Nikde není oběd zadarmo. Sartoriho úvahy o multikulturalismu (recenze)

Autor svou práci rozdělil do tří částí: v první se snaží vymezit základní pojmy týkající se problematiky pluralismu, ve druhé se soustředí na polemiku s Charlesem Taylorem a jeho politikou uznání, zatímco celou třetí část, tzv. Doplněk, věnuje muslimské imigraci a problému integrace muslimů do západních společností.

Sartoriho názory je možné zařadit do čím dál zřetelnějšího trendu, který propaguje větší asimilaci a přizpůsobení imigrantů místní společnosti. Kritizuje multikulturalismus, který příliš zdůrazňuje kulturní rozdíly na úkor toho, co je podobné. Jsou-li rozdíly příliš veliké, mohou vést k dezintegraci společnosti. Klade si otázky: jaká míra otevřenosti by ohrozila tzv. otevřenou společnost? Jaké jsou meze tolerance v liberální společnosti? Je stoupencem ideje pluralismu, přičemž se této myšlence snaží dát nové vymezení, protože nadměrné a módní využívání slova ho zbavilo obsahu. Pluralismus respektuje odlišnosti, avšak oproti multikulturalismu z nich nečiní prioritní hodnotu. Na jedné straně se pluralismus snaží určité odlišnosti asimilovat, na straně druhé však cílem není kompletní asimilace. Sartori si je vědom toho, že rozmanitost může společnost i obohacovat (pokud má určité meze). Jeho představa je taková, že tam, kde je něco nadmíru podobné, se pluralismus snaží zasahovat, aby podpořil různorodost. Pluralismus tedy uznává kulturní různorodost, nicméně nemusí ji vytvářet.

Jednou z hlavních Sartoriho výtek zastáncům multikulturalismu je to, že zapomínají na kritérium vzájemnosti. Jednostranné uznání cizí kultury je totiž problematické, pokud se nehledí i na uznání vzájemné. Sartori zdůrazňuje, že neustále rostoucí a radikalizující se rozmanitost (zejména spojená s islámskou imigrací) už není obohacující a za takovou považována být nemůže. Imigrant by měl „uznat své postavení příjemce dobrodiní“, protože „pluralismus znamená společný život v rozlišnostech a s rozlišnostmi; ale pouze tehdy (…), pokud je opětován“, neboť jak praví Sartorim citované anglické rčení: „nikde není oběd zadarmo“ (s. 36).

Důležitým prvkem eseje je polemika se známým teoretikem multikulturalismu Charlesem Taylorem, ve které Sartori podrobuje kritice jeho politiku uznání. Ten, kdo zná Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání (ed. Amy Gutmannová, česky 2001), by se měl se Sartoriovymi úvahami určitě seznámit. Autor například podotýká, že politika uznání - tím, že za relevantní považuje jen určité odlišnosti - v podstatě tyto rozdíly vytváří a prohlubuje. Takový přístup „umožňuje proměnu menšinových sil v sílu většinovou“ (s. 45). Nejzávažnější námitkou je podle něj však to, že multikulturalismus vede ke kulturní segmentaci a v konečném důsledku i k dezintegraci pluralitní komunity do komunit homogenních a uzavřených. Mimo jiné z těchto důvodů považuje Sartori politiku uznání za zcela chybnou a poukazuje opět na pluralismus, jenž, přestože popírá homogenizaci, považuje asimilaci za žádoucí, a to v rozsahu, který je nezbytný pro zachování integrace komunity.

Ve věci imigrační a integrační politiky Sartori podotýká, že se politika uznání a integrace, která je podstatná z hlediska hostitelů, navzájem vylučují. Další zde důležitou věcí je, že imigrační politiky „neodlišují odlišné“ a se všemi imigranty bez ohledu na jejich původ a kulturu zacházejí stejně. Úspěšná integrace podle autora vyžaduje položit si tři základní otázky: koho a s kým integrovat, jak a proč? Právě na tyto otázky se Sartori snaží odpovědět.

Pluralimus, multikulturalimus a přistěhovalci se nyní poprvé ukázal v českém jazyce, nicméně jde o překlad vydání druhého, jehož součástí je Doplněk - svého druhu odpověď na četné námitky a protesty, jež přišly po prvním italském vydání této eseje. Doplněk byl napsán v létě 2001 a jak autor v předmluvě zdůraznil, brutální události z 11. září jen jeho obsah potvrdily. Zde se Sartori vyjadřuje k tématu: přistěhovalci a stoