Role integračních center při integraci cizinců v ČR. Případ Ústeckého kraje

Přítomnost cizinců na území České republiky není nikterak novým fenoménem, nicméně způsoby vypořádávání se s ní se stále vyvíjí. Přístup k cizincům, a to jak ze strany oficiální politiky ČR, potažmo státního aparátu, tak občanského sektoru, je ovlivňován interními možnostmi konkrétních daných institucí, stejně tak jako tlaky zvenčí (např. dění v EU, původních zemí migrantů). Nutno podotknout, že situaci ovlivňují také cizinci sami svou přítomností a jednáním. Fakt, že se Česká republika přerodila ze země tranzitní do cílové destinace mnoha migrantů, je jedním z faktorů, který ovlivňuje charakter národnostního složení obyvatelstva, ale také politiku i nevládní sektor zabývající se problematikou přistěhovalectví. Lze předpokládat, že téma migrace bude i do budoucna ve veřejném prostoru stoupat na intenzitě a potřeba se s ním systémově vypořádávat bude stále naléhavější. [1] Po pár letech stagnace (či spíše snižování) počtu imigrantů zejména z důvodu ekonomické krize můžeme do budoucna očekávat spíše jeho vzestupnou tendenci.

V tomto článku se budu věnovat cizincům a způsobům, jakými se především občanský sektor na krajské úrovni vypořádává s jejich přítomností. Při zkoumání tzv. cizinecké problematiky je potřeba přihlížet k lokálním specifikám – počtu cizinců, národnostnímu profilu cizinců v daném regionu atd. – a nahlížet situaci v historických a dalších souvislostech. Je třeba ji vnímat komplexněji, neboť zasahuje do mnoha oblastí veřejného života (školství, práce, kultura aj.). Text je částečně také koncipován jako reakce na již zveřejněnou stať Terezy Blahoutové, [2] ve kterém nastínila obecnou situaci integračních center v České republice a navrhla pro reflexi jejich fungování využít vertikálně-horizontální model Trboly a Rákoczyové.

Vycházím z pojetí (pozdně) moderní společnosti jako makro-sociálního systému (tedy Gesellschaft), pro nějž je charakteristická industrializace, liberální politika, systémová diferenciace, sekularizace, tržní hospodářství i rozvoj byrokracie. Vznik občanské společnosti je s takovým pojetím státu úzce svázán. Občanská společnost vzniká jako paralela státu a jeho institucí, jako jeho partner i protiváha zároveň. Podle slov jednoho z našich nejvýznamnějších sociologů Miloslava Petruska je občanská společnost v širokém smyslu „oblast, v níž je chráněna svoboda osobnosti a nezávislosti individua před státem, a je to současně oblast, v níž mohou organicky a systematicky vznikat dobrovolná, spontánní sdružení, která budou působit formou samoorganizace a „samosprávy“ občanů v těch věcech, na něž jako individua nestačí a pro něž jako sdružená individua stát nepotřebují.“[3] Na abstraktnější úrovni je právě dualismus těchto dvou sfér – státu a občanské společnosti – a jeho povaha jednou z klíčových oblastí, které se věnuji v následujícím pojednání. Nicméně, jak ukazují analýzy současné (západní) společnosti, jsou obě složky tohoto duálního pojetí spíše weberovskými ideálními typy. Habermas upozorňuje na transformativní charakter současné občanské veřejnosti a také na vnitřní rozporuplnost charakteru občanského státu, který přenáší vlastní kompetence do institucí občanské veřejnosti. [4] Právě k tomuto postřehu se budu v textu vracet. Zároveň po vzoru jednoho z největších sociologických teoretiků Niklase Luhmanna přistupuji k celku společnosti jako k organismu, jehož fungování je zajištěno prostřednictvím komunikace s prostředím, stejně tak jako komunikací jednotlivých jeho inherentních částí (vzniklých v procesu diferenciace). [5] Koncept vzájemné komunikace je tak určen jako základní typ jednání zajišťující samotnou existenci jednotlivých systémů a subsystémů. V tomto světle se podíváme na fungování konkrétního integračního centra, tedy organizace mající na starost úspěšné integrování cizinců z třetích zemí, v Ústeckém kraji. Nejdříve je ovšem potřeba nastínit obecnou situaci v oblasti cizinecké problematiky na úrovni kraje.

