„Máte stejná práva, ale…“: Výpověď o tom, jak se azylanti usazují v České republice

Chtěla bych vám povědět něco o tom, jak vypadá každodenní život azylantů v České republice. Jsme s manželem a třemi dětmi z Čečenska a před dvěma a půl lety jsme dostali azyl. Den získání azylu byl pro nás velmi šťastným dnem. Žili jsme tehdy v uprchlickém táboře v Kostelci nad Orlicí. Pracovnice Odboru azylové a migrační politiky nám při předání rozhodnutí o azylu moc gratulovala a oznámila nám: „Ode dneška jste lidé, kteří mají úplně stejná práva jako čeští občané s jedinou výjimkou, že nemůžete sloužit v armádě a účastnit se voleb.“ Tehdy jsem si myslela, že to je přesně to, co potřebujeme, abychom začali nový a klidný život v této zemi.

Možná pro vás není zcela snadné představit si, jak jsme se tehdy cítili. A nedivím se vám, i  pro nás bylo něco takového dříve nepředstavitelné. Museli jsme za sebou nechat úplně celý svůj život, staré rodiče, práci, majetek, naši rodnou zemi. A to všechno hlavně kvůli dětem a zejména kvůli synovi, který byl v Čečensku zraněn při bombardování našeho města. Prodělal dvě těžké operace, po kterých mu musela být odstraněna část lebeční kosti. Potřeboval špičkovou neurologickou péči, která ve válkou zničeném Čečensku nebyla. Nebudu to líčit do detailu, protože mě tyto vzpomínky stále ještě neuvěřitelně bolí. Jen jsem vám chtěla naznačit, jak naše cesta k azylu v České republice vypadala.

V den udělení azylu jsme vstoupili do Státního integračního programu a měl naplno začít proces naší integrace do této společnosti. Začali jsme s výukou českého jazyka a hledáním integračního bytu. Musím říci, že ze začátku nám to s manželem moc nešlo. Naopak děti už nějaký čas mluvily česky, protože začaly v táboře chodit do školy. 

Tento článek píši v den, kdy uplynuly přesně tři roky od našeho vstupu do České republiky. Za tu dobu jsme získali státní integrační byt, oba mluvíme obstojně česky, děti chodí do školy a dobře se učí, manžel má stálou práci. Já zatím ještě nepracuji, protože se starám o syna. Prostě již jasně vidíme, že naše budoucnost je v této zemi a že tady budeme žít. Když teď píši tyto řádky, zdá se, jako by to bylo všechno snadné, ale věřte mi, stálo nás to neskutečně mnoho úsilí. Kolikrát jsem plakala a myslela, že to nezvládnu, že už nemám sílu dále všechno vyřizovat. Ale prošla jsem tím krok za krokem s vědomím, že to dělám pro naše děti, které si toho již vytrpěly dost a nejvíce teď potřebují klid a spokojenost. Že to musí být jejich budoucnost. Myslíme si tedy, že již nastal čas, abychom požádali o české občanství. Dle zákona tak jako azylanti můžeme učinit již před uplynutím pětileté lhůty, která je stanovena pro jiné cizince s trvalým pobytem v zemi.

Možná vás teď napadlo: co ti lidé ještě chtějí? Vždyť už dostali dost. Chtěla bych vám proto několika příklady z našeho každodenního života přiblížit, jak je to ve skutečnosti s těmi „úplně stejnými právy“ které jako azylanti máme. Troufám si tvrdit, že mnohá tato práva existují jen na papíře. Ve skutečnosti se opakovaně setkáváme s tím, že jsme vnímáni jako lidé jiné kategorie, se kterými se v této zemi nepočítá.

Tak například natolik běžný úkon jako je vyzvednutí doporučeného dopisu na poště. Vystojím frontu a když paní za přepážkou podám oznámení o uloženém psaní se svým průkazem azylantky hned vidím, jak se změní výraz její tváře. Pečlivě začne průkaz prohlížet, v jejím pohledu se zračí podezření a nedůvěra. Ačkoli je v průkazu jasně vyznačena jeho platnost, povolení k trvalému pobytu a mé rodné číslo, paní volá svou kolegyni a spolu opět průkaz studují a radí se, jestli mi vůbec mohou psaní vydat. Mě se na nic neptají. Když se proti tomu ohradím a upozorňuji je, že mám plné právo s tímto průkazem dopis vyzvednout, hned vidím jak se po zaslechnutí mého „cizího“ přízvuku změní i pohledy lidí ve frontě za mnou. Opět tatáž nedůvěra a podezření. Možná si říkají: Co asi ta cizinka nemá v pořádku? Když mi po chvíli nakonec dopis vydají a já odcházím, nemohu se zbavit pocitu studu před lidmi kolem, jako bych se něčím provinila.

Další zdánlivě obyčejná situace: chceme pro syna koupit počítač na splátky. Věc, která se v českých domácnostech považuje téměř za samozřejmost. Po předložení našeho průkazu azylanta se dozvídáme, že to nejde, že na splátky mohou kupovat pouze občané České republiky. Odmítnutí se nám dostává také ve videopůjčovně nedaleko našeho bydliště, i zde nám bylo řečeno, že půjčovat filmy si mohou pouze občané a náš průkaz azylantů jako záruka nestačí. Jak tyto lidi přesvědčit, že skutečně máme skoro všechna práva jako čeští občané?

Chtěli jsme si nedávno zlepšit znalost češtiny a dozvědět se něco o české kultuře a historii, a proto jsme se rozhodli přihlásit se do místní knihovny. Čeká nás podobný scénář jako již mnohokrát na poště: paní knihovnice zevrubně studuje náš průkaz, pak se obrací na svou vedoucí a dlouze debatují o tom, jestli nám vůbec mohou knihy půjčit. Nakonec se svého průkazu dočkám, ale věřte mi, že mě tyto zkušenosti značně unavují a odrazují. Ve výčtu příkladů bych mohla pokračovat na několik dalších stran, ale to už snad není nutné. Nechci z toho obviňovat ty konkrétní zaměstnance, kteří se pochopitelně snaží dělat svou práci a nedostat se kvůli „nějakému cizinci“ do problémů. Domnívám se ale, že by již měli mít dostatek informací, o tom, že kolem nich žijí lidé jako já a jaká máme práva.

Další překážka, kterou si teď jasně uvědomuji je skutečnost, že se nemůžeme účastnit voleb. Když jsem sledovala průběh posledních parlamentních voleb, tak mi bylo velmi líto, že nemohu přidat také svůj hlas. Vždyť zákony této země se mě dotýkají a budou dotýkat stejně jako českých občanů a přesto nemám právo se k budoucí vládě této země nijak vyjádřit.

Jak jsem již psala, jsme tady plné tři roky a chystáme se podat žádost o české občanství. Když se jdu o této věci poradit do organizací, které asistují azylantům a jiným cizincům v České republice, nedostává se mi velké podpory. Často slyším: „Nemáte šanci“ nebo „Počkejte ještě pár let.“ Ale oněch pár let je pro nás velmi dlouhá doba. Již příliš mnoho času jsme strávili čekáním. Chceme svůj život posunout zase trochu dál, vybudovat nějaké zázemí pro děti a to jde s průkazem azylanta těžko. Občas se také setkám s podezřením, že české občanství chceme jen proto, abychom mohli sbalit kufry a odjet „za lepším.“ Jak jim vysvětlit, že se nikam nechystáme a že jsme neskutečně rádi, že můžeme po letech strachu a nejistoty konečně žít v klidu a na jednom místě?

V současné době jsme někde mezi: dle zákona o azylu se domů (tedy do Ruské federace) nesmíme vrátit, mohli bychom tak totiž o azyl přijít. Ani bychom se vracet nechtěli, protože víme, že tam pro nás a děti není bezpečno. Na druhou stranu ale vidíme, že nejsme ještě zcela přijati v této zemi. I když vůbec nezapomínám na to, že jsme již dostali mnoho podpory a za ty tři roky jsme těžkou prací přece jen mnoho dosáhli a usadili se. Máme také mnoho českých přátel, se kterými se mohu podělit, když je mi smutno a těžko i když se mi něco daří a oni se pak radují se mnou. Jsme tady ale stále ještě vnímáni převážně jako cizinci. Snažila jsem se vám zde objasnit, jak je nám to každodenně připomínáno.

Proto jsme se rozhodli, že v nejbližší době podáme žádost o české občanství. Vidíme to jako jedinou cestu, jak si v této zemi vybudovat stabilní a důstojnou budoucnost pro nás a hlavně pro naše krásné a chytré děti.