Perspektivy interkulturní mediace v českém prostředí

Úvod

Ačkoliv má Česká republika poměrně krátkou historii imigrace, pociťují její političtí reprezentanti i obyvatelé společenské, kulturní a demografické změny související se zvýšenou migrací do země. Soužití v etnicky pestřejší společnosti klade na její členy zvýšené nároky na toleranci, komunikační dovednosti a respekt k jinakosti. Nese s sebou zvýšené riziko potencionálních i reálných konfliktů vyplývajících z předsudků většinové veřejnosti vůči migrantům a jiným kulturám a naopak.

V zemích s delší migrační historií se jako jeden z konceptů veřejné politiky etablovala disciplína s názvem interkulturní mediace, která má sloužit coby nástroj prevence a intervence v oblasti konfliktů interkulturního rázu a podpory sociální soudržnosti interkulturně rozmanité společnosti. Toto pojetí však svým obsahem a úkoly výrazně přesahuje české pojetí termínu mediace, který je zaměřen na oblast mimosoudního řešení konfliktů a oblast soukromého práva. Cílem našeho příspěvku je reflektovat potřebnost a legitimitu ukotvení interkulturní mediace  v české praxi v oblasti veřejného práva a integrační politiky státu a obcí a také zdůraznit specifičnost interkulturní mediace. Zaměříme se také na výzvy etablování interkulturní mediace v českých podmínkách. Příspěvek autorky píší z perspektivy nevládních organizací, které se věnují integraci migrantů v České republice. [1]

V první části textu se věnujeme popisu migrační situace v České republice coby klíčovému východisku pro úvahy o legitimitě uplatnění interkulturní mediace v českých podmínkách. Následuje kapitola pojednávající o cílech a obsahu interkulturní mediace, přičemž pozornost věnujeme také českému pojetí významu pojmu mediace. Tematizujeme roli interkulturního mediátora a etické aspekty související s výkonem této profese. Článek obsahuje také stručné uvedení do zatím krátké historie etablování profesí, které se už na uplatňování principů interkulturní mediace v ČR vlastně podílejí. V závěrečné kapitole se pak zabýváme výzvami na straně českého systému, které mohou ovlivňovat úspěšnost procesu etablování interkulturní mediace u nás.

Migrační situace v České republice

Do 90. let 20. století patřila Česká republika mezi vystěhovalecké země s převahou ekonomické emigrace a politického exilu. [2] Téma přistěhovalectví je pro českou společnost poměrně nové. V době socialismu v podstatě neexistovala spontánní imigrace do naší země a řadíme se stále k víceméně etnicky homogenním státům. V roce 1990 bylo v ČSFR registrováno celkem 35 198 cizinců s povoleným pobytem, v roce 1999 zde žilo legálně již 228 862 cizinců. Ve zprávě OECD o sociální a ekonomické situaci v členských zemích, publikované v roce 2006, se konstatuje, že ČR v letech 1992 – 2002 byla ze všech zemí OECD zemí s největším přírůstkem cizinců. I přesto, že je nárůst imigrace významný, podíl cizinců na celkovém počtu obyvatel v ČR zatím nedosahuje průměrné hodnoty v tzv. starých zemích EU, která činí 8 - 10 %. V roce 2013 se podíl cizinců v populaci pohybuje okolo 4,2% (cca 440 000). [3] Česko je cílem zejména ekonomické migrace, což odpovídá i věkovému složení (polovina migrantů je ve věku 20-39 let, podíl dětí a seniorů je zatím zanedbatelný). Cizinci se v ČR začínají postupně usazovat a přibývají zde migranti druhé a třetí generace [4], z nichž někteří mají již české občanství. V roce 2000 měla trvalý pobyt 20% cizinců, v roce 2013 už 51%. Početně jsou zde nejvíce zastoupeni občané Ukrajiny – 109.316, Vietnamu – 57 178, Slovenska – 88 162, Ruské federace – 33 387 a Polska – 19 317. <[5]

Vývoj imigrační a integrační politiky je primárně stanovován transpozicí závazných komunitárních dokumentů. Domníváme se, že autonomní česká migrační a integrační politika je spíše reaktivní povahy a nevyznačuje se jasnou strategií a konzistencí. Stále je na okraji zájmu politiků a chybí celková formulace koncepce přistěhovalectví. Kontext migrace jako řešení stárnutí populace a krize důchodového zabezpečení je spjat se snahou chránit národní zájmy -tj. bezpečností a ochranou trhu práce před cizinci. Koordinátorem integrační politiky, která se k interkulturní mediaci vztahuje, je Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky (dále v textu OAMP MVČR). Hlavním politickým dokumentem pro její realizaci je Koncepce integrace cizinců, která byla přijata usnesením vlády ČR ze dne 11. prosince 2000 č. 1266. Vycházela ze Zásad koncepce integrace cizinců na území ČR přijatých usnesením vlády ČR ze dne 7. července 1999 č. 689. Úkoly pro realizaci integrační politiky v roce 2013 přináší Usnesení vlády ČR ze dne 16.1.2013 k Postupu při realizaci aktualizované Koncepce integrace cizinců — Společné soužití v roce 2013. V tomto dokumentu [6] se uvádí, že záměrem veškerých integračních opatření je docílit oboustranně přínosného soužití nově příchozích i obyvatelstva přijímající země. Integrační politika musí flexibilně reagovat na nové skutečnosti a potřeby, a to jak cizinců, tak i české společnosti, podporovat sociální soudržnost země a posilovat vědomí vzájemné propojenosti migrace a integrace se sociálními, kulturními, ekonomickými a politickými aspekty života společnosti. Cílem integrace je dosáhnout nekonfliktního a oboustranně uspokojivého společného soužití, vzájemného poznání a porozumění mezi cizinci i společností, ve které žijí, umožnit cizincům, aby byli schopni důstojného a samostatného života během svého pobytu v České republice Záměrem všech aktivit integrační politiky je předcházet vytváření uzavřených komunit imigrantů, společenské izolaci a sociálnímu vyloučení cizinců.

