Přehled tisku za září - papež a muslimové: mediální příspěvek ke střetu civilizací

Nevýhodou analýzy tisku je to, že člověk se do velké míry musí držet toho, co se v novinách píše a nikoliv toho, o čem by třeba rád psal. Moje snaha podívat se se začátkem nového školního roku, jak se v tisku píše o dětech všelijakých cizinců, migrantů či uprchlíků rychle ztroskotala na nedostatku podkladů. Pouze to dokládá zjištění řady jiných analýz, že o těchto lidech se většinou píše nediferencovaně a bez ohledu na jejich další identity. Jako by se v tisku neodráželo, že uprchlíci, migranti, cizinci jsou kromě toho také staří, mladí, ženy, pubescenti, děti, zdraví, nemocní atd. Proto také analýzy poukazují nejenom na to, co a jak se píše, ale také na to, co a jak se nepíše. Možná, že by stálo za samostatnou úvahu, co všechno v tisku nenajdeme, pro tentokrát jsem se ale nakonec nechala strhnout kauzou, kterou v září velmi konvenčním způsobem média probírala a spoluvytvářela.
Chci se zde zabývat tím, jak se tisk zhostil papežova řezenského univerzitního projevu z 12. září a následných reakcí v různých částech nejenom muslimského světa. Tyto události nesly mnohé atributy vděčné novinářské story – mají svůj zprvu nenápadný začátek, dramatický spád i svoje tragédie, hlavním hrdinou je světová celebrita, zápletka je dostatečně vyhrocená, aby šla převyprávět v termínech jednoznačného konfliktu, a zároveň dostatečně nejasná, aby se o ní mohly vést další spory.

Jak se tedy o celé kauze psalo?
Noviny se zaměřují na to, co se stalo, nikoliv, jak se to stalo. Vzbuzuje to dojem, že věci se dějí jaksi samy od sebe, jsou řízeny vlastní logikou a zákonitostmi. Jednotlivé události jsou přitom vedle sebe kladeny, jako by byly vedeny vnitřní kauzalitou. Podobné výroky se opakují v různých obměnách snad ve všech článcích:
Muslimský svět je na nohou. Rozčílily jej některé výroky týkající se islámu a jeho proroka Mohameda, které papež Benedikt XVI. pronesl na nedávné návštěvě rodného Bavorska. (P. Novotný, Mladá fronta Dnes, 16. 9. 2006). Kauzalita, že papež něco někde řekl a kvůli tomu se bouří celý muslimský svět, je všeobecně přijímána. Nenašla jsem zmínku o tom, že by se někdo z novinářů či autorů komentářů pozastavil nad otázkou, jak se slova pronesená na univerzitě v Řezně dostala až k jednotlivým konkrétním muslimům protestujících na ulicích. Žádná slova, a to dokonce ani papežova, nedolétnou na druhý konec světa sama. Někdo a něco je musí přenést, přeložit a předat. Jak, kým a čím byla slova zprostředkována, předána a přitom pozměněna, překroucena, využita či třeba zneužita? Když si neklademe takovéto otázky, pak je poměrně snadné vidět na jedné straně papeže a na druhé straně rozlícené muslimské davy. (Viz např. název článku „Papež lituje, muslimové vraždí“, Střední Čechy, 18.9.2006)
Veškeré násilí, které se v muslimském světě odehrálo bezprostředně po papežově projevu, se s ním dává automaticky do souvislosti:
