Praha, etnika a cizinci

Praha a cizinci v meziválečné Praze (rozhovor)
Praha jako etnicky nejstejnorodější metropole Evropy?


Praha a cizinci v meziválečné Praze, rozhovor s profesorem Jiřím Musilem o ukrajinské a ruské emigraci, 8. června 2004, Varšava
Marek Čaněk

Vy jste dlouhodobě spjat se Středoevropskou univerzitou v Praze, Budapešti a také ve Varšavě. Její prvotní existence v Praze je už historií. Zajímalo by mě, jestli je podle Vás možné zasadit ztrátu této univerzity do kontextu vývoje Prahy ve 20. století z hlediska soužití kultur a přítomnosti cizinců?

Já si myslím, že to ztráta nesporně byla. V diskusích kolem té školy a ve snaze jí udržet jsem zdůrazňoval to, že se Praha, zejména po roce 1918 zcela vědomě a hodně z iniciativy prvního prezidenta republiky Masaryka, snažila stát se mezinárodním kulturním a výchovným centrem, což se hodně dařilo. Bylo to i kvůli tomu, že se mohlo navázat na určitou tradici. Praha měla dvě univerzity, českou univerzitu, ale měla i německou univerzitu. Ta byla mimochodem mimořádně zajímavá. Co se týče toho německo-židovského živlu, už před válkou bylo v Praze hodně německých gymnázií a to na slušné úrovni. A po roce 1918 se to ještě více obohatilo díky tomu, že se Praha stala jedním z center ukrajinské a ruské emigrace. Už se skoro zapomnělo, že v Praze byla ukrajinská univerzita, a že jí vedl člověk, který se později stal vysokým politikem tehdy krátce existující samostatné Ukrajiny, že je v Praze dosud hojně navštěvovaný archiv ukrajinský a že Praha fungovala jako takové druhé centrum ukrajinské kultury.

Zmínil jste také ruskou emigraci po roce 1918.

Ano, Praha byla centrem i pro určité složky ruské emigrace. Ta ruská emigrace se politicky členila, konzervativci šli do Bělehradu, zčásti také do Paříže. Berlín byl místem pro emigraci, která váhala, jestli má zůstat na Západě nebo ne a z části lidé z Berlína také vraceli. Byl to logický výběr díky Masarykovým kontaktům s přáteli v Rusku. Praha byla spojena s esery, to jest se sociálními revolucionáři a také se sociálními demokraty. Do jisté míry také s těmi konstitučními demokraty Miljukova. Ale především co se týče těch eserů a sociálních demokratů si myslím, že se Masaryk snažil udělat z Prahy centrum, odkud by se pak později, on v to doufal, tato sociálně-liberální skupina vracela zpět do Ruska. Proto se jim v Praze snažil vytvořit podmínky. Z toho důvodu šli přes Prahu takoví lidé jako Pitirim, Sorokin a jim podobní, kteří zde našli první místo existence. Uvažovalo se i o založení ruské univerzity v Praze a samozřejmě, že zde existovalo ruské gymnázium. To bylo nejdříve v Moravské Třebové. Vedle toho Praha samozřejmě měla anglické a francouzské gymnázium a také francouzské školy základní. Jinak tu byla převaha škol českých a německých, v Praze byla například mezi válkami čtyři německá gymnázia. Plus ještě ta německá univerzita. Vycházely tu jedny z nejlepších německých novin, Prager Tagblatt. Max Brod byl jejich redaktorem. Psali tam i čeští autoři, byla to ohromná komunikace. I když je pravda, že už v meziválečném období se tyto dvě komunity, česká a německá, téměř úplně odcizily. Existovaly paralelně, možná kromě takových lidí jako byl Peroutka nebo Čapek a to jen do jisté míry. Ale ten kontakt s německou intelektuální pražskou elitou, která byla nesmírně zajímavá a silná, už tehdy umřel.

Čím si to vysvětlujete?

Nacionalismem. Z obou stranu. Češi byli soustředěni, když použiji Peroutkových slov, na budování státu. Byli velice optimisticky přesvědčeni o tom, že dělají nový a dobrý stát. Zatímco například Kafka se díval s jistou skepsí na vznik Československa. Na druhé straně jiní židovští intelektuálové poměrně brzy pochopili, že je to liberální stát, ve kterém se jim může dařit lépe než v sousedních zemích a měli pravdu, protože velice brzy začali studenti z Polska i Maďarska studovat v Praze. V Budapešti byl numerus clausus, který vylučoval mladé židy ze studia na univerzitě. A podobně víme o případech, kdy polští židé překračovali ilegálně hranice, aby u nás mohli studovat. Další příklad toho kosmopolitismu nebo internacionalismu Prahy vyplývá z toho, že se stala místem politického azylu z mnoha zemí, ve kterých kolem nás vznikaly fašistické nebo nacistické režimy. Například zde bylo sídlo rakouské sociální demokracie po pravicovém puči ve 34. roce. Vznikl rakouský fašismus a rakouští sociální demokraté se usidlují v Brně. Podobný máte příklad s německou sociální demokracií, která stěhuje část své organizace do Prahy, nemluvě o intelektuálech jako byli Thomas Mann, Heinrich Mann, Kokoschka z Rakouska. To je známá historie. Prostě Praha tehdy fungovala jako Vídeň později po roce 1955. Ta se tehdy stala útulkem pro emigranty ze sovětského bloku, pro lidi z Prahy, z Polska, samozřejmě z Maďarska. Spousta rakouských komentátorů jsou vlastně Maďaři, Lendvay a podobně. To byla trochu delší odpověď, ale já jsem přesvědčen, že by se to v Čechách mělo neustále připomínat.