Tyto cíle implicitně potvrzují důležitost interkulturní mediace jako nástroje integrační politiky státu. V prioritách integrace v oblasti orientace cizince ve společnosti Koncepce pro rok 2013 navíc explicitně uvádí na straně 11, že „cílem je prostřednictvím dotačních řízení a/nebo výzev v rámci fondů EU zajistit asistenci cizincům prostřednictvím NNO za součinnosti tzv. interkulturních mediátorů a tlumočníků při vyřizování pobytových náležitostí na pracovištích OAMP (MV).“

Toto opatření reflektuje například činnost nevládních organizací na pracovištích OAMP a současně otevírá možnost pro širší pojetí uplatnění interkulturních mediátorů. Přínosy a úskalí narůstající sociokulturní diverzity společnosti a nástroje podpory soudržnosti se postupně začínají diskutovat a zejména nevládní organizace jsou aktivními aktéry na poli integrace migrantů. Je však nutno poznamenat, že reálně integrace migrantů není součástí mainstreamové sociální politiky státu, MPSV od předání agendy integrace zpět na MVČR v roce 2008 oblast integrace cizinců řeší velmi okrajově a dobrovolně nenárokuje finanční prostředky ze státního rozpočtu na integraci. [7] Téma integrace migrantů a posilování sociokulturní soudržnosti společnosti by však mělo být prioritním horizontálním tématem všech veřejných politik našeho státu.

Modely a pojetí interkulturní mediace [8]

Pojetí mediace v českém kontextu

V českém kontextu je od 1.9.2012 význam mediace explicitně definován v Zákoně č.202/2012, Sb., o mediaci, kde se mediací rozumí postup při řešení konfliktu za účasti jednoho či více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi stranami v konfliktu s cílem dosáhnout smírného řešení jejich sporu a uzavření mediační dohody. Mediátor je podle zákona fyzická osoba zapsaná v seznamu mediátorů, přičemž tento zápis je podmíněn několika okolnostmi. Mediátor musí být bezúhonný (bezúhonnost se dokládá výpisem z rejstříku trestů), musí být absolventem vysokoškolského magisterského programu a složit na Ministerstvu spravedlnosti mediátorskou zkoušku. [9] Podmínkou úspěšnosti celého procesu je dobrovolnost, soukromá povaha setkání, uzavření formalizované dohody a nestrannost mediátora. Proces mediace nesleduje zájmy veřejné, ale ryze soukromé povahy. [10]

Pro účely našeho textu je podstatné, že mediace je nyní v českém prostředí legislativně ukotvená v oblasti mimosoudního řešení konfliktů, má tedy velmi úzkou vazbu na svět práva, ačkoliv původní význam slova mediace tento rámec výrazně převyšuje. [11] V kontextu výše popsaných sociálních, kulturních a demografických změn souvisejících s migrací do České republiky vyvstává otázka, zda jsou mediátoři tak, jak jejich kvalifikaci definuje zákon o mediaci, připravení na témata, která přináší interkulturní mediace a zda je tento zákon aplikovatelný v oblasti veřejné politiky.

Pojetí interkulturní mediace

Na tomto místě bychom rády zdůraznily jeden ze základních rozdílů mediace v pojetí mimosoudního vyjednávání a interkulturní mediace. Interkulturní mediace a její metodologie není explicitně vázána pouze na situace konfliktu. Řekněme, že její rámec je poněkud širší a spadají do něj také aktivity, které ve společnostech etno-kulturně rozdílných vedou ke vzájemnému sbližování a poznávání rozdílných kultur, zdůrazňování pozitivních aspektů kulturní diverzity a obecné vytváření mírových hodnot v podmínkách rovnosti. Takovou mediaci nazýváme preventivní a jde o aktivity orientované na předcházení konfliktu. Ve své nejširší rovině si interkulturní mediace klade za cíl celkovou transformaci společnosti právě směrem k aktivnímu občanství (transformační/kreativní mediace) [12]. 

Interkulturní mediace kromě migračního kontextu také vymezuje kontext interkulturality. Giménez [13] zdůrazňuje, že interkulturní mediace vychází z konceptu interkulturní společnosti, která je jedním z modelů v řízení kulturní diverzity. Mezi tyto modely patří diskriminační (koloniální praktiky), segregační (zřízení apartheid) a asimilační (Romové v ČR v době komunismu), model pluralitního multikulturalismu (integrační politiky např. Nizozemsko, Velké Británie, Švédska 70.-90. léta 20.století), ve kterém dochází k uznání diverzity a nároku všech na rovnoprávné zacházení. Rozdílné kultury vedle sebe existují v rámci jedné společnosti pokud možno v nekonfliktních a rovnoprávných podmínkách. Cílem interkulturní společnosti je však více než pouhá koexistence na jednom území. Jde o vzájemné soužití a spoluvytváření jedné společnosti, jde o vzájemné vztahy, dialog, poznávání se a vzájemné učení od tzv. „jiných“. [14]

Interkulturní mediace může být definována různými způsoby. Za zásadní však považujeme zmínit pojetí, které jako dělící kritérium vnímá procesní nastavení mediace. To může být buď tzv. západní, nebo tradiční. [15] Kategorie západní zde prezentuje současné pojetí mediace zejména v Severní Americe, Evropě a tradiční představuje styly mediace v různých kulturách, včetně evropské a severoamerické, které byly či jsou předávány již po staletí.