Ozbrojenci včera zabili italskou jeptišku a jejího osobního strážce. Sedmdesátiletá humanitární pracovnice skončila v tratolišti krve, když jí ozbrojenci v somálské metropoli Mogadišu vypálili tři střely do zad. Stejně tak zemřel i její střážce. „Byli rozčileni kvůli nedávným poznámkám katolického papeže o islámu,“ tvrdil zdroj agentuře Reuters. ( T. Procházka: Papež lituje, muslimové vraždí, Střední Čechy, 18.9. 2006). A zdá se, že podobné „vysvětlení“ motivů je pro autory článků dostačující, neboť zapadá do našeho obrazu muslima – horkokrevného, iracionálního, násilného, dogmatického. To, že se nad přímou kauzální spojitostí papežova projevu a zabité jeptišky nikdo v novinách nepozastavuje, tuto naši představu tiše potvrzuje a čtenář si tak může pomyslet: je to sice šílené, ale takhle to hold u nich chodí. „Pokud někdo zastřelí řádovou sestru kvůli papežovým výrokům, je to otřesné. Sled událostí se však dá pochopit (sic!). Somálský duchovní s koránem v ruce vyzve své souvěrce k zabití papeže, který „urazil proroka Mohammada“, někdo z radikálních muslimů se toho chytí a vyrazí na katolíky. Smrt sedmdesátileté italské řeholnice pracující v somálské škole měla pravděpodobně toto pozadí.“ (B. Fliedr: Papežova „ošklivá řeč“, 18.9.2006)
To je další zvláštnost: ke kauze se vyjadřují lidé, kteří ji znají pouze z médií. Nezaznamenala jsem jediný článek, byť třeba přejatý z jiných zdrojů, jehož autor by byl přímo na místě dění. Do debaty tak ve velké míře vstupují domněnky, názory, hotové představy, ale také úvahy o povaze naší a „jejich“ kultury či historické exkurzy, které se snaží v rámci našeho vědění vysvětlit proč k násilnostem v muslimském světě dochází, a nikoliv popsat a rozebrat, co a jak se skutečně děje. Člověk přitom žasne, kdo všechno se cítí povolán improvizovaně se na téma islámské civilizace v novinách vyjadřovat.
Muslimská kultura ovšem poté ustrnula a byla převálcována kulturou evropskou. Jednou z příčin bylo neoddělení moci duchovní a státní. (…) Celý muslimský svět dnes podle seriózních odhadů neprodukuje ani tolik vědeckých pojednání, co malý Izrael, o ostatním světě ani nemluvě. V tom lze zase hledat příčinu dramaticky nízké životní úrovně většiny muslimů, vyvolávající pocit méněcennosti, nadměrné citlivosti, často kompenzované sebevražednou útočností vůči světu vzkvétajícího euroatlantického Satana. (J. Hanák: Ano i ne, Právo, 18.9. 2006)

Zajímavé je také sledovat, co papež vlastně řekl. Snad všechny články obligátně ocitují ožehavou větu, která měla způsobit pozdvižení: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte, že jsou to samé špatné, nelidské věci, jako příkaz šířit jeho víru mečem.“ Také většinou zmiňují, že šlo o citaci byzantského císaře Manuela II., ale většinou se už nesnaží zachytit kontext citace a její smysl v logice přednášky. To zůstává výsadou několika sofistikovaných komentářů, které zevrubně teologickou přednášku rozebírají a snaží se dobrat smyslu zahrnutí citátu. Je příznačné, že vyznění papežovy přednášky zůstává mnohoznačné a mlhavé, podle některých autorů šlo ze strany papeže o provokaci, podle někoho pozvání k dialogu, podle jiného naopak cesta k uzavření dialogu. Nicméně je zřejmé, že tyto úvahy nabourávají představu, že víme, co papež vlastně řekl a myslel. Přesto paralelně s komentáři vycházejí víceméně čistě informativní články, které neproblematicky zmiňují danou větu v souvislosti s papežem. Nejasnosti ohledně toho, co papež vlastně řekl, mohou jít tak daleko, že v jednom textu jsou vedle sebe dána protichůdná tvrzení, a to bez jakéhokoliv dalšího komentáře. Například autorka N. Maťašeje ve svém článku píše, že Papež mimo jiné řekl, že Mohamed prosazoval špatné a nelidské věci, jako je šíření víry mečem. A o pár řádek dál cituje mluvčího České biskupské konfederace, který podobné tvrzení minimálně zpochybňuje: „Svatý otec několikrát zdůraznil, že je to citace byzantského císaře Manuela II. Dokonce se divil, že císař se proti islámu staví tak tvrdě. (Muslimové v Brně: Omluva nestačí, Brněnský deník, 19.9.2006)
