Nový domov - projekt, který se osvědčil

Ráda bych se s vámi podělila o svou zkušenost s programem, který mě a mé rodině pomohl cítit se v České republice více jako doma. Jde o projekt Nový domov uskutečňovaný Sdružením občanů zabývajících se emigranty (SOZE) a financovaný Evropským uprchlickým fondem.

Poslední rok a půl bylo mou největší starostí najít byt pro naši pětičlennou rodinu. Pocházíme z Čečenska a v České republice nám byl udělen azyl z humanitárních důvodů. Dá se říci, že jsme měli štěstí, pozitivní odpověď jsme dostali za pět měsíců, které jsme strávili v karanténě ve Vyšních Lhotách a poté v pobytovém středisku v Kostelci nad Orlicí. Byli jsme vděční za to, že odpověď přišla – v porovnání s jinými žadateli – rychle. Netušili jsme však, že nás čeká více než roční pobyt v integračním táboře v Havířově, kde jsme čekali na přidělení integračního bytu. Čekání na byt bylo velmi obtížné, v okolí byla vysoká nezaměstnanost a téměř žádným azylantům se nepodařilo najít si tam práci. Ve chvíli, kdy jsme byli rozhodnuti začít nový život, postavit se na nohy a žít samostatně, se ukázalo, že to je velmi obtížný a zdlouhavý proces.

Nakonec jsme další čekání v táboře nevydrželi a na vlastní náklady a rizika jsme si pronajali byt v Praze. Jiné město pro nás nepřipadalo v úvahu, protože syn, který ve válce utrpěl těžké zranění, potřebuje pravidelnou péči neurologů v Motole. Podařilo se nám to díky české přítelkyni, která přesvědčila svého známého a majitele bytu, že skutečně nebudeme dělat žádné problémy
a budeme včas platit nájemné. Byl to malý byt 2+kk na okraji Prahy. Nebylo to snadné, ale bylo nám zde lépe než v táboře. Každý měsíc jsme se potýkali s problémem, jak z dostupných sociálních dávek zaplatit nájemné, všechny další životní náklady a zejména výdaje spojené se školní docházkou dětí. Již předtím jsem odeslala mnoho dopisů s žádostí o přidělení integračního bytu snad na všechny městské části Prahy. Po přestěhování do Prahy jsem ve svém úsilí pokračovala a začala jsem na úřady osobně docházet a vysvětlovat, proč potřebujeme byt právě zde. Nebylo úředního dne, který bych nestrávila na některém z úřadů.

Po pěti měsících se mi podařilo přesvědčit Radu městské části Prahy 5, která nám přidělila byt 3+1 na sídlišti ve Stodůlkách. Velmi jsem se totiž obávala, že i když pražský magistrát nějaké byty vydělí a nabídne je azylantům, může nám jej subkomise Ministerstva vnitra nakonec nepřidělit. Nebyla zde žádná záruka a život v malém bytě s pro nás vysokým nájemným se stával stále obtížnějším. Náš nový spadal do I. varianty Státního integračního programu a znamenal pro nás nejen snížení nákladů na bydlení a větší životní prostor pro každého z nás, ale hlavně pocity jistoty a stability, které v životě naší rodiny tak dlouho scházely.

Přestěhovali jsme se poslední srpnový den. Přes velikou radost z přiděleného bytu však zde naše starosti pochopitelně neskončily. Neměli jsme totiž dostatek nábytku, abychom byt vybavili. Tehdy jsme se od úředníků Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra dozvěděli
o projektu SOZE, který má za cíl pomoci azylantům s počátečním vybavením integračních bytů. Stali jsme se jeho prvními účastníky. Probíhalo to takto: dostali jsme možnost vybrat si nábytek v určitém cenovém rozmezí a poté přijela pracovnice SOZE a spolu s námi ho nakoupila
a zaplatila. Díky tomuto programu má teď každé z našich tří dětí svůj koutek, kde mohou v klidu pracovat a věnovat se svým zájmům a také my s manželem máme konečně více soukromí.

Chtěla bych ze srdce poděkovat za to, že po mnoha letech těžkostí jsme dostali příležitost cítit se trochu jako dříve, když jsme žili v dostatku a spokojeně doma v Čečensku. Ačkoli jsem velmi vděčná za všechny věci, které jsem v České republice dostala, ať už od Charity či
od individuálních dárců, přece jen je velký rozdíl, když si můžete alespoň část věcí, které vás budou doma obklopovat vybrat sami a zakoupit je nové. Mnozí lidé si myslí, že uprchlíci utíkají od chudoby a mají proto být vděčni za všechno, co jim je v této zemi nabízeno. Ačkoli jsem velmi vděčná za věci, které jsme dostali a které nám pomohly překonat situace, kdy jsme neměli doslova nic, musím říci, že v našem případě a v případě mnoha jiných uprchlíků tomu tak zcela není. Před vypuknutím konfliktu, který nás donutil opustit domov, jsme se neměli špatně. Oba s manželem jsme pracovali a nikdy jsme netrpěli nouzí. Nebyli jsme zvyklí pořizovat si věci z druhé ruky, vše co jsme potřebovali jsme si mohli pořídit nové. Proto mi možnost zařídit si byt alespoň částečně dle vlastních přání dává pocit normality. Vím, že se nemusím cítit vydělena z české společnosti. Konečně jsem získala domov, který je místem kam se ráda vracím a odkud mám teď více sil překonávat další obtíže spojené zejména s hledáním zaměstnání.