V případě západního pojetí je interkulturní mediace chápána jako jeden z typů mediace mezi jednotlivci a skupinami s rozdílným kulturním zázemím. Zde pak mluvíme o mediaci v interkulturním kontextu a západní procesní nastavení mediace [16] je použito v situacích, kde rozdílnost kultur aktérů hraje zásadní roli. Hlavním úkolem mediátora je pojmenovávat jak rozdílné, tak společné hodnoty a normy aktérů mediačního procesu tak, že je účastníci ve svém jednání začnou reflektovat a zahrnou je vědomě do procesu mediace. Případně je jeho rolí vysvětlovat či ukazovat, že to co bylo označováno jako kulturní konflikt, může mít podstatu v situačních či osobních faktorech, které ovlivňují situaci. Gimenéz definoval tzv. Multifaktorovou analýzu pro mediaci a intervenci v multikulturních kontextech. [17]

Tradiční pojetí interkulturní mediace, či etno-mediace, tak jak je rozvíjeno v literatuře věnující se historicky starším formám mediace [18], se zabývá rozličnými procesními nastaveními mediace, která se liší od současného západního modelu. Západní kultura zde nepředstavuje základní rámec, na kterém je celý proces mediace vystaven. Hovoříme zde o kulturně specifické mediaci a mezi hlavní kulturně specifické oblasti patří hodnotová orientace, principy a fáze mediačního procesu, techniky mediace, komunikační styly, role mediátora, role partnerů v konfliktu aj.

Jako ukázku rozdílnosti přístupů můžeme zmínit Augsburgovo rozlišení západního/severoamerického a tradičního modelu.

Severoamerický model představuje formální proces se specializovanými rolemi aktérů ve stabilním kontextu a s konstruktivním zacílením. Upřednostňuje se přímá komunikace a proces je strukturován a řízen mediátorem s přímou konfrontací aktérů. Časový scénář je přísně stanovený a orientovaný na úkoly a výsledky. Autonomie a individuality aktérů je zásadní. Mediátoři jsou specialisty v technice mediace a jsou neutrální vůči oběma stranám. Vyjednávání je regulováno mediační dohodou. Po ukončení mediace nepokračuje kontakt mezi aktéry a mediátorem.

V tradičním modelu je mediace úkolem komunity a účastní se jí její vůdčí osobnosti. Dává se zde přednost nepřímým, neformálním, nekonfrontačním procesům, kde je zapojena třetí strana, která s jednotlivými stranami sporu jedná odděleně. Komunikace může probíhat také jen přes ostatní osoby, např. členy rodiny, kterých se konflikt přímo netýká. Obvykle je do procesu zapojeno více účastníků. Časové nastavení a interakce respektují sociální a náboženské rituály a hierarchii. Proces je zaměřen na uklidnění napětí v celé komunitě a hlavním cílem je smíření. Mediátoři jsou přirození vůdci komunity a nemají neutrální pozici vůči aktérům – jsou součástí stejné sociální sítě. Vztahy mediátora s aktéry pokračují i po vyřešení konfliktu. [19]

Tradiční modely mediace existují, nebo existovaly ve všech kulturách světa. V českém prostředí tento tradiční model můžeme doposud naleznout zejména v církevním prostředí a v roli kněze, nebo v malých obcích, kde se lidé dobře znají. O tradiční mediaci mluví také Giménez [20], označuje ji jako neformální, nicméně v této souvislosti poukazuje na nutnost profesionalizace – jde o to, že neformální mediace je často vykonávána dobrovolně, nebo není mediátor nestranný, což má vliv na její kvalitu a výsledky.

Mayer [21] nabízí třetí úroveň interkulturní mediace a tou je kulturně - synergický model mediace, který respektuje jak procesní pravidla západního modelu, tak jiných kultur aktérů procesu. Synergie zde představuje spojení prvků kultur aktérů mediace a vytvoření úplně nové kultury mediace. Podstatná je zejména profesionalizace interkulturní mediace. V českém prostředí je to výzva, které je třeba se zhostit. [22]

Úkoly a cíle interkulturní mediace

V Evropě jako jeden z prvních definoval teoretický a metodologický základ této disciplíny antropolog Carlos Giménez Romera [23], který podstatu interkulturní mediace vymezuje následovně:

„Interkulturní mediaci nebo sociální mediaci v multikulturních kontextech chápeme jako způsob intervence třetí strany, orientované směrem k uznání, sblížení se, vzájemného pochopení a komunikace, možnosti soužití, zmírnění konfliktů a institucionálního souladu mezi sociálními či institucionálními aktéry etnokulturně rozdílnými… Interkulturní mediace se stává samostatnou oblastí díky novým přístupům ke kulturní diverzitě. Hlavním podnětem pro tyto nové přístupy je výzva, kterou představuje mezinárodní migrace a utváření nových komunit a etnických skupin.“ [24]

Úkol adaptace v nových podmínkách neleží jen na samotných migrantech, ale také na společnostech, kam se chtějí migranti integrovat – rovnost všech sociálních aktérů v procesu integrace je zásadní a mediátoři v tomto procesu hrají klíčovou roli. Interkulturní mediace pracuje s konceptem moci a s diskriminací, která je ve vztahu cizinec/našinec a instituce/jedinec přítomná.