Žádný tištěný deník nezveřejnil spornou část přednášky, aby se mohli čtenáři podívat a posoudit, v jakém kontextu, popřípadě proč, papež daný výrok uvedl. Pouze v jednom článku jsem našla odkaz na internetové stránky, kde je možno si celou přednášku přečíst. Pokud se k celému problému v novinách vyjadřují lidé, kteří ho znají zase jenom z novin, těžko to může znamenat přínos do diskuse. Výmluvný je v tomto smyslu komentář pana prezidenta:
„Podle tohoto výroku bych to tak špatně neviděl a necítím důvod, aby na to byly reakce takové, jaké jsou. Co o papežových jiných projevech a jiných textech vím, tak bych se velmi divil, kdyby se pustil do něčeho, čím by chtěl vědomě ´popíchnout´ tuto část světa. To mi nedává vůbec žádný smysl“, řekl Klaus, který se hlásí k husitské církvi. (…) Klaus poznamenal, že nezná celý papežův projev, jen úryvky citované médii. (Papež to tak nemyslel, Haló noviny, 19.9. 2006, mik)

Další věc, kterou články podsouvají, je jednota muslimského světa.
Kromě razance upoutala na reakci muslimského světa hlavně jednota. Protestovali snad všechny stavy – od intelektuálů přes duchovní a šéfy islámských organizací až po sebevražedné fanatiky. (B.Fliedr: Semknutí v ghettu víry, Lidové noviny, 22.9.2006) Bouří se všichni bezezbytku. Nenajdeme zde žádné protipříklady, rozporuplnosti. Představa jednoty je do jisté míry přejímána a spoluvytvářena citací muslimských vůdců, kteří promlouvají jménem všech muslimů. Ovšem není důvod, aby to samé dělala západní média. Davy protestující proti papežovi, potažmo proti západní civilizaci. Takový je hlavní a vnucující se obraz, od kterého se už případně odvíjejí další úvahy. Jde tu o nepřekonatelný rozpor, zásadní rozdíly a neslučitelnosti. Dojem ze zásadní roztržky je umocňován výčtem nejenom spáchaných činů, ale i výroků, poutajících pozornost různou mírou nehoráznosti, agresivity a v jejichž výčtu si média obzvlášť libují.
Od takto vykreslené průrvy už není daleko k úvahám o střetu kultur, k nimž se mnozí autoři nechávají inspirovat.
Komentátoři v takto polarizovaném příběhu hledají, ke komu by se přiklonili, koho pokárali, od koho se distancovali. Jako by šlo především o to, přidat se na určitou stranu, ať už na stranu papeže, či muslimů.
„Naštvalláhové“ (rozuměj muslimští představitelé) přitom ukazují buď zlou vůli, nebo nevědomost. (J. Jandourek, Mladá fronta Dnes, 16. 9. 2006, Jak papež rozzlobil „naštvalláhy“). Objektivnost médií spočívá v tom, že se přiznává hlas i „druhé“ straně. Ten je však pouze negací jinde řečeného a dojem z roztržky zůstává zachován. Slova muslimských představitelů, kteří také občas získávají v médiích prostor k vyjádření, o mírumilovnosti islámu či o spravedlnosti Proroka také nepředstavují relevantní komentář k událostem v muslimském světě, spíše spadají do konfrontačního rámce kdo z koho, které tímto média pouze přiživují. To pomáhá spoluvytvářet pocit, že „náš“ a „jejich“ svět je nesouměřitelný.