Ústecký kraj a cizinci v datech

V České republice existují regiony s výraznějším podílem cizinců na celkovém počtu obyvatel. Takový je i případ Ústeckého kraje, na jehož území podle posledního cenzu z roku 2011 žije 30 607 cizinců s přechodným či trvalým pobytem, z čehož 11 212 jsou občané jiné země EU [6], přičemž celkový počet obyvatelstva tohoto kraje se rovná 826 023. To sice ukazuje na mírný nárůst počtu cizinců ve srovnání s předchozím obdobím, ovšem tento nárůst se pohybuje pouze v řádech desítek. Nicméně dlouhodobě lze hovořit o jednom z krajů s nejvyšším počtem cizinců po hlavím městě Praha, přičemž mezi nejpočetnější skupiny dle státní příslušnosti patří občané Vietnamu, Ukrajiny, Slovenska, Německa a Ruska. Mezi skupiny početně méně významné, ovšem pro Ústecký kraj (ne jako jediný) specifické, můžeme zařadit například občané Mongolska a Kazachstánu.

Graf 1: Procentní vyjádření cizinců dle státního občanství v Ústeckém kraji. Pramen: Český statistický úřad. www.czso.cz.

Oproti celkové situaci cizinců v ČR, kde se na první příčce co do počtu nachází příchozí z Ukrajiny, v Ústeckém kraji jsou dlouhodobě nejpočetnější skupinou imigrantů Vietnamci. [7] Stejně jako jinde v republice i v Ústeckém kraji působí především jako živnostníci. Nicméně právě zde, v blízkosti příhraničních oblastí, dochází kromě legálního obchodu také k šíření ilegálních činností spjatých například s prostitucí a produkcí a distribucí ilegálních drog. Důvody, které k tomu vedou, jsou komplexní a není  mým cílem se jimi nyní zabývat. V oblasti práce jsou další zajímavou skupinou Mongolové, kteří oproti Vietnamcům, Ukrajincům či Rusům na území ČR vstupují do zaměstnaneckého poměru.

Na rozdíl od jiných krajů je v Ústeckém kraji menší koncentrace cizinců v krajské metropoli - v Ústí nad Labem. Naopak jsou poměrně významně zastoupeni v dalších okresech. Jedná se často o úzce lokálně definované skupiny cizinců vázané především na firmy či strategická místa pro konkrétní pracovní činnost. Již zmínění Vietnamci se vyskytují v krajské metropoli a v příhraničních oblastech, Rusové a Arabové jsou zastoupeni zejména v lázeňském městě Teplice a s přítomností Mongolů je spjaté město Litoměřice a Roudnice nad Labem (v Roudnici nad Labem je výrobní závod společnosti Johnson Controls, který aktuálně zaměstnává cca  300 mongolských pracovníků; podnik se nicméně zavírá, a další budoucnost těchto lidí je značně nejistá).

Graf 2: Vývoj počtu cizinců s živnostenským oprávněním v Ústeckém kraji. Pramen: Vývoj lidských zdrojů v Ústeckém kraji - vybrané kapitoly v letech 2000 až 2009, ČSÚ 2010

Graf 3 Vývoj podílu cizinců s živnostenským oprávněním v Ústeckém kraji. Pramen: Vývoj lidských zdrojů v Ústeckém kraji - vybrané kapitoly v letech 2000 až 2009, ČSÚ 2010.