Podle Giméneze [25] to nejdůležitější z interkulturní mediace nespočívá ve vzniku nové oblasti aplikace (tak jako máme oblast rodiny, pracovní oblast, oblast vzdělávání), ale jedná se především o specifické zaměření a metodologii, jak se postavit k mediaci v multikulturních kontextech. Definuje tzv. Sedm principů mediačního systému, které je třeba brát v úvahu.

Za prvé, každá mediace předpokládá přijetí intervenující “třetí strany” za souhlasu všech zúčastněných stran. Jedná se o zásadu dobrovolnosti. Z hlediska interkulturní mediace bychom měli vzít v úvahu, že k ní obvykle dochází v podmínkách asymetrie a nerovnosti, což se děje téměř z principu definice toho, co jsou “interetnické vztahy” či vymezení tzv. majoritní a minoritní části společnosti. Je třeba dbát na to, aby slabší strana také vyjádřila svůj souhlas s procesem mediace a ideální je, aby to byla právě ona nejslabší strana, kdo ji vyžaduje. Pokud tento předpoklad není splněn, hrozí vždy přítomné riziko, že nebudou mediátoři vnímáni nestranně, ale jako reprezentanti moci.

Za druhé, jediným cílem mediace je pomoci sblížit strany a zprostředkovat komunikaci při hledání řešení. Interkulturní mediátor často nezasahuje v případě explicitních konfliktů, ale v oblastech jako je zlepšení komunikace a porozumění, soužití mezi etnicky diferencovanými sociálními subjekty, podpora profesionálů, kteří pracují s menšinami, atd. Na druhé straně, alespoň prozatím, k zásahu interkulturního mediátora nedochází tak často ve formálních kontextech (například v oblasti soudnictví), ale spíše v méně formálním, každodenním a komunitním prostředí. Tato šíře povinností a úkolů může vést k menší ostražitosti k dodržování tohoto principu pomoci zúčastněným stranám, takže bychom se vždy měli ujistit, že “to, co se dělá” doopravdy představuje pro zúčastněné strany pomoc nebo podporu.

Za třetí, mediace předpokládá nepovinnost účastníků se podřídit, nebo přijmout zásahy, které navrhne mediátor. Pokud dojde k interkulturní mediaci mezi nějakou institucí a souborem či komunitou jednotlivců, zodpovědné osoby z této instituce (centrum sociálních služeb, nemocnice, škola, atd.) se mohou v některé chvíli snažit o to, aby mediátor vysílal ke kolektivu rozhodnutí, která organizace již předem provedla, aniž by je znala, nebo se na nich dokonce podílela druhá strana. To povede k nedorozuměním, pokud ne přímo k neúspěchu mediačního procesu. Všem zúčastněným je třeba co nejdříve ujasnit, že mediátoři nemají stejné funkce jako sociální pracovník, lékař nebo učitel.

Také může u mediátora docházet k tendenci úzce spolupracovat s odborníkem tak, že nakonec rozhoduje v jeho oblasti (například rozhodnutí v případech sociální péče, zdravotnictví nebo vzdělávání, atd.). Činit rozhodnutí ve věci samé není vlastní kompetencí mediátora, spíše by měl pomoci k tomu, aby se strany společně rozhodly pro vlastní optimální řešení.

Za čtvrté, veškerá mediace je založena na důvěře zúčastněných stran v mediátora a v tuto metodu. Mediátor po celou dobu usiluje o vytvoření příznivého prostředí a co nejpružnější kontext pro vedení sporu či překonávání nesouladu. Ještě je třeba k této základní myšlence podotknout, jak nesmírně těžké, ale důležité, je získat, nebo alespoň získávat tuto důvěru ve vztazích, které jsou obvykle “nabité” předsudky či stereotypy. Nejdůležitějším úkolem mediátora je pomáhat odstranit tyto předsudečné postoje a negativní zobecňující přesvědčení. Pokud dojde k většímu sblížení a pochopení mezi stranami a k zmírnění stereotypů, je to úspěch, ke kterému mediátor klíčově přispěl.

Za páté, neutralita, vztahová asymetrie, ve které běžně interkulturní mediátor pracuje, význam emočních a sociálně-afektivních složek a další faktory, přináší i v interkulturní mediaci potřebu důkladně projednat, jak chápat “neutralitu”, a kdy se může zapojit mediátor.

Za šesté, v mediaci musí být dosaženo transformace konfliktu či nesouladu tak, aby se zúčastněné strany cítily jako spoluúčastníci řešení. Proto musíme brát v úvahu jak důvod ke konfliktu, tak vtah mezi stranami. Připomeňme zde, že interetnické vztahy mohou být asymetrické. Interkulturní mediátor by měl posílit role zúčastněných stran a spolupráci v sociálních a politických kontextech, ve kterých bylo těmto etnickým menšinám upíráno, třeba i celá staletí, jakékoliv zapojení. Tímto přístupem chceme ukázat obtížnost úkolu a nutnost uznání upřímné vůle té strany, která je nejvíce spojena s nositeli moci (úředníci oddělení zapojeného do mediačního procesu, odpovědné osoby nějaké instituce, zástupci etnické komunity nebo „dominantní kultura“.)

