Islám a média v USA

K těm, kdo budují negativní obraz islámu řadí muslimští kritici nejen velká média, ale i akademický orientalismus (Bernard Lewis) a řadu think-tanků jako WINEP (Washington Institute for Near East Policy), Freedom House a MEMRI (Middle East Media Research Institute). Diskuse o stereotypech v médiích a masové kultuře a ignoranci většinové společnosti k islámu navazuje na populární Saídovu kritiku orientalismu. Nejde však jen o islám, strany zúčastněné v boji o mediální portrét islámu v USA mají vlastní politickou agendu (zmíněné think-tanky i islámská lobby).

 

Je bohužel pravdou, že mnoho novinářů o muslimech referuje pomocí negativních stereotypů, na druhou stranu však má velká část muslimů tendenci zavádět apologetickou normu „stereotypu pozitivního“. Pro část muslimů dodnes zůstávají problematická témata (lidská práva, genderové vztahy, náboženský pluralismus, či „islámský“ terorismus atd.) tabu a teprve nedávno se začaly ozývat menšinové hlasy liberálních a progresivních muslimů, kteří tato témata otevřeně analyzují a kritizují „zevnitř“ z vlastní islámské perspektivy.

 

Není překvapivé, že tyto iniciativy vycházejí často ze Spojených států a jejich vliv se šíří především po internetu (Ijtihad.org, MuslimWakeUp.com, Pmuna.org). Reformisté a intelektuálové nebo agnostici vycházející z islámské tradice totiž na Blízkém východě nemají snadný život, jsou obětí cenzury, perzekuce nebo náboženského fanatismu (exulanti Abú Zayd, Tasleema Nasreenová, zavražděný Farag Fouda, Salman Rushdie).

 

Od bulvárních amerických médií lze těžko čekat, že někdy budou psát kvalitní články o islámu. Přes zvýšený počet trestných činů motivovaných nenávistí k náboženství nebo etniku jsou však trendy ve vývoji veřejného mínění o islámu v USA mírně pozitivní - podle průzkumů PRC (Pew Research Center) počet respondentů s „pozitivním pohledem“ na islám stoupl o 10% (od března 2001 do roku 2005). Po 11. září nepochybně stoupla obecná informovanost o islámu (Korán i studie o islámu se staly po útocích bestsellerem) a více lidí rozlišuje mezi islámem a islámským extremismem.

 

V amerických médiích muslimové sledují dvě věci – zprávy o muslimské menšině (americký islám) a mezinárodní zpravodajství týkající se islámu na Blízkém východě. Zpravodajské pokrytí domácí muslimské menšiny je přitom ve srovnání s informacemi o islámu blízkovýchodním vedeno ve výrazně pozitivnějším duchu. Je tomu tak i díky mediálnímu aktivismu muslimských a etnických organizací jako CAIR (Council on American-Islamic Relations) a ADC (American-Arab Anti-Dicrimination Committee)- poskytování komentářů z „muslimské perspektivy“ i kritika médií a petice proti údajnému islamofobnímu či zaujatému obsahu zpravodajství. Islámští aktivisté v USA se naučili velmi efektivně využívat První dodatek ústavy a demokratické metody protestů proti diskriminaci. Na nedostatcích v kvalitě zahraničního zpravodajství z Blízkého východu pak mají podíl vedle politických a ideologických tlaků i objektivně existující obstrukce (neochota institucí poskytovat interview nebo strach vyjádřit svůj názor, různé zákazy a povolení nebo nejistá bezpečnostní situace).

 

Kdo mluví za muslimy?
Co vlastně muslimové chtějí, aby se o nich psalo? Kdo má právo a autoritu mluvit jejich jménem a budovat „muslimské PR“? A do jaké míry to zasahuje do svobody projevu a náboženství? Jak by západní média měla nakládat s „islámsky citlivými“ tématy jako prorok Muhammad? Měla by respektovat partikulární náboženská tabu ve veřejném prostoru?

 

Nutno zdůraznit, že muslimové jsou obecně citlivější vůči náboženským symbolům. Řada z nich se například připojila ke katolickým protestům proti hře Corpus Christi Terrence McNellyho (kde byli Ježíš a apoštolové pojati jako homosexuálové a příběh se odehrával v současném Texasu). Najdeme spoustu konzervativních hodnot, za jejichž prosazení vytváří koalice s církvemi proti sekularizačnímu proudu. Šejch Ihsanoglu, ředitel OIC (Organizace islámské konference) vyzýval během krize s dánskými karikaturami k přijetí mezinárodní legislativy proti „hanobení náboženství a proroků“. Případy karikování islámu nejsou novinkou – kauza internetové stránky SuraLikeIt (karikatury na koránské súry) nebyla tak medializovaná (dalo by se říci – nenašla svého imáma Abú Labana, kterému se podařilo vyrobit z karikatur problém mezinárodních vztahů) zafungovala ale ruka trhu – poskytovatel webu (ISP) stránku uzavřel kvůli obavám z bojkotu muslimských klientů.