Instituce zabývající se mezinárodní migrací

Přítomnost výše zmíněných skupin cizinců je důvodem vzniku nových sociálních situací, které vyžadují specifický přístup z pozic jednotlivců, ale také institucí. Na tyto potřeby reaguje různými způsoby jak státní aparát, tak nevládní (neziskové) organizace. Co je také často opomíjeno, je fakt, že mezi těmito dvěma sektory nevede jasná dělicí čára (slovy Niklase Luhmanna – dochází k interpenetraci subsystémů). Ne výjimečně se setkáváme s nejasně určenými pozicemi a vzájemným vymezením, a to například vzhledem k otázce financování. Právě oblast pohybu financí se zde proto jeví jako zásadní  při určování moci. Jakkoliv je vliv finančních toků často v analýzách nevládních institucí opomíjen, je potřeba jej vnímat jako jeden z konstitutivních prvků občanského sektoru.

V Ústeckém kraji je institucí věnujících se výhradně cizinecké problematice několik. Neměli bychom ovšem zapomínat, že součástí a spolutvůrci dění jsou i nespecializované instituce (jako například jednotlivé školy, které navštěvují děti cizinců či ubytovny poskytující bydlení cizincům). Komplexita vzájemných vztahů a spolupráce těchto institucí a jednotlivců pak utváří transformativní sociální skutečnost jak cizinců, tak občanů ČR. Co se týká vládních orgánů, nalezneme v Ústeckém kraji instituce jako Odbor cizinecké policie [8] a Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR (dále OAMP). [9] Dále jsou relevantní Úřad práce či Živnostenský úřad.

V ideálním modelu společnosti, jak ho popsal Petrusek, působí občanský sektor podporující princip plurality jako dynamický protipól institucí státního aparátu, které mají sloužit ke konzervování existující tradice. Pokud se zaměříme na instituce nevládního sektoru, nalezneme v kraji hned několik organizací zabývajících se situací cizinců - např. Diecézní charitu Litoměřice, [10] Občanské sdružení OBERIG, [11] Svaz Vietnamců v Chomutově či Poradnu pro integraci. [12] Zaměřím se nyní na fungování posledně jmenovanou – Poradnu pro integraci v Ústeckém kraji, jež mezi zmíněnými třemi institucemi zaujímá dominantní pozici.

Role a fungování integračního centra v Ústeckém kraji

Centrum na podporu integrace cizinců v Ústeckém kraji (dále Centrum cizinců), které vzniklo roku 2009, je jedním z center financovaných Evropskou unií a státním rozpočtem ČR na základě programu Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí (EIF) a jeho činnost se proto omezuje pouze na integraci cizinců ze třetích zemí. Centrum cizinců provozuje občanské sdružení Poradna pro integraci (dále PPI), [13] které své působení datuje od roku 1997 a působí jak v Ústí nad Labem, tak v hlavním městě Praha, přičemž pražská poradna je hlavním sídlem organizace. Organizace navazuje na aktivity Poradny pro uprchlíky vzniknuvší v průběhu 90. let v procesu diferenciace aktivit jednotlivých nevládních organizací pomáhajících uprchlíkům. V roce 1998 pak vedle již existujících institucí pracujících s uprchlíky vzniklo Multikulturní komunitní centrum PPI přímo v Ústí nad Labem, kde se postupně rozvíjely činnosti, které PPI provozuje dodnes. Centrum cizinců je pouze jedním z řady projektů, které PPI v současnosti realizuje.

Partnerem PPI při realizaci projektu Centra cizinců je Diecézní charita Litoměřice. Krajský úřad Ústeckého kraje, Magistrát města Ústí nad Labem a Oblastní ředitelství cizinecké policie Ústí nad Labem projekt částečně finančně podporují.

Jako všechna ostatní krajská integrační centra, je i provoz ústeckého Centra cizinců financován 75% z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí (EIF). PPI je proto každoročně nucena zajišťovat kofinancování zbývajících 25%. Na rozdíl od ostatních integračních center, která jsou povětšinou provozována Správou uprchlických zařízení (SUZ), je tedy Centrum cizinců v Ústeckém kraji provozováno nevládní organizací, což zásadním způsobem ovlivňuje jeho charakter, jak se pokusím dále přiblížit.

