Neviditelná menšina - analýza mediálního obrazu českých muslimů
Přestože se v posledních letech islám dostal do popředí mediální agendy, jedná se zejména o informace související se zahraničními událostmi. V České republice se dnes hlásí k islámu deset tisíc lidí. Přinášejí média v rámci domácího zpravodajství informace o jejich životě? Pokud ano, tak v jakých kontextech? Objevují se ve zprávách o českých muslimech stereotypy, vycházející z mediálně konstruovaného obrazu islámu v zahraničí? Dostává se čtenářům, kteří pravděpodobně vesměs nemají vlastní nezprostředkovanou zkušenost s muslimy, dostatek informací v hlubším kontextu, tak aby si sami mohli vytvořit názor? Studie vznikla za finanční podpory Evropské unie v rámci programu Transition Facility.
Úvod
Vysoký stupeň mediace, který je vlastní dnešnímu civilizovanému světu, vytváří pozoruhodný paradox. Některé společenské jevy a procesy se dostávají do povědomí příjemců mediálních sdělení dříve, než mají možnost porovnat svoji „mediální“ zkušenost s bezprostřední zkušeností osobní.
Muslimové v České republice netvoří zatím z logických důvodů příliš početnou skupinu: komunismus zemi uzavřel a sekularizoval, imigrace po revoluci byla malá z politických i ekonomických důvodů. Dnes se k islámu hlásí zhruba deset tisíc lidí, většinou cizinců - společného náboženského života se jich účastní zhruba dva tisíce.
Vzhledem k malému počtu muslimů na českém území a zároveň předpokládané silné mediální akcentaci problémů spojovaných s islámem ve světě v poslední době1/ se v české veřejnosti mohou vytvářet názory, které neodpovídají realitě skutečného života muslimské komunity v Čechách, ale mohou zprostředkovaně ovlivňovat jejich zdejší životní prostor.
Při absenci většinové osobní zkušenosti nemají zdejší občané ovšem možnost tyto informace konfrontovat s ničím jiným, než s opět mediálně konstruovaným obrazem islámu ( muslimské komunity) v Česku.
Cílem této analýzy je proto zjistit, jaký je obraz muslima jako souseda, spoluobčana na lokální úrovni.Tedy zjistit, jakým způsobem o českých muslimech či muslimech v Čechách referují novináři v rámci domácího zpravodajství a vysledovat pravidla, charakteristiky a kontexty s ním spojenými.
Metodou práce je kvantitativní a kvalitativní analýza. Zvláště v kvalitativní části se text soustředí na identifikaci kontextu a způsobu zpracování mediálních obsahů, jež se objevují ve spojitosti s islámem (muslimskou komunitou) v Čechách. Kvantitativní část pak dává odpovědi na základní otázky typu: kdy (publikováno), kde (titul), jak často, s jakým důrazem (téma titulní strany). Kvantitavní a kvalitativní část se v textu doplňují a nejsou odděleny.
Sledovaný soubor
Podle původního zadání mělo být předmětem analýzy časově vymezené období jednoho roku (16.4.2005-16.4.2006) v rámci produkce českých deníků HN, MF Dnes, LN, Právo. Vzhledem k příliš malému počtu článků (33) jsem analýzu rozšířila o všechna tištěná periodika2/ ve stejném časovém období. Soubor byl rozšířen o skupinu Deníků Bohemia a Moravia, Blesk, Šíp, Haló noviny, Metro, společenské týdeníky a časopisy zaměřené na ženy.
Výběr textů z mediální databáze Newton byl dán klíčovými slovy: „muslim, islám, mešita, korán“ a jejich gramatickými variantami. Z daného souboru (více než 5000 článků) bylo pro analýzu nakonec relevantních 77 textů.3/ Vyřazeny byly všechny články, které se přímo netýkaly českého prostředí: českých muslimů či muslimů v Česku (v 90 % případů texty v zahraničních rubrikách). Dále články, ve kterých nevystupovali tito jako aktéři nebo o nich alespoň nebylo informováno (obecné komentáře a diskuse nad rolí islámu bez konkrétního vztahu k těmto skupinám) a anotace na pořady, diskuse, koncerty apod.
