Vietnamci v České republice

Češi už mají relativně dlouhodobé zkušenosti s přítomností vietnamského etnika na svém území. První větší skupina přišla z Vietnamu v roce 1956. Byly to děti z rodin postižených válkou. Mnohé z nich zůstaly a po studiích se bezproblémově adaptovaly v novém prostředí. Základním rysem jejich chování po přesídlení bylo spoléhání se na vlastní síly.

Podobné kvality orientované na soběstačnost vykazovali také příslušníci následných imigračních vln na území dnešní ČR: studenti, učňové, stážisti a tzv. zahraniční pracující. Jejich počty narostly především v 70. a 80. letech po podepsání mezistátních smluv o jejich imigraci do tehdejší ČSSR. Největších čísel dosahovaly v první polovině 80. let: 35 000 lidí. Dnešní odhady pocházející od vůdčích osobností tohoto etnika v ČR hovoří o dvojnásobku tohoto „předlistopadového“ maxima. Oficiální statistiky o zaměstnanosti cizinců a povoleních k pobytu vykazují něco přes 20 tisíc občanů Vietnamské socialistické republiky na českém území.

Život vietnamské komunity byl po roce 1990 ovlivňován ve dvou rovinách dvěma protichůdnými tendencemi:

1. přetrvávající etnická a společenská izolace vůči většinovém obyvatelstvu

2. na druhé straně přirozená nutnost otevřené praktické komunikace v oblasti podnikání s institucemi a jednotlivci

V posledních letech toto schéma dvou protichůdných tendencí přechází do vyššího stadia po stránce kvalitativní i kvantitativní:

A). Izolace se mění v ghettoizaci a B). nutnost praktické komunikace s majoritou a jejími institucemi se transformuje nikoli v široký rámec integrace (jak by si přál stát), nýbrž se projevuje postupující vnitřní strukturalizací a vnitřní autonomní stratifikací vietnamského etnika v České republice jako celku, a zvláště pak na úrovni jednotlivých lokálních komunit ve výrazných střediscích (Cheb, Aš, Potůčky, Železná Ruda, Praha, Brno, aj.), a zvláště tam, kde jsou velkoobchodní tržnice.

Vytváří se vlastní soběstačný servis uvnitř vietnamského společenství, který se specializuje na styk s majoritním prostředím. Součástí tohoto servisu jsou především sbory tlumočníků vietnamského jazyka (oficiální soudní tlumočníci i samozvaní tlumočníci). Spolupracují buď s orgány ČR, jako je prokuratura nebo policie, zdravotnická zařízení, apod., a vykonávají servis například pro české advokátní kanceláře nebo přímo Vietnamce, kteří služby vyžadují. Zároveň vzniká služba pro výměnu informací všeho druhu mezi Vietnamci a majoritou - jedná se spíše o jednosměrný tok informací k minoritě (například pražská agentura Ivo, vydávající periodika ve vietnamštině).

Důraz na osobní soběstačnost, s níž Vietnamci přicházeli na území dnešní ČR, se promítá a transformuje do komunální úrovně. Projevuje se to například při vypočítávání oblastí, v nichž by chtěli zlepšit své vztahy s majoritní společností. Své potřeby a tužby v naprosté většině orientují na žádosti o likvidaci byrokratických překážek, které jim zákony ČR staví do cesty v jejich svobodném podnikání (jsou to např. předpisy o režimu cizince, daňový systém, apod.).

Výraznou složkou každodenního života je pak stav provizoria v oblasti bydlení, volného času, atd. Přestože přibývá těch, kteří se rozhodli pro trvalou existenci v ČR, fenomén provizoria výrazně poznamenává jejich chování ve všech oblastech života.

Základní tendence vztahu vietnamských obchodníků a ekonomických zájmů majority především příhraničních oblastí jsou obdobné pro většinu lokálních komunit tohoto etnika. Rozdíly jsou odvozeny z rozporů mezi objektivními podmínkami v konkrétních lokalitách (tzn. např. kupní sílou zahraničního prostoru, který vlastně vietnamští obchodníci zásobují svým zbožím, tj. příhraniční oblasti Německa, Rakouska a Polska) a subjektivními faktory (jako je např. vstřícnost lokálních autorit obecní samosprávy na jedné straně nebo podnikatelská rivalita na straně druhé).

Přestože se dají předpokládat změny v působení objektivních příčin na vývoj těchto komunit, např. po vstupu ČR do EU, lze s jistým úspěchem odhadovat i dlouhodobější setrvání již akomodovaného vietnamského etnika i v některých pohraničních oblastech. Hlavním argumentem je skutečnost, že vietnamští obchodníci si svými aktivitami a kapitálem vybudovali v rámci stratifikace lokálních společností své ekonomické pozice. To bychom mohli vnímat z hlediska místního boje o moc též jako politickou hodnotu. Jinou otázkou (patřící do oblasti avizovaných „rozporů“) jsou legální nebo naopak nelegální, případně pololegální, formy zakomponování vietnamských aktivit do lokálních společenství a případná vstřícnost těchto společenství k pochybnějším formám aktivit.