 

Nedávné násilí kolem karikatur nebylo něčím pro muslimy charakteristickým. Spektrum reakcí bylo daleko širší - libanonský muftí šejch Kabbání nepokoje odsoudil, liberální muslimové v USA označili násilí kolem karikatur za stupiditu a vandalismus srovnatelný s fotbalovým chuligánstvím. Konference části muslimských duchovních (organizace Al Ittihád Ad Dawlí lil-Ulamá Al Muslimín vedené šejchem Qaradáwím) konaná v Manámě na Bahrajnu krátce po krizi s karikaturami má větší výpovědní hodnotu o snaze islamistů ovlivňovat celkový styl, jakým je v západních médiích s islámem nakládáno. Agenda konference úzce souvisela se strategií daawy (misie) na Západě a její závěry jsou pro pojetí svobody projevu a blasfémie důležitější než pálení dánských vlajek před kamerami CNN. Na otázku, zda by média měla dávat větší prostor „islámskému pohledu“, je jasná odpověď. Nepochybně ano, ovšem tento prostor by měl odrážet názorový pluralismus uvnitř islámu a často antagonistické hlasy různých muslimů. Zatím se publicita dostává jen těm, kteří nejvíc křičí a podpalují ambasády.

 

Autentičtějším hlasem muslimů jsou přitom nejrůzněji tématicky i teritoriálně orientovaná tištěná, vysílaná i elektronická média.

 

Islámská média a daawa (misijní aktivita)
Budování islámských médií v Evropě i USA mohutně podpořily ropné monarchie Zálivu. Musely se ale spolehnout na out-sourcing lidských zdrojů, a tak byly tyto instituce často obsazeny lidmi blízkými Muslimskému bratrstvu a Džamáat-e Islámí. Od 80 tých let byly založeny desítky nakladatelství islámské literatury a mediálních firem (některé se prezentují jako islámské nadace (waqfy) např. NAIT patřící pod největší islámskou organizaci v USA ISNA (Islamic Society of North America). Toto období bylo také érou rivality mezi íránskou revoluční propagandou a saudským proudem daawa aktivit. Stranou nezůstávali ani „heretici“ - mezi ty s nejdelší misijní zkušeností patří Ahmadíjové, jejichž televize „Al Islam“ dnes vysílá ze 3 satelitů a na internetu. Prvním muslimským periodikem v USA byl jejich Muslim Sunrise a Ahmadíjovská misie byla klíčová pro vznik afro-amerického islámu. Skutečný mediální boom přinesla 90. léta a elektronická média a internet, která při minimálních nákladech umožnila maximální propojení a publikační činnost nejrůznějším skupinám. Vznikly tisíce webových stránek s islámským obsahem, které umožňují prezentovat názory nejrůznějším skupinám, sektám a individuím v podstatě bez cenzury (i když v poslední době jsou intenzivní pokusy o regulaci vzhledem k internetové kriminalitě). Mezi prvními byly internetové stránky íránského Qomu. Mainstreamová sunna trochu zaspala, ale dnes mají své weby všechny proudy od oficiálního wahhábismu po liberální skupiny, islámské anarchisty, sekularisty, islámské intelektuály a džihádisty. Zároveň neomezené prostředí internetu prohloubilo problém absence závazné náboženské autority u sunitských muslimů, který už poměrně dlouho řeší komunity žijící na Západě.

 

Vysílaná média a internet jsou v USA ideálním nástrojem daawy. Spuštěno bylo například TV vysílání American Muslim Hour, radioIslam patřící firmě SoundVision, internetové vysílání IBN provozované Islamic Media Foundation. IBN není etnické médium, má za cíl „sdílet vedení Boží (hudá)“ a „přikazovat dobré a zakazovat zavrženíhodné“. Zavádí dokonce do vysílání kritéria halál a harám –např. diskutuje o rozsahu a druhu hudby přípustné ve vysílání, svým programem se v praxi hlásí k principům Charty islámských masmédií z konference v Jakartě. První celostátním kanálem se v roce 2004 stala Bridges TV. Její zástupci tvrdí, že financování kanálu pochází výhradně z USA a jejím posláním je „oslavovat islámskou diverzitu“ a bourat stereotypy o muslimech.

 

Největším islámským internetovým portálem v Severní Americe je Islamicity.com spojený s informačním portálem iViews.com, který analyzuje události v USA“z muslimské perspektivy“ a je velmi kritický k americké politice na Blízkém východě. Dalším významným projektem je Islamicfinder.com, portál s islámskými prameny, který funguje i jako celosvětový muslimský adresář. Zajímavým znakem islámských portálů tvořených v USA je kombinace funkce náboženského portálu se zpravodajským serverem a sociální a psychologickou poradnou. Mají méně právního obsahu a místo klasických islámských žánrů jako chutba (kázání) a fatwa (právní doporučení) používají spíše články a analýzy. Relativně nejnovějším fenoménem jsou islámské chaty a bloggy, které potvrzují rostoucí interaktivnost islámu na internetu. Američtí konvertité také otevřeli islámská tabu v otázkách genderu a sexuality na portálech jako Queer Jihad - nepochybně jedné z nejprovokativnějších stránek s islámskou sebeidentifikací na webu. Surfování islámskou virtuální realitou poskytuje alespoň základní představu o pluralitě islámské identity a o konkurenčních hnutích v islámu a dekonstruuje jak stereotypy západních médií o násilnickém a zaostalém islámu, tak mýty propagované konzervativním salafismem o jediném pravém a čistém islámu, jehož vize nahání lidem na Západě strach.