Výsledný soubor je z formálního hlediska velmi různorodý. Jedná se o zprávy, komentáře, rozhovory, dopisy, glosy, rady čtenářům. Sledování konkrétních žánrů u jednotlivých článků jsem vzhledem k jejich malému množství shledala jako nepříliš přínosné, a proto od něj upouštím.
Konflikt, cizinci, celebrity a zvyky
Pro potřeby analýzy byly články podle svého obsahu rozděleny do čtyř kategorií, které se vyjevovaly postupně během pročítání textů. Kategorie nejsou vymezeny zcela jednoznačně. Vzájemně se překrývají či dotýkají. Umožňují ale lépe pochopit, jakým způsobem média o muslimech v Čechách referují, vidět to, co je pro ně charakteristické. Je zřejmé, že při čtení jiným autorem by texty mohly být rozděleny podle odlišného klíče.
Články jsou členěny podle dominantních charakteristik obsahu, jež mají společné. První okruh je dán konfliktem (kontroverzí) na pozadí zahraničních událostí či událostí doma, druhý vztahem k celebritám, třetí faktem, že jsou v nich představováni jako cizinci, čtvrtý se vztahuje k islámským náboženským či kulturním tradicím a zvykům.
Konflikt aneb příliš mnoho samozřejmostí
Nejčastěji se média o muslimech v České republice zmiňují v souvislosti s konfliktem, jde o celkem 34 článků. Většina z nich (21 textů) se soustředí na českou muslimskou komunitu v souvislosti s vyhrocenou zahraniční událostí. Tyto události jsou charakterizovány násilím, terorem či sporem, jež hrozí propuknout v násilí či již propukl. Ve sledovaném období se jedná o teroristické útoky v Londýně, násilí kolem karikatur Mohameda otištěných v evropských listech a vynesení rozsudku smrti nad afgánským muslimem, jenž přijal křesťanskou víru. Jednotlivcům z řad českých muslimů je zde dán prostor, ať již formou rozhovoru či komentáře, aby se k situaci v zahraničí vyjádřili.
Důležitým motivem v článcích je především prvek odsouzení násilí:*A co si myslíte o lidech, kteří na protest dobývají ambasády, vyhrožují Evropanům smrtí a pochodují ulicemi?*
To jsou extrémní projevy, které je nutné odsoudit. Nemají žádné opodstatnění, navíc ještě zhoršují situaci. * To si myslíte jako Evropan, nebo i jako muslim?* Jako Čech i jako muslim. Jsem český občan a taky muslim. Takové protesty jsou jednoduše nepřijatelné . (Dánský sýr bych si koupil i teď, 11.2.2006, MF Dnes, Milan Vodička, str. 7, Rozhovor). Dále opakované ujištění, že ze strany českých muslimů násilí nehrozí: Čeští muslimové říkají, že útoky jako v Londýně tady nehrozí. I když jsme pro ně poněkud dekadentní, žije se jim tady dobře. (Žiju jako Čech, cítím jako muslim, 6.8.2005, MF Dnes, Milan Vodička, str.4, rozhovor). Významné jsou také tendence zaměňovat postoj jednotlivce s názorem celé komunity, a to i přes to, že ve většině případů není specifikováno, za koho či ve jménu koho tito „mluvčí“ hovoří: Muslimové: Útoky nečekejte! Titulek (21.2.2006, Liberecký den, Tomáš Lánský, str.15), Pražští muslimové teror odsuzují! Titulek (3.8.2005, Večerník Praha, Jiřina Závodská, str.4). Rituál odsouzení násilí, ujištění o mírumilovnosti a představu o kolektivní odpovědnosti lze vysvětlit i tím, že jsou založeny na skrytém předpokladu o muslimech jako jednolité komunitě, která může být potencionálně nebezpečná. Stereotyp hrozby je zvláště akcentován v článcích, kde muslimové nevystupují jako ti, kdo hovoří, ale jako ti, o kterých se hovoří: Brno od vzniku mešity problémy nemělo Titulek (10.8.2005,Právo, jac,tr, str.21) Přijde útok na Prahu? Nebyl by to žádný div Titulek (10.9.2005, MF Dnes, Viliam Buchert, str.14).