Konečně, dalším charakteristickým znakem mediace je neexistence poražených a vítězů. Jinak řečeno, v procesu mediace všichni vyhrávají. Také v případě interkulturní mediace má tento princip plnou platnost, přičemž je třeba věnovat zvláštní pozornost těm případům, kdy se jedná o vztah mezi nějakou institucí a jednotlivci, nebo menšinovou skupinou (např. přistěhovalci), protože v každém případě musí obě strany mít pocit, že něco vyhrály a neprohrály.

Margalit Cohen-Emerique, významná průkopnice interkulturní mediace ve Francii jako hlavní úkoly interkulturní mediace vnímá [26]:

1. zjednodušení styku a komunikace mezi institucemi a migranty a zajištění rovného přístupu k právům. Nerovnost je obvykle zapříčiněna překážkami jak na straně institucí – předsudečné jednání, diskriminace, tak migrantů – neznalost jazyka, nedostatečná orientovanost v systému.
2. rozptýlení nedorozumění, zatrpklostí a napětí vycházejících ze stereotypů vůči migrantům. Většina negativních stereotypů vychází z neznalosti jiných kultur a zejména z absence osobních vztahů s migranty, kteří žijí v oddělených sociálně vyloučených lokalitách.
3. zasahování v obtížných situacích, řešení konfliktů. Migranti povětšinou slouží coby obětní beránci v době ekonomické krize či jiných společenských problémů.
4. vytvoření procesu transformace norem a rozvoj nových přístupů institucí, které budou reflektovat kulturní specifika migrantů. Tato oblast je obvykle nazývána diversity management a v mnoha metropolích zemí EU je to již běžná součást politiky města. [27]

Jak ve Španělsku, tak ve Francii a dalších zemích EU (Portugalsko, Rakousko, Německo, Velká Británie, Finsko aj.) je profese mediátora brána velmi široce od dobrovolných mediátorů na úrovni komunit a obcí, po vysoce specializované profesní uskupení mediátorů, kteří musí splňovat náročná kvalifikační kritéria pro výkon profese. Mezi nejčastější oblasti působení patří školy, nemocnice, veřejné instituce, bytová družstva, ubytovny, chráněné byty, uprchlické tábory aj.

Význam vlastního kulturního zázemí mediátora.

Giménez a Cohen-Emerique v Methodological Guide Intercultural Competencies in social services. Constructing an inclusive institutional culture [28] poukazují také na význam kulturního zázemí mediátora.

Na rozdíl od jiných forem mediace, kde zúčastněné strany mají podobné kulturní zázemí a vzájemně a implicitně uznávají, že patří ke stejné kultuře nebo do stejného socio-kulturního světa, v interkulturní sociální mediaci je socio-kulturní identita mediátora nebo mediátorský aspekt, třeba vzít v úvahu. V tomto okamžiku vzniká otázka: Kdo je tedy ideální mediátor z hlediska kultury? V zásadě se jedná o následující tři možnosti. Aby mediátor nebo mediátorka:

I. Byl/a "bikulturní" ve vztahu k těmto dvěma kulturním prostředím.

II. Nepatřil/a do žádné z těchto dvou přítomných kultur.

III. Patřil/a k jedné z nich. 

Z pohledu rovnosti jak osobní, tak profesní, a z povahy interkulturní mediace se zdá, že v principu je nejlepší první možnost, protože nejvhodněji zajišťuje přímé znalosti a zkušenosti se dvěma logikami v této kulturní interakci, zatímco třetí možnost se zdá být tou nejméně vhodnou, protože by mohla ohrozit klíčovou zásadu mediace, kterou je neutralita a nestrannost. Aniž bychom přestali vnímat tyto potenciální výhody a nevýhody, přikláníme se k myšlence, že důležité je, aby osoba mediátora měla velkou schopnost zprostředkovávat komunikaci, a za druhé, aby se uměla citlivě přiblížit k různým kulturním vzorcům. Záleží také na typu intervence – pro některé kontexty je vhodnější, pokud mediátor/ka pochází ze stejné kultury jako jedna strana (např. doprovod muslimské ženy na gynekologii) a pro jiné to není nutné (např. mediátor ve škole, kde se v jedné třídě schází několik národností – zde to může být i autochtonní profesionál vzdělaný v interkulturní mediaci). Projekt, který autorky realizují, je zacílen na migranty jako potencionálně slabší na pracovním trhu, ale obecně platí, že profese mediátora by měla být vymezena kompetenčně a nikoli na základě etnického původu. Cohen-Emerique ještě zdůrazňuje, že sounáležitost mediátora s migrantskou komunitou může být i velmi složitá záležitost, kdy hrozí, že mediátor bude situaci více řešit osobně než profesionálně.

Interkulturní mediace, interkulturní asistence a komunitní tlumočení v ČR

Vývoj mediace a integračních služeb pro migranty mediačního charakteru v České republice probíhal poněkud odděleně. Počátky mediace v ČR v 90. letech 20. století byly spjaty výrazně s nevládním sektorem – organizace Partners for Democratic Change a pilotní programy mediace se zaměřovaly na podporu mediace ve školách a v obcích. Mediačně zde působily tzv. smírčí rady v komunitních konfliktech zejména interetnického rázu mezi českou majoritou a romskou minoritou. Existence těchto programů byla vázána na granty, po jejichž ukončení však již nebyla politická vůle pokračovat. [29]

Projekty migračních nevládních organizací, které začaly postupně rozvíjet koncept interkulturní mediace, tak jak je uveden v předchozí kapitole, danou činnost zarámovaly do třech profesních specializací, o jejichž etablování a společenské uznání nyní usilují.