Přímá práce s cizinci

Bezplatné služby cizincům z třetích zemí v současnosti poskytuje 14 zaměstnanců, a to v oblasti sociálních služeb, právního poradenství, jazykových a vzdělávacích programů (i pro státní zaměstnance či ve školách), integračních aktivit a interkulturní asistence. Organizace zajišťuje také terénní poradenství a zároveň provozuje čtyři detašovaná pracoviště v severočeských městech Teplice, Litoměřice, Žatec a Chomutov. Pokud budu vycházet z třídimenzionálního schématu Rakoczyové a Trboly, [14] jejichž užití navrhla Blahoutová, [15] vyjmenované činnosti se řadí do první kategorie přímé spolupráce s cizinci - služeb poskytovaných na pravidelné bázi. Nutno podotknout, že aktivity PPI působí daleko nad rámec samotného projektu realizovaného z EIF, což je do značné míry dáno poměrně složitou vnitřní strukturou celé organizace, její dlouhodobou činností a vybudovanými vnějšími vazbami na další odborné instituce stejně tak jako do samotných „komunit“ cizinců v kraji (i mimo něj). Na pracovišti se paralelně realizuje několik projektů vzájemně se doplňujících, mezi něž patří například velký multikulturní festival Barevná planeta, [16] projekty mající za cíl podpořit občany třetích zemí a cizince s doplňkovou ochranou ve vzdělání a uplatnění na trhu práce (např. inovativní projekt podporující integraci muslimek), apod.

Centrum cizinců má vybudovanou stálou klientelu, vedle které dále různými způsoby získává klienty další (např. díky tzv. efektu sněhové koule). Jelikož je tlak na získávání nových klientů (indikátorů) velký, je potřeba přicházet s inovacemi a zapojit do distribuce informací nové technologie, stejně jako stále rozšiřovat sítě vazeb s dalšími institucemi. Právě na vzniklých dynamicky fungujících sítích zčásti závisí celé fungování organizace, a proto je úkol šíření informací o Centru cizinců jedním z nejdůležitějších.

Velkou výhodou Centra cizinců je fakt, že si za dobu svého působení již vybudovalo poměrně pevné postavení v rámci komunikace se státními institucemi v kraji a ve vztahu k cizineckým „komunitám“ v kraji žijících. Dalším pozitivem organizace je její rozprostření po kraji, resp. účelové rozšíření nabízených služeb s možností terénní práce, ambulantního poradenství a doprovodů na úřady. Etablovaly se například v Teplicích nebo skrze partnera projektu Diecézní charitu Litoměřice také v Litoměřicích, pokouší se dále uplatnit v Mostě, Žatci aj. V tomto se jeví být dynamickou a pružnou organizací, reagující bezprostředně na potřeby konkrétních klientů. Nicméně stále více potřebné a zároveň omezeně poskytované jsou služby právnické, což je problém vznikající na základě nedostatečného finančního ohodnocení zaměstnaných právníků a netýká se výlučně tohoto centra. V průběhu realizace projektu vznikla v Centru cizinců také nová pozice interkulturního pracovníka mající roli především jazykového a kulturního mediátora. Jakkoliv je v České republice požadavek na zřizování takových pozic poměrně nový a diskuze o nich a jejich standardizování stále probíhá, [17] pravdou zůstává, že ústecké Centrum cizinců již delší dobu takovým způsobem pracuje, a to především s vietnamskou komunitou. Role interkulturních pracovníků v současné době vzbuzuje velká očekávání zejména v oblasti eliminace placených prostředníků. I zde bude zřejmě v budoucnu potřeba rozšířit spektrum daných pozic co do etnického původu zaměstnanců. Co ale tento problém částečně vyvažuje, je existence úzkých vazeb na neoficiální či oficiální představitele jednotlivých komunit a aktivní vyjednávání s nimi, a to především díky dlouhodobém působení pracovníků Centra cizinců v terénu. Existence těchto vazeb je ale velice křehkým nástrojem k možným změnám. Stálým pracovníkům Centra cizinců se nicméně daří tyto vazby na komunity rozvíjet, čímž si udržují otevřené dveře v komunikaci a tedy vyjednávání vzájemných pozic v problematických situacích. Tak se i samotné Centrum cizinců stává hodnotným nástrojem a prostředníkem v komunikaci jednotlivců a skupin cizinců s majoritním obyvatelstvem a státním aparátem. Tuto pozici si některé z institucí uvědomují a využívají pozice Centra cizinců pro vlastní vyjednávání v krizových situacích. Role Centra cizinců je tedy v tomto ohledu nezastupitelná. To je dáno jak etablováním se organizace v očích cizinců tak některých státních institucí. V druhém případě se ovšem často jedná o jednorázové využití služeb, přičemž komunikace na lokální úrovni je ze strany státu spíše zanedbávána.