Jak byla tehdy přijímána ruská nebo ukrajinská imigrace?

Byla přijímána celkem dobře. Já myslím, že vůči nim nepanovala žádná zaujatost. Nezapomeňte, že zde existovala velice silná skupina ruských legionářů, která měla velký vliv. Byla to nejsilnější složka legionářské obce, samozřejmě v armádě, ale i mimo ni. Její vliv se projevoval i v sympatiích k ruským emigrantům a legionáři sami často měli za manželky ruské ženy. Například generál Červinka. Také existovala sympatie k Rusům, která byla v lidových vrstvách založená na takovém tom naivním panslavismu.

Překvapuje Vás dnešní negativní reakce k Ukrajincům?

Je to typická reakce bohatšího etnika vůči chudšímu, které přichází pracovat v zaměstnáních, která jsou často velice nekvalifikovaná a také se jedná o určité zapomnění minulosti. Diskontinuita paměti je strašně velká. Ještě bych v této souvislosti řekl jednu věc. Před první válkou působilo mnoho českých průmyslníků na Ukrajině, kde zakládali cukrovary a pivovary. Byla to země investic, kde český kapitál investoval. O Ukrajinu byl zájem. Tohle je samozřejmě všechno pryč. Zhroutilo se to a řekl bych, že v dlouhodobé perspektivě je to pro Česko jistá ztráta. Ukrajinci mají dneska status gastarbeiterů, jako měli v Německu po určitou dobu Jihoslované nebo Italové. Ta o něco bohatší komunita se na ně dívá spatra. Má nad nimi jistý pocit povýšenosti. Velice často se zapomíná, že například mezi Ukrajinci na lepších pracovních postech jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří bojují o základní existenci. Je to efekt toho, že Česká republika byla dlouho uzavřená a že lidé vůbec nechápou, že je toto pravděpodobná budoucnost Evropy, kdy lidé budou žít v různých zemích a že se ty země stanou národnostně heterogenní.

Myslíte, že je soužití kultur třeba v té Praze ztracenou zkušeností? Předpokládám, že pro Vás asi ne.

Pro mě ne. Já znám dokonce hodně Ukrajinců intelektuálů, je nutno říci, že žijí na Západě, kteří o nás píší. Takový profesor Szporluk napsal krásnou knížku o Masarykovi, oni píší o Češích s velikými sympatiemi. Ví, co pro ně v tom dvacetiletí Češi udělali. Je pravda, že v roce 1945 hodně Ukrajinců emigrovalo dál na Západ a udělali správně. Báli se NKVD, která hodně těch lidí, co tu zůstali, pozatýkala a deportovala do gulagů. Také tu ukrajinskou část emigrace jsme tedy ztratili. Je to veliká škoda, protože nejsou tak daleko. Takový Lvov, dnes Lviv , je město, které mělo malinko podobné osudy jako Praha. Byly ještě tragičtější v tom smyslu likvidace etnik. Z původního židovsko-polsko-ukrajinského města dnes zůstalo jen to ukrajinské. Je zajímavé, že je to takové západně orientované město pod vlivem katolicismu. Je to západ Ukrajiny, kde je určité napětí vůči té východní části.

Mluvil jste převážně o minulosti. Jak vidíte budoucnost Prahy?

Já si myslím, že Praha má šanci to obnovit. Jednou dobrou stránkou, která zůstala v tom poměru k etnikům, je vztah ke Slovensku a Slovákům. Řekl bych, že ten je vynikající. To se udrželo a jedná se dnes o harmonický vztah. Jako by to rozdělení zlikvidovalo ty animozity a vytvořilo předpoklad vztahu rovného s rovným a zároveň takový pocit vzájemných sympatií. Slovenská složka v Praze je velice silná, intelektuálně a kulturně. Je to cítit. Ona je dynamická, svým způsobem otevřenější. Není to klasická emigrace, ale spíše kvazi-emigrace. Já nevím, jak se v Praze cítí, ale myslím, že dobře.



Praha jako etnicky nejstejnorodější metropole Evropy? (Příloha "Cizinec nebo našinec" v Respektu č. 26, 23.-29.6. 2003)
Jiří Musil

Velká česká města jsou dnes ve srovnání s většinou evropských měst docela zvláštní - jsou etnicky a nábožensky neobvykle stejnorodá.