Hlavními motivy tohoto úsilí je snaha nabídnout profesionální služby, které napomohou odbourat sociokulturní bariéry při jednání cizinců s úřady, ve školách, zdravotních zařízeních, v rámci sousedského soužití a napomohou odbourat vykořisťovatelské praktiky komerčních zprostředkovatelských služeb, které těží z dezorientace a neznalosti českého jazyka u mnohých cizinců. 

Pracovní vymezení profesního profilu a kompetencí profesí interkulturní asistent/pracovník, komunitní tlumočník a interkulturní mediátor je výsledkem společné diskuse nevládních organizací, které probíhají od roku 2011. [30]

Komunitním (sociálním) tlumočníkem rozumíme tlumočníka, který se pohybuje v oblasti integrace cizinců, v oblasti řešení interkulturní problematiky. Musí mít výbornou slovní zásobu českého a druhého jazyka na běžné komunikační úrovni a také znalost základní právnické terminologie. Jako komunitní tlumočník musí současně disponovat dovednostmi komunikace a tlumočení a znalostmi české kultury a kultury a postavení dotyčného migranta, aby chápal rozdíly používaných slov v sociokulturním významu a tyto rozdíly bral v úvahu při tlumočení. Jedině tak může kvalitně a efektivně přenášet vzájemná sdělení subjektů z dvou různých kultur.

Koncept komunitního tlumočení pro migranty rozvíjí především nevládní organizace Meta – Sdružení pro příležitosti mladých migrantů od roku 2011. Proběhly již dva kurzy komunitního/sociálního tlumočení a bylo vyškoleno cca 50 komunitních tlumočníků. [31] Součástí školení Mety bylo i vytvoření etického kodexu komunitních tlumočníků Mety. [32]

Interkulturní pracovník/asistent pomáhá při styku dvou subjektů různých kultur. Musí mít základní povědomí o sociálně-ekonomické situaci migranta a musí znát relevantní legislativu hostitelské země. Často pracuje pod vedením jiného odborníka či v rámci organizace, která jej proškolí ve svém specifickém oboru – například v oblasti cizineckého práva, nebo zdravotnictví. Současně musí mít výbornou slovní zásobu českého a druhého jazyka na běžné komunikační úrovni, být orientovaný v kontextech obou kultur a poskytovat komunitní tlumočení.

Interkulturní asistenci rozvíjí zejména Klub Hanoi, který se specializuje na vietnamskou menšinu. V roce 2007 jako první organizace vytvořili pilotní vzdělávací modul pro česko-vietnamské interkulturní asistenty, jejichž posláním je dovést příslušníky české a vietnamské kultury k efektivní komunikaci na profesionální úrovni. Druhý pilotní modul realizovali v roce 2011 na základě zkušeností společnosti Partners Czech, Asociace mediátorů ČR, zkušeností s romskými asistenty a týmu aplikované sociologie Mgr. Jiřího Kocourka. Z obou kurzů vznikla skupina vyškolených dvoujazyčných česko-vietnamských interkulturních asistentů, kteří mají široké uplatnění nejen v Klubu Hanoi, ale i mimo něj.

Od 1. 1. 2011 realizuje programy interkulturní práce komunitní centrum pro migranty a českou veřejnost InBáze, o.s. ve spolupráci s Odborem azylové a migrační politiky. Tým interkulturních pracovníků InBáze, o.s. pracuje přímo na třech odděleních pobytu cizinců v Praze, kde poskytuje poradenství, tlumočení a asistenci v češtině, arabštině, mongolštině, ruštině, vietnamštině, francouzštině a angličtině. V roce 2014 InBáze, o.s. realizuje první vzdělávací kurz pro interkulturní pracovníky v 6 jazykových modulech coby kvalifikační kurz pro pracovníky v sociálních službách dle zákona č.108/2006, Sb., o sociálních službách a usiluje o začlenění profese interkulturních pracovníků do daného zákona. Rozdíl mezi interkulturním asistentem a interkulturním pracovníkem je vymezen nejenom projektově, ale také odbornou způsobilostí. U interkulturního pracovníka aspirujeme na začlenění této profese také do národní soustavy povolání a národní soustavy kvalifikací.

Interkulturní mediátor je tlumočníkem a zároveň odborníkem na zprostředkování při řešení sporů, vyjednávání a mediaci, která se týká dvou subjektů pocházejících z odlišného kulturního prostředí. Může například řešit spory mezi nájemníky a vedením domů, vyjednávat v místních komunitních sporech atp.

S intervencemi interkulturní mediace se na praktické úrovni setkávají různé pomáhající profese a také komunitní tlumočníci a interkulturní pracovníci, nicméně adekvátní vzdělání a garance odbornosti v interkulturní mediaci u nás zatím chybí.

Výzvy interkulturní mediace v ČR

Rozvoj oblasti interkulturní mediace v českých podmínkách bude čelit několika výzvám. V následujících odstavcích si představíme ty nejpodstatnější z nich. Identifikovali jsme je během realizace mezinárodního projektu „Formování profese sociokulturní mediátor – inspirace portugalským modelem“.