O síle těchto stereotypních mechanismů se lze přesvědčit na případu z domácího prostředí, kdy došlo k automatickému spojení násilného činu s muslimy.4/ Během sporu o karikatury v zahraničí volal anonym na pražské telefonní číslo a vyhrožoval násilím zahraničním studentům v Brně. I když policie neuvedla a později vyloučila spojitost s muslimskou komunitou, novináři postupovali stejně jako při krvavých konfliktech v zahraničí: Anonymní výhrůžky zahraničním studentům vnímá jako snahu o zneužití islámu. Vylučuje, že by něco takového udělal skutečný muslim. (Výhrůžky studentům stále anonymní, 9.2.2006, Právo, Jan Trojan, str.10) Že by ale za telefonní výhrůžkou mohl stát muslim, razantně odmítá Hasan Muneeb z Islámské nadace v Brně. (Byl anonym muslim? Absurdní a nepřijatelné, 8.2.2006, MF Dnes, jaz, str.3). Rituál odsouzení, uklidnění (ze strany českých muslimů se není třeba ničeho obávat) a kolektivní odpovědnosti fungoval i zde.
Přestože v textech vystupují muslimové z Česka a lze zachytit snahu velmi stručně čtenáři přiblížit jejich život a jejich názory (byť spojené jen s vyhrocenými situacemi a pouze na úrovni stereotypních předpokladů): Žije v srdci Evropy, ale většinu času tráví v mešitě. Má problémy s tím, že nevidí dlouhé týdny slunce a nemůže sehnat k jídlu berana (Karikatury Mohameda mě urazily, 11.2. 2006, Rovnost – Deník Znojemska, Pavel Macků, Zbyněk Vičař, str.5), pro média je nejdůležitější samotná kontroverze, nikoli česká muslimská menšina jako taková. Dobrým příkladem je domácí „případ Ovečka“. Na podzim roku 2005 odvysílala česká televize dokument Jiřího Ovečky Já muslim, kde záběry pořízené skrytou kamerou z pražské mešity byly prokládány záběry z teroristických útoků po celém světě. Dokument začal být mediálně poutavý až po hromadném protestu velvyslanců z arabských zemí. Velvyslanci: televizní pořad muslimy poškodil Titulek ( 24.2.2006, HN, Vojtěch Blažek, str.4) Reportáž ze života muslimské komunity vzbudila kritiku arabských velvyslanců v Česku, kteří zaslali stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání i sněmovní mediální komisi. (11.3.2006, LN, čtk, str.4). V tomto případě žádný novinář českého muslima o komentář nepožádal. Jako vyjádření „druhé strany“ zde stačí hlas zahraničních muslimů: „Jejich absurdní spojování s citacemi z koránu je úmyslným pokusem o zkreslení pravdy, o poškození pověsti muslimů a úmyslným pokusem spojovat teroristické zločiny s islámem,“, píše v dopise, jehož kopii mají HN k dispozici, šéf Rady arabských velvyslanců Mansour Kahlid Al Saud. (Muslimové protestují proti filmu v české televizi, 24.2.2006, HN, Vojtěch Blažek, str.1).