Česká rarita

Co pokládá většina Čechů za běžné je z pohledu urbánní sociologie i historie této země rarita. Dokládají to statistiky o národnostním složení obyvatelstva Prahy, Brna či Olomouce ve třicátých letech: jen v Praze tehdy žilo zhruba 41 tisíc Němců, 35 tisíc Židů a další národnostní společenství jako Jihoslované či Bulhaři. Byly zde i menší kolonie Italů a Francouzů a také ruská, ukrajinská, německá a rakouská emigrace. Praha byla v té době typickou evropskou metropolí a tato poměrně pestrá národnostní struktura se projevovala výrazně v bohatství kulturních institucí, škol, novin, klubů, ale také v existenci městských částí obývaných převážně určitým etnickým společenstvím: Josefov jako židovská čtvrť, německé čtvrti u Hlavního nádraží a na dnešním Janáčkově nábřeží, nebo bulharská kolonie v Bráníku. To vše se díky holocaustu, emigraci Židů a odsunu Němců po roce 1945 zcela změnilo. V roce 1961 tvořili Češi a Slováci 98,9% obyvatel Prahy. Město se stalo pravděpodobně etnicky nejstejnorodější metropolí Evropy.

Otisk různorodosti...

K základním charakteristikám měst všech kultur a historických období patřil vždy rys právě opačný: různorodost a pestrost jejich obyvatel. Rozdílná povolání, řemesla, náboženství či společenské postavení se promítala i do uspořádání měst. Italský pojem ghetto pro prostorově i sociálně oddělené čtvrti obývané Židy charakterizuje evropské středověké město. Obdobu najdeme v historii staré Číny, kde existovaly městské enklávy obývané muslimy s podobnou funkcí jakou měli Židé v Evropě, tj. obchodování s penězi. Také v Indii je ještě dnes řada měst rozdělena podle kast do oblastí, mezi kterými není snadný pohyb. Sociální distance mezi vysokými a nízkými kastami, mezi Parsy, Hindy, muslimy či křesťany, je udržována kulturními normami, a málokdo chce bydlet mimo svou etnickou komunitu.

...a jeho extrémy

Nakolik silně může ovlivnit kulturní členění obyvatelstva měst jejich prostorovou strukturu, je patrné z příkladu Jeruzalému či kyperské Nikosie. V prvním z měst vznikla dvě oddělená obchodní centra: jedno židovské a druhé palestinské. Nikosie je zase rozťatá ostnatými dráty oddělujícími řecky a turecky mluvící obyvatelstvo, kde jsou jedním z mála společných prvků vodovod a kanalizace.Takové extrémní případy oddělení kulturních komunit se v mírnější podobě se vyskytují i v současné Evropě. Konflikty mezi Srby a Albánci v Kosovu jsou českému čtenáři dostatečně známé. V severoirském Belfastu bychom zase našli čtvrti Shankill a Clonard, v zájmu bezpečnosti oddělené zdmi. V první žije 99% protestantů a v druhé zase 98% katolíků. Jedni jako druzí používají k cestám do středu města zastávky autobusů ve vlastní čtvrti, byť jsou mnohé podstatně dál než ty ve čtvrti sousední.

Většina měst nepředstavuje naštěstí výše zmíněné extrémy, přesto obvykle nesou otisk kulturního členění svých obyvatel: ve větších francouzských městech se dnes běžně setkáváme s enklávami muslimských přistěhovalců ze severní Afriky, v Německu zase s rozsáhlými čtvrtěmi obývanými Turky. V této zemi jsou jedinou analogií podobné etnické segregace rómské čtvrti, např. v Ústí nad Labem, Teplicích, Mostu či Ostravě.

Zpátky k normalitě

Hlavní město České republiky se v posledním desetiletí začíná vracet k normálnímu typu evropské metropole. K tomu patří i růst kulturní různorodosti jejích jednotlivých částí. V Praze dosud neexistují rozsáhlé čtvrti obývané etnicky stejnorodým obyvatelstvem a je docela nepravděpodobné, že by k tomu mělo v nejbližší budoucnosti dojít. Je však zapotřebí se na takovou možnost připravit – už dnes existují náznaky, že v některých pražských sídlištích vznikají malé enklávy Vietnamců, jinde Rusů a snad Číňanů. Jako urbánní sociolog bych chtěl upozornit na to, že někdy dochází k takovému koncentrování etnik v důsledku otevřené diskriminace ze strany měst a celé majoritní společnosti.

Do značné míry je ovšem toto soustřeďování spontánní. Lidé se v takových komunitách cítí „mezi svými“, bezpečnější a spokojenější. Je to spojeno často s možností nakupovat potraviny a jiné zboží, na které jsou zvyklí, navštěvovat vlastní modlitebny a někde i školy. Zkušenosti zemí jako Kanada, nebo Holandsko, které praktikují urbánní multikulturalismus, svědčí o tom, že toto řešení je asi nejen nejhumánnější, ale i nejpraktičtější.