Legitimita existence oboru interkulturní mediace

Zavádění nového oboru musí velmi citlivě reflektovat potřeby a hodnoty migrantů a české většinové společnosti. Vystavíme-li nový obor na základě akademických premis, či proklamovaných ideálů, vystavíme se riziku, že nová profese nenajde porozumění a v době tzv. ekonomické krize bude obviněna z neúčelného odčerpávání dalších finančních prostředků.

a) „Stavění mostů“ mezi kulturami

Migrace související se změnami globalizovaného světa je realitou, na kterou je třeba adekvátně reagovat. „Život ve světě odlišností, který se vyznačuje prolínáním, střetáváním i konfrontací různých kultur, vyžaduje adekvátní reflexi interkulturality a sebereflexi kultur na straně jedné a na straně druhé vyžaduje rozvoj transversálního rozumu, který v sobě zahrnuje možnost „stavění mostů“ mezi kulturami i mezi světy.“ [33] Interkulturní mediace nabízí prostředky a nástroje „stavění mostů“ založené na univerzálních lidských hodnotách, jako je lidská důstojnost, rovnost, respekt k odlišnosti a svoboda vyznání a projevu.

b) Hodnoty české společnosti „podle pohledu obyvatel ČR“

Mezi klíčové hodnoty Čechů mimo jiné patří: žít v míru bez válek a násilí (2. místo v žebříčku), žít ve svobodné zemi (7. místo v žebříčku). [34] Je zřejmé, že naplnění obou hodnot je podmíněno také poklidným soužitím v komunitách, které jsou etnicky stále pestřejší. Problematická je v tomto kontextu „mainstreamová“ medializace a celospolečenská prezentace témat souvisejících se soužitím Čechů s migranty, která je zaměřena primárně na nevýhody a rizika příchodu migrantů do ČR.

Stát se na poli integrace migrantů do české společnosti ve strategických dokumentech zavázal k tomu, že „záměrem veškerých integračních opatření je docílit oboustranně přínosného soužití nově příchozích i obyvatelstva přijímající země. Integrační politika musí flexibilně reagovat na nové skutečnosti a potřeby, a to jak cizinců, tak i české společnosti, podporovat sociální soudržnost země a posilovat vědomí vzájemné propojenosti migrace a integrace se sociálními, kulturními, ekonomickými a politickými aspekty života společnosti.“ [35]

Úkol úspěšné integrace je podmíněn rovností a partnerstvím všech sociálních aktérů, kterých se dotýká. Interkulturní mediace reaguje jak na potřeby státu, tak občanů a samotných migrantů.

c) Kvalita a efektivita veřejných služeb

Veřejné služby v České republice procházejí řadou změn, které si za cíl kladou jejich zefektivnění a zvýšení kvality pro občany. Klíčovým koncepčním materiálem je Efektivní veřejná správa a přátelské veřejné služby (Strategie realizace smart administration v období 2007-2015). Hlavní vize jsou v tomto dokumentu formulovány takto: 

• Veřejná správa v ČR je primárně pojata jako služba občanovi, naplňuje principy dobrého vládnutí, funguje efektivně a výkonně.
• Veřejné služby jsou klientsky orientovány, naplňují očekávání občanů, flexibilně reagují na jejich potřeby a fungují hospodárně.
• Veřejná správa a veřejné služby přispívají ke zvyšování konkurenceschopnosti české ekonomiky a zvyšování kvality života obyvatel. 

Mezi stěžejní principy poskytovaných veřejných služeb patří individuální přístup, dostupnost, otevřenost, transparentnost, důvěryhodnost a hospodárnost. [36] Kontakt migranta s českými úřady je poznamenán přinejmenším jazykovou bariérou, v úvahu však také musíme vzít všechny kulturní dimenze, které ovlivňují proces komunikace mezi migrantem a systémem. Působení jazykově vybavených a kulturně senzitivních interkulturních mediátorů v rámci veřejných služeb přispívá ke všem principům, které česká veřejná správa deklaruje jako klíčové.

Úzké pojetí a vymezení termínu mediace a mediátor v českém prostředí

Jak již bylo uvedeno, termín mediace v českých podmínkách zahrnuje výhradně oblast mimosoudního řešení konfliktů soukromé povahy. Relevantní legislativa opomíjí preventivní funkci mediace coby společenského nástroje kultivace soužití v etnicky pestré společnosti. V tomto kontextu je obtížné zavádět nový obor interkulturní mediace, který svým obsahem významně přesahuje hranice českého pojetí termínu. 

Kompetence a kvalifikace interkulturních mediátorů 

Specifické kontexty řešení konfliktů mezi příslušníky různých kultur kladou na interkulturní mediátory velké nároky. Kromě problematiky geneze a řešení konfliktů a použití vhodných strategií a mediačních technik a kromě orientace v relevantní legislativě tak, jak ji definuje zákon o mediaci 202/2012, musí interkulturní mediátoři disponovat také interkulturními kompetencemi a získat důvěru jak mezi příslušníky migrantských komunit, tak majority. 
Interkulturní kompetence představuje předpoklad efektivní interakce v interkulturním prostředí globalizovaného světa. Jejím základem je kromě znalosti relevantního cizího jazyka zejména pochopení hodnot odlišných kultur. Mezi další komponenty interkulturní kompetence patří znalost svých i cizích kulturních hodnot, schopnost reflektovat odlišné hodnoty a schopnost orientovat se v informacích o jiných kulturách. Schopnost vstupovat do interkulturních (potencionálně či už dokonce konfliktních) situací, pochopit je ve všech kulturních dimenzích a adekvátně reagovat vyžaduje kvalitní systematickou přípravu. [37]