Pro články nesoucí konflikt je navíc typické, že mají potenciál získat větší prostor (titulní strana, téma čísla) v jednotlivých periodikách, než ostatní texty týkající se muslimů v Česku a také se oproti nim výrazněji podílejí na tématické agendě deníků. Pouze ve čtyřech případech (2x Strategie, 1x Týden, 1x Reflex) jsou tyto texty publikovány jinde než v denním tisku.5/
Cizinci a problémy v kuchyni
Specifická je ta kategorie článků, ve které jsou muslimové u nás líčeni (21 textů) jako cizinci, kteří v Čechách krátkodobě či dlouhodobě žijí. Zájem novinářů obvykle není dán tím, že dotyčný je muslim, ale tím, že je „cizí“ a pohybuje se v našem „ne-cizím“ prostředí. Články (až na dva) se soustředí na konkrétní příběhy těchto „cizinců“6/ či na příběhy jejich českých životních partnerů: Lékař z Jordánska Titulek (20.4.2005, Vlasta, str.18), Můj život s cizincem Titulek (25.2.2005, Právo, Lucie Jandová, str.18).
Hlavní charakteristikou postav článků je jejich jinakost, jež je potvrzována na úrovni jednoduchých stereotypů: Abdalla i jeho manželka jsou hluboce věřící muslimové, takže například focení ženy nepřipadalo v úvahu. (Česko jako tavící kotel, Magazín Práva, Braunová, Čírtek, Vacková, Kyša, str.8), Byl muslim, což se podle ní projevovalo nanejvýš tím, že nejedl vepřové. (Cizí muži v českých postelích, 20.9.2005, Juicy, Markéta Růžičková, str.116), a to i při snaze představit dotyčného v pozitivním (tj. neproblematickém) světle: „Amadou je strašně tolerantní a přizpůsobivý, přestože je muslim. Nevadí mu tady žít. Sám si udržuje víru a nikoho s ní neobtěžuje,“ chválí kladné stránky černého muže Petra. (Žít s černochem? Vůbec žádný problém, říká brňanka Petra, 24.5.2005, Rovnost, Pavel Mokrý, str.6) Ne, nevadí mi, že tu ženy nechodí zahalené, každý ať má svou svobodu," chichotá se a přes silné brýle sleduje dvě dívky, které v krátkých kalhotách a tílkách venčí psa. (Teplická doba arabská, 13.8.2005, Magazín Práva, Matěj Hušek, str.4)
Jedním z nejčastějších znaků, se kterým je v českých médiích ztotožňován muslim, je vztah k vepřovému a alkoholu. Hasan sám byl muslim natolik ortodoxní, že vyžadoval vepřovou nejméně dvakrát týdně, a jeho sbírku alkoholických lahví vidíte na dokumentární fotografii. (Multikulturní střet v koupelně, 30.6.2005, J.X.Doležal, Reflex).
Jde o silnou symbolickou odlišnost, jež pravidelně vyžaduje ujištění, že jinakost nepředstavuje žádnou „hrozbu“. Poselství skryté v kuchyňských mikropříbězích lze číst i takto: přestože jsou jiní (mohou odmítat vepřové i alkohol), nejsou zase tak nebezpeční, protože jinak jim tu chutná (ujišťují o svém přátelství). Jsem muslim a vepřové maso vůbec nejím. Chci být fit, a tak si odříkám i pivo. Ale včera jsem si například pochutnal na kuřeti na kari s bramborem. Nemám (zde) s jídlem problémy. (Armel Skalnic chce kopat za Mladou Boleslav, 18.1.2006, Boleslavský deník, Josef Štajner, str.20) „Ale česká kuchyně mi také chutná. Neodmítám ani vepřové, a to i přesto, že jsem muslim. Dokonce beru německé partnery na obchodní jednání do nedaleké restaurace, kde připravují výborné vepřové koleno,“ vypráví s nadšením. (Chci ukázat Čechům Afriku, 16.2.2006, HN, Hana Vorlíčková, str.13).
Kromě vnějších popisů odlišnosti se z osobních příběhů přátelských „cizinců“lze alespoň částečně dozvědět o motivaci, jež je vedla k rozhodnutí usadit se v Česku, i o tom, jaké tu mají problémy:
Nepříjemné bylo, když jsme přijeli a začala jsem chodit do školy. Všichni na mě koukali divně a někteří si mysleli, že jsem Romka. Potom, co táta zašel do školy, to bylo lepší. Vím, že se říká - co Arab to terorista, ale tak to není. Raději na nic takového nemyslím. Mám spoustu tolerantních kamarádů, takže žádné nepříjemné zkušenosti nemám. (Jsem muslimka, ale nemodlím se, říká plzeňská studentka, 25.7.2005, MF Dnes, Tomáš Holý, str.3). Tyto pasáže jsou však výrazně v menšině.