Vertikální koordinace aktérů integrace cizinců

Ministerstvo vnitra, které podporuje Centra cizinců v jejich činnosti, také organizuje tzv. kvartální setkání jejich zástupců za účelem společné diskuze o stávající situaci. Další neoficiální „kulaté stoly“ se pak realizují dle potřeb jednotlivých center, například v rámci konzultace projektů (např. při tvorbě metodik). Poradna pro integraci, je mimo jiné členem Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty v ČR, [18] což znamená další zapojení do širších sítí podobně orientovaných organizací.

Specifická pozice ústeckého Centra cizinců je dána statusem provozovatele, tedy občanským sdružením Poradna pro integraci. Dle názoru a zkušeností Jana Kubíčka má v tomto ústřední roli důvěra jak ze strany Ministerstva vnitra, tak i regionálních institucí státního aparátu a samosprávy. [19] Model Rakoczyové a Trboly užitý dále Blahoutovou se rozpadá ve chvíli, kdy zjistíme, že mandát získaný od ministerstva není plně uplatnitelný ve vyjednávání s institucemi státního aparátu na lokální úrovni. Jak Kubíček doznává, je potřeba, aby přímo ministerstvo v mnoha záležitostech týkající se vyjednávání s dalšími aktéry konkrétní činnost či kroky Centra cizinců průběžně zaštiťovalo. Zároveň proto platí, že: „vnitro chce mít záruku toho, že se za to IC-čko (tj. integrační centrum, pozn. autorky) může kdykoliv postavit, že ho může podporovat.“ [20] Taková podpora je pak také otázka důvěry, zkušeností a systematického budování vztahů. Centrum cizinců vyjednává vlastní „střední“ pozice – důležité je pro něj zůstat neziskovou organizací ale zároveň mít respekt u orgánů státního aparátu na lokální úrovni, což zajistí právě důvěra Ministerstva vnitra, tedy kvalitní „vertikalizovaná“ komunikace s odborníky a politiky ve státní sféře. Jak jsem ale uvedla, bylo by zavádějící vnímat komunikaci Centra cizinců, jakožto zástupce občanského sektoru, se státem pouze ve vertikální rovině. V tomto bodě se předložený teoretický model ukazuje být značně zkreslující. Vhodnější je vnímat jeho místo ve spektru sítí usouvztažňujících jak další nevládní organizace, tak instituce státu, a to v propojení lokálních, státních i nadnárodních struktur. Teprve tehdy jsme schopni reflektovat nadregionální charakter všech institucí a zároveň jejich lokální potřeby a zakotvenost.