Má-li úkolem interkulturní mediace být – kromě řešení již nastalých konfliktů mezi jednotlivci, komunitami, či jednotlivci a systémem – také předcházení nedorozuměním a napětím vycházejícím z předsudků a stereotypů zaměřených proti kulturně odlišným skupinám lidí, je nezbytně nutné posilovat kompetence interkulturních mediátorů v oblastech kulturní senzitivity, migrace a integrace, sociální politiky a sociálních služeb pro migranty v ČR a relevantní legislativy týkající se pobytu cizinců na území České republiky. Kvalifikace mediátorů definovaná českou legislativou nezahrnuje všechny zmiňované oblasti, ačkoliv nároky profese interkulturní mediace je vyžadují. Otázkou je, kdo by vzdělání definoval, garantoval a zabezpečoval a na základě čeho by identifikoval vzdělávací potřeby. Odpověď na tyto otázky úzce souvisí s předchozími body této části textu.

V zahraničí je interkulturní mediace vyučována jak v rámci kvalifikačních kurzů pro dospělé, tak coby samostatný obor na pregraduální, ale i postgraduální úrovni. [38]

Závěr

Cílem příspěvku bylo reflektovat potřebnost, legitimitu a možnosti ukotvení interkulturní mediace v české praxi v oblasti veřejného správy a integrační politiky státu a obcí. Autorky byly pro zvolené pojetí textu inspirovány realizací mezinárodního projektu „Formování profese sociokulturní mediátor – inspirace portugalským modelem“, na kterém se podílejí. Jedna z klíčových aktivit projektu je zaměřena na analýzu dobré praxe na poli interkulturní mediace v zahraničí. Díky možnostem stáží a kontaktu s průkopníky interkulturní mediace v Portugalsku, Španělsku, Francii a Rakousku měly autorky možnost pochopit, jakou roli může interkulturní mediace na poli integrace migrantů ve společnosti zastávat. Při rozvíjení diskuzí s českými odborníky na téma integrace, ale i mediace, však dospěly k závěru, že český kontext mediace je redukován na oblast řešení konfliktů mimosoudní cestou a odborníci na téma integrace jsou sice nositeli konceptu „interkulturality“, nedisponují však kvalifikací ani orientací na poli mediace. Rozhodly se proto otevřít tuto debatu v akademickém prostředí, ale také mezi nositeli obou profesí. Příspěvek se proto zabývá možnými cíli a úkoly interkulturní mediace a příležitostmi, které přináší pro spokojenější soužití v etnicky pestré společnosti. Reflektuje však také výzvy, před kterými bude interkulturní mediace v našem kontextu stát. 
Interkulturní mediace může být velmi efektivním nástrojem posilování sociální soudržnosti společnosti a úkolem veřejné politiky je čelit interkulturním výzvám a nevyhýbat se jim. Otevření diskuze na téma rozšíření soudobého legislativního vymezení mediace a hledání optimální kvalifikace interkulturních mediátorů proto považujeme za velmi potřebné a smysluplné.

COHEN-EMERIQUE, Margalit. Interkulturní mediace a mediátoři ve Francii. Příspěvek na Mezinárodní konferenci o interkulturní mediaci. [online] 2013. [cit. 12.9.2013 ] dostupné zde.

BYRAM, Michael, NICHOLS, Adam, STEVENS, David. Developing Intercultural Competence in Practice. Multilingual Matters. UK: Multilingual Matters Ltd., 2001.

DOHNALOVÁ, Eva. Úvod do sociální práce s migranty. Olomouc: CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc, 2012.

Efektivní veřejná správa a přátelské veřejné služby. Strategie realizace smart administration v období 2007-2015, Úřad vlády, 2007.

FRIEDLANDEROVÁ, Hana, TUČEK, Milan. Češi na prahu nového tisíciletí. SLON, 2000.

GIMÉNEZ ROMERO, Carlos. Planteamiento multifactoral para la mediación e intervención en contextos multiculturales. Una propuesta metodológica de superación del culturalismo, 627-643. In: F.J.García Castano y C.Muriel López (eds.): La migración en Espana: contextos y alternativs, Granada, 2002.

GIMÉNEZ ROMERO, Carlos. Modelos de Mediación y su aplicación en mediación intercultural, Migraciones, 10, 2001.

GIMÉNEZ ROMERO, Carlos. La naturaleza de la mediación intercultural, Migraciones, 1997. Dostupné na zde.

Kol. autorů. Základy společenských věd. Eurolex Bohemia s.r.o.. Praha, 2004.

Koncepce integrace cizinců– Společné soužití v roce 2013. Ministerstvo vnitra, 2013. [online] 2013. [cit. 12.9.2013 ] Dostupné zde.

MAYER, Claude-Helene, BONESS, Cristian Martin. Intercultural Mediation&Conflict Resolution. Muster: Waxmann Verlag GmbH, 2004.

Methodological Guide Intercultural Competencies in social services. Constructing an inclusive institutional culture. Rada Evropy, 2011.

POTOČKOVÁ, Dana. Nejlepší je domluvit se. Praha: Alfom, 2013.

ŠENKOVÁ, Silva. Latinsko-český, česko-latinský slovník. Nakladatelství Olomouc, 2002.

Zákon č. 202/2012, Sb., o mediaci ze dne 2. května 2012.