Celebrity mimo kontext
Muslimů si čeští novináři všímají také skrze jejich vztah k těm, kteří jsou mediálně známí: herci, modelky, politici (12 článků). Přestože podobné články jsou spíše doménou bulváru a časopisů pro ženy, nevyhýbají se ani deníkům (MF Dnes, Deníky Bohemia a Moravia) či společenským týdeníkům (MF Plus). Jejich novinářská atraktivita spočívá v kouzlu „celebrity“. Fakt, že její (jeho) přítel, otec, manžel je muslim, znamená pouze přidanou hodnotu „exotičnosti“. Články tohoto typu významně pomáhají upevňovat stereotypní představy, které v souvislosti s našimi muslimskými sousedy máme. Zvláště proto, že se obvykle jedná o informace bez kontextu, jež jsou ve formě tvrzení předkládány jako fakta.
I když arabská kultura nepřipouští, aby spolu snoubenci před svatbou bydleli, její partner - přestože je věřící muslim - si na evropské poměry rychle zvykl, a tak spolu necelý rok střídali pronájmy. (Manželství s cizincem, 11.10.2005, Ring, str.22)
Je tu mnohem zásadnější problém: Alp je muslim. Svou víru musí respektovat. A ať už by se Simonou žil kdekoli na světě, ona by se jí musela podřídit, pokud by chtěla být víc než jednou z milenek. Ani velmi tolerantní a světem protřelí muslimové nemohou slevit ze základních pravidel, která určují, jak se má žena oblékat, jak má žít, s kým se může stýkat a jak se má chovat ve společnosti. O výchově dětí nemluvě. (Může mít láska s muslimem happy end?, Story, str.10)
Zvyky a islám
Během kalendářního roku nastávají období, které novináři zaznamenají vždy. Patří k nim i tradiční a státní svátky. Jde o očekávatelné události, jež vyhovují novinářským rutinám a obvykle mají i svoji ustálenou „mediální“ podobu. Článek o náboženských či kulturních tradicích českých muslimů má šanci na otištění tehdy, pokud je spojen s dalším „atraktivnějším“ tématem. Ve sledovaném období je o islámských zvycích (8 článků) informováno především na pozadí křesťanských Vánoc: Muslimové slaví jen svátky své víry Titulek (22.12.2005 Benešovský deník, adm, str.11)., Muslim vítá všechny svátky Titulek (23.12.2005). Povaha sdělení je ovšem čistě informativního rázu: Zhola nic podle předsedy Islámské nadace v Brně Muníba Hasana neříkají křesťanské Vánoce muslimům a zimní svátek nemají. Čeští muslimové se ale připravují na pouť do saúdskoarabské Mekky, která se uskuteční počátkem ledna. (Skončily Vánoce, židům začala Chanuka, Rovnost, Pavel Gajdoš, str.4).
Na začátku roku, kdy média pravidelně zpravují o masové pouti zahraničních věřících do Mekky, vyšel článek: Do Mekky putovali i muslimové z Česka Titulek (12.1. 2006, MF Dnes, vok, str.9) a na podzim: Ramadán je letos nejvyhledávanější slovo světa na internetu (Muslimové na Chomutovsku půst ctí, ale ne vždy ho drží 19.10.2005, CV Týden, šeb, str.4). Zmínky o náboženském životě muslimů či kulturní tradici se jinak ve velmi stručné podobě objevily už jen v textech o výchovných projektech zaměřených na školáky: O patro výše se zase učitelka Libuše Večeřová převléká do originálního arabského šatu. „Nejsem klobouková, ale v tomhle se cítím úžasně,“ pochvaluje si precizně vyšívaný oděv. Vlastně domácí úbor. Darem ho dostala maminka jednoho z žáků, která se provdala za Jordánce Abdallaha Walweela, fyzioterapeuta, který tady vystudoval a s rodinou se usadil v Horce. (Nová škola: Mě si nevšímej, na chvíli jsem žid, 7.1.2006, MF Dnes, Petra Jurčová, str.2).
