?

J.D.: Většinou jsou to stánkaři. Ale po pravdě moc nevím. Pokud jsou děti bezproblémové, tak rodiče do školy v podstatě nepřijdou. Navíc, umí-li rodiče česky, tak jsou zaneprázdněni prací, pokud česky neumí, tak co by potom ve škole dělali. Chodí sice pro děti do družiny, ale třídních schůzek se moc neúčastní. Co se týče jejich vzdělání, jsou to většinou středoškoláci někteří asi vysokoškoláci. Rodiče jsou jak u vietnamských tak u českých žáků víceméně „anonymní“. Opravdu nevím.

E.M.:Jaké mají mezi sebou vztahy české a vietnamské děti? Vybaví se Vám nějaká konkrétní věc, v čem se od sebe liší?

J.D.: Pokud přijdou vietnamské děti do školy během prvního stupně, je to bez problému. Přijdou-li ve věku kolem dvanácti, třinácti nebo až patnácti let, tak je už české děti moc neberou. Jednak proto, že české děti vidí, že ať udělají vietnamští spolužáci cokoli, nic se jim nemůže stát. Neponesou za to postihy, protože když si jejich rodiče pozveme do školy, tak nepřijdou, nebo nám nerozumí. Domluvíme jim tedy , ale nic se neděje. Mohou mít i neomluvené absence a dvojky z chování, ale nevadí jim to. Malé děti mezi sebou vůbec nedělají rozdíly. Když jsou vietnamské děti slušné a nejsou s nimi problémy, naopak jim české děti pomáhají. Samozřejmě se třeba někdy posmívají kvůli nějaké legrační zkomolenině, ale to se sobě navzájem posmívají také. V takových situacích se jich ptám, co se dnes oni naučili vietnamsky. Nebo jim řeknu, ať se postaví a zkusí na chvíli mluvit anglicky. A to najednou vidí, jak jim to nejde.

E.M.: Media v poslední době několikrát upozornila na fenomén českých chův na hlídání, nebo studentek na doučování, které někteří Vietnamci svým dětem platí. Setkala jste se s tím i u vašich žáků?

J.D.: Pilné děti měly někoho na doučování. Malé děti mají často na hlídání českou tetu nebo babičku, která je odvádí z družiny, a pak se jim doma věnuje. Některé děti také chodí o víkendech do českých rodin. Je to další způsob, jak pro ně rodiče zajišťují hlídání, když pracují i o víkendech.

E.M.: Je na vietnamské děti vyvíjen tlak, aby se přizpůsobovaly českému prostředí?

J.D.: Řada v Česku narozených dětí neumí vietnamsky číst ani psát, vietnamsky jenom mluví. Ve třídě jsem měla dva sourozence, kteří se spolu bavili česky. Oba byli a jsou velmi šikovní a nadaní. Když si všiml pan Tung, že spolu i vietnamští sourozenci mluví česky, rozhodl se, že pro děti zorganizuje kurzy vietnamštiny. Ale děti tam nechodily, vůbec o to neměly zájem. Sehnal dokonce vietnamskou učitelku a prováděl nábor dětí, ale vše zkrachovalo na tom, že o kurzy nebyl ze strany dětí dostatečný zájem. Jindy pan Tung vyhlásil školním rozhlasem, aby se vietnamské děti sešly na oslavu konce jejich roku. Pamatuji se, že některé děti tam odmítly jít, protože se nechtěly vydělovat. Mohly mít samozřejmě i jiné důvody.

E.M.: Když srovnáte situaci příchozích dětí před pěti lety a dnes, vidíte nějaký rozdíl? Mají to ti dnešní v něčem snazší?

J.D.: Neřekla bych, že je to dnes jiné. Právě jsme ve škole projednávali, co udělat s žákem, který neumí česky a škola na speciální jazykovou výuku nyní nemá dotace. Dostaneme je snad až od září.

E.M.: Sblížila jste se s některými z Vašich žáků nebo s jejich rodiči?

J.D.: Několikrát jsem do Sapy kvůli dětem zašla. Podívat se za nimi, aby měly radost, spíš než nakupovat. Sapa je město ve městě, klidně bych tu tržnici přirovnala k nějaké zmenšenině China town. Naposledy jsem tam byla na vietnamské svatbě jedné mé bývalé studentky, která mě pozvala. Bylo to neobyčejně zajímavé. Oni chápou svatbu jako společenskou událost. Kdo se o ni dozví, přijde. Mohlo tam být třeba dvě stě lidí. Odehrávala se ve velkém sále, který byl vyzdoben na jedné straně hanojskou lodí a na druhé Karlovým mostem. Zajímavé například je, že Vietnamci si nedávají hmotné dary jako my, dávají si jen dary finanční. Udělala jsem tedy fauxpas, protože jsem je v duchu českých tradic a zvyklostí obdarovala velikým dárkovým košem s užitnou keramikou – přirozeně jako jediná.