V důsledku výše popsaného vzniká paradoxní situace, kdy ze strany státu dochází k distribuci oficiální autority do rukou daného integračního centra, ovšem uplatňování potřebné moci zůstává problematické. Přestože stát Centru cizinců oficiálně svěřil hlavní roli na poli řešení integrace v kraji, nesvěřil mu za prvé reálné kompetence a za další nedokáže zajistit autoritu ve vztahu k dalším institucím v kraji. Autorita ze „shora“ tedy nemusí znamenat uplatnitelnou autoritu „horizontální“. Naopak působení státních institucí vedle Centra cizinců v oblasti integrace na krajské úrovni prakticky dále „rozkládá“ autoritu Centra. Jinými slovy, organizace stále vyjednává vlastní pozici na úrovni kraje ve smyslu samostatné pověřené instituce a reálné změny lokálního charakteru v režii Centra cizinců jsou tak obtížně uskutečnitelné. Rozmělnění kompetencí v dané oblasti lze pak z pozice státu interpretovat jako záměr, kterým se stát snaží nalézt rovnováhu mezi nestabilním prostředím nevládních organizací (co do pozitiv i negativ, které s sebou tato nestabilita může přinášet) a stabilnějším systémem státu na druhé straně. Proč se tak neděje (až na výjimky) v dalších regionech je otázkou, která by mohla být zodpovězena v dalších pojednáních. Tato situace svědčí o obecnějším jevu panujícím v naší společnosti – nedůvěře a problematickému etablování institucí občanského, tedy nevládního, sektoru. V celkovém náhledu lze ovšem usuzovat na celospolečenskou potřebu neustále rozvíjet občanskou odpovědnost a „občanské kompetence společnosti“ jak na úrovni státních orgánů (tedy systémově), tak u občanů jako jednotlivců tvořící pospolu naši společnost.

Horizontální spolupráce s regionálními aktéry integrace cizinců

Centrum cizinců není jediným lokálním aktérem zabývajícím se cizineckou problematikou. Nicméně jak předchozí odstavce naznačují, jeho pozice je v mnohém specifická. Tuto pozici nyní přiblížím na úrovni horizontální koexistence a kooperace s dalšími lokálními institucemi. Jedním z úkolů Centra cizinců je vytvoření platformy lokálních aktérů sociální integrace přistěhovalců, a to především za účelem ustavení společného koncepčního rámce pro integraci na krajské úrovni. [21]

V rámci těchto společných pravidelných setkání, která probíhají z iniciativy a pod vedením Centra cizinců, bývají přítomni zástupci krajského úřadu, sociálních odborů, odboru školství, migrační politiky, cizinecké policie, celní správy, výboru pro národnostní menšiny, ale také zástupci měst. Naproti tomu například živnostenský úřad nejeví o účast zájem. [22] Na základě této komunikace vznikají také paralelní specializované platformy (pedagogická atd.) spíše neformálního charakteru, které v užších kruzích (napříč institucemi) řeší problémy jednotlivých oblastí, věnují se konkrétním případům či spolupracují na specializovanějších tématech. Jako konkrétní příklad lze uvést realizování výukových hodin na základních školách informujících o cizincích v České republice a opírajících se o multikulturní ideologická východiska či společné diskuze zástupců ze strany cizinců a státních institucí i občanských organizací. Taková komunikace přispívá ke vzájemnému poznání, inspiraci, ale také vzdělávání a transformaci stávající situace. Organizace ovšem nezastává ústřední roli, co se týká rozhodování o konkrétních řešeních, spíše se snaží partnersky vyjednávat a hledat konsenzus. [23]

Ačkoliv prosazování vlastních požadavků Centra cizinců v rámci kraje je problematické, je nutné zároveň reflektovat již realizované aktivní zásahy do fungování státních institucí v kraji. V rámci střednědobých plánů kraje organizace například prosadila cizince jako samostatnou skupinu z hlediska poskytování služeb. [24] Jelikož ale krajský úřad poskytuje Centru cizinců na jeho fungování poměrně zanedbatelnou částku, která je navíc omezena na sociální poradenství, pokouší se organizace opakovaně získat větší prostředky. [25] To se prozatím nedaří, jelikož je situace cizinců považována za marginální téma, a kraj nemá prakticky žádnou reálnou odpovědnost za stávající situaci v oblasti integrace cizinců. Dalším aktivním zásahem na pravidelné bázi je například poskytování poradenství cizincům přímo v prostorách OAMP v Ústí nad Labem a Chomutově.