Články vesměs fungují na principu kalendáře, který připomíná, že dny zvláště označené jsou nějak významné, už ovšem neříká proč. Možnost dozvědět se něco více o islámské tradici nedávají.
Neviditelná menšina-téměř
Střípky informací, které média o českých muslimech nabízejí, zatím připomínají rozbité zrcadlo, z něhož zbylo jen pár více či méně poškozených kousků. Obecně je možné ve článcích vysledovat všudypřítomný stereotyp, který k čitelnému obrazu českých muslimů příliš nepřispívá a jež zřejmě nepřekračuje schematičnost vnímání muslimů ve společnosti jako celku.
Stereotyp je navíc umocněn relativně malým prostorem, jež jim čeští novináři poskytují. Muslimská komunita jako taková zatím není běžnou součástí tématické agendy médií, což může jednoduše souviset i s tím, že počet muslimů v ČR není příliš velký. Na stránky novin či časopisů se dostávají zprostředkovaně, nejčastěji v souvislosti s konfliktem (kontroverzí) či prostřednictvím vztahu Čechů k nim. Muslimové jsou představováni jako cizinci, je zdůrazňována jejich odlišnost, která je vesměs chápána negativně (potenciál hrozby). Kulturní zázemí nebo náboženská tradice není v médiích příliš reflektována. Novináři přitom poskytují jen velmi málo příležitostí dozvědět se o muslimech v Česku něco více. Čtenářům, kteří pravděpodobně vesměs nemají vlastní nezprostředkovanou zkušenost s muslimy, se dostává útržkovitých a ne příliš pozitivních informací (převaha konfliktu) bez hlubšího kontextu. Zneklidňující je zejména důraz na odlišnost, bez dalších možností ji pochopit. Pokud by se podobný způsob informování o českých muslimech prohluboval, pak by mohl bránit v úspěšné integraci této menšiny.
Obsah médií je dán především logikou jejich vnitřního fungování. Selekce zpráv, probíhající na několika úrovních, se řídí sice čistě intuitivními, ale zato vysoce konvencionalizovanými pravidly. Překonat mediální práh pozornosti (tj. získat možnost pro otištění) má jen ta zpráva, která splňuje určitá kritéria, má „zpravodajskou hodnotu“.7/ Velmi důležitá je také možnost dramatizace a zřetelný konflikt, podobně jako personalizace zpráv, neboť ty především nesou příběh, jež je pro podobu médií určující. To samo o sobě vede k velké stereotypizaci obsahu mediálních produktů. Bez vnějšího tlaku není tedy příliš pravděpodobné, že by novináři začali o českých muslimech brzy vyprávět jinak.
Odpověď na základní otázku této analýzy, jaký je mediální obraz českých muslimů, je tedy: ne příliš zřetelný. Přesto dává tušit tendence, které se mohou významně projevit v budoucnosti. Zvláště bude-li počet muslimů v zemi stoupat či se do českého prostředí přenese některý ze zahraničních konfliktů. V tom případě lze předpokládat, že zájem o zdejší muslimskou komunitu v médiích výrazně stoupne. Nedá se ovšem příliš předpokládat, že by se zásadním způsobem a „sám od sebe“ změnil charakter a způsob informování o této menšině. Alespoň pokud se nezvýší úroveň obecného povědomí ( což je možné jedině intenzivní osvětou) o této komunitě v celé společnosti.
Poznámky
Tato analýza byla vytvořena za finanční pomoci Evropské unie. Za obsah je výhradně odpovědné Multikulturní centrum Praha a nelze jej v žádném případě považovat za názor Evropské unie.