Dlouhodobě dochází ke spolupráci s lokálními skupinami cizinců. V poslední době je největším počinem vycházející z této kooperace založení Vietnamského vzdělávacího centra v Chomutově. To má sloužit k podpoře etnického kulturního života Vietnamců, výuce jazyka aj. PPI při tom sehrává roli realizátora projektu, tedy má vůdčí pozici a pomáhá s celkovou koordinací.

Ačkoliv ústecké Centrum cizinců vyvíjí snahy a utváří podmínky pro vzájemnou diskuzi jednotlivých aktérů v kraji, jeho reálná moc a síla vychází stále spíše z aktivit tzv. „zespoda“. Jinými slovy, týká se především přímé práce s cizinci a komunitami a nabízení služeb právě jim. Vážnost a objem úkolů, které Centrum cizinců má, neodpovídá jeho pozici a možnostem řešení a musí se v tomto spoléhat na ochotu institucí státního aparátu. Provoz centra je realizován občanským sdružením a jeho kompetence na poli řešení systémových (byť lokálních) nedostatků jsou omezené a vždy jsou závislé na dobrozdání státních institucí, respektive jejich zástupců. Pro společnost našeho typu je nicméně žádoucí neustále hledat rovnováhu mezi danými dvěma společenskými sférami – státem a občanskou společností.

Shrnutí a poznámky závěrem

Cílem této studie je reflektovat pozici a funkci Centra na podporu integrace cizinců v Ústeckém kraji. V první řadě je potřeba vnímat danou problematiku kontextuálně (vycházet ze situace v regionu) a komplexně (uvažovat o regionální situaci ve vztahu k obecnějším systémovým zakotvením).

Ambice, které integrační centra mají, jsou nemalé. I přes mou polemiku problematizující pozici Centra cizinců co do reálného uplatňování moci ve vztahu k systémovému nastavení se organizace ukazuje mít nezastupitelnou roli na úrovni přímého jednání s cizinci a také jako iniciátor společné diskuze lokálních aktérů integrace. Dlužno podotknout, že i přes onu nejednoznačnou akceptaci Centra cizinců ze strany regionálních státní správy a samosprávy je stávající spolupráce na relativně vysoké úrovni. Je otázkou především tlaku ministerstva na tuto kooperaci, jakým směrem se bude situace vyvíjet, a jestli bude Centru cizinců umožněno vytvářet společnou koncepci jednání s cizinci na úrovni kraje. Zároveň je na vedení PPI, jakým způsobem chce v budoucnu svou činnost provozovat a komu se zodpovídat (jelikož projekt Centra cizinců se zodpovídá Ministerstvu vnitra). V současné době je právě ona postupující decentralizace státní moci hlavním arbitrem vývoje. Ministerstvo evidentně prosazuje a podporuje přechod od hledání řešení na celostátní úrovni k důrazu na lokálně specifické problémy a jejich spoluřešení v rámci spolupráce regionálních aktérů (včetně cizinců samotných). Za realizací této komunikace ovšem stojí především Centrum cizinců jakožto pověřená organizace, přičemž úspěch v prosazování konkrétních návrhů je na regionální úrovni nejednoznačný.

Charakter interpenetrace diferenciovaných subsystémů, v tomto případě státních institucí a neziskové organizace, závisí na kvalitě jejich komunikačních toků. V tomto bodě situaci ztěžuje nejednotné chápání ústředních pojmů jednotlivými institucemi, resp. jejich pracovníky, nároků kladených na realizaci jednotlivých činností, rozrůzněnost existujících databází dle nestejnorodých kritérií kvantitativně katalogizujících přítomnost cizinců. Největším problém v tomto bodě kritiky shledávám v diskrepanci vzniklé mezi oficiálním dělením úkolů „ze shora“ a reálnou distribucí kompetencí v dané oblasti na úrovni kraje. V tomto smyslu lze hovořit o ambivalentní roli jak státu, tak dané nevládní organizace.

Dalším problémem pramenícím z oblasti financování se týká fluktuace pracovníků. Získání odbornosti v dané oblasti není krátkodobou záležitostí a nedostatečné finanční ohodnocení zaměstnanců se tak stává jedním z destabilizátorů prostředí. Tento problém se týká všech integračních center a částečně také stojí za mnohdy problematickou komunikací s prostředím, tzn. dalšími interagujícími subsystémy (př. státní instituce). Na tomto místě je, oproti Luhmannovu přístupu, vhodné obrátit pozornost k jednotlivcům a jejich jednání, neboť právě významní jednotlivci sehrávají důležité role při vyjednávání (ať už ve vztahu cizinci – nevládní organizace, nevládní organizace – státní instituce nebo státní instituce – cizinci). Právě tato nestabilita prostředí organizací neziskového sektoru, tj. jeho náchylnost k častým proměnám zásadního charakteru, je zřejmě také jedním z klíčových faktorů působících jako brzda vůči plnému svěření kompetencí z pozice státu. Činnost Centra cizinců ovšem nelze nahlížet jako horizontálně konstituovanou, nýbrž v přímém prolnutí a interakcí s tzv. vertikální úrovní aktérů, a to především proto, že i jednotlivci na regionální rovině působící mají vertikální přesahy dané konkrétními vztahy s jednotlivci na vyšších systémových pozicích.

Úspěšnost vyjednávání jednotlivých pověřených institucí úzce souvisí s tím, jaká důležitost (ve srovnání s dalšími tématy objevujícími se ve veřejné debatě) je celospolečensky přikládaná potřebě řešení cizinecké problematiky (resp. integrace) a také v jakém tónu je veřejná diskuze vedena. Petrusek píše: „Občanská společnost (nikoliv jako moderní idea, ale jako sociální fakt) vzniká nejen v souběhu s kapitalismem, ale také v souvislosti s ustavováním národních států.“[26] Nicméně je to také idea národního státu související s primordialistickou představou homogenity českého národa, která stojí za negativním vnímáním přítomnosti cizinců na území České republiky. Z tohoto důvodu se jeví i rozvoj cizinecky orientovaných institucí občanské společnosti (tedy i jeho součásti – nevládnímu sektoru) v České republice jako nesnadný, jelikož i přes oficiální politiku státu naráží na problematické vypořádávání se s přítomností cizinců na úrovni jedinců v dané oblasti. Nicméně přerod k vyspělé liberální demokracii v našem státě je stále v procesu a fakt, že organizace se statusem občanského sdružení získala ústřední postavení, je v tomto smyslu pokrokem.

Jak jsem se v textu snažila naznačit, otázky související s institucionalizací občanského sektoru v jeho konkrétních podobách jsou vhodným adeptem k dalšímu rozpracování a zamyšlení. Interpenetrace státní a nevládní sféry bude totiž do budoucna (nejen v oblasti cizinecké problematiky) důležitým tématem souvisejícími mimo jiné s rozvíjením principu solidarity jako základního předpokladu fungování naší společnosti. Proto by bylo jistě přínosné zaměřit se na roli a činnost zmiňovaného Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty v ČR (jehož potenciál a uplatňovaný vliv jsou velmi nevyvážené) a také na roli státu a jeho pověřených orgánů, to znamená například porovnat jeho oficiální očekávání a reálné jednání v dané oblasti.

Tento článek vznikl v rámci projektu Na práci v ČR, financovaném z Evropského sociálního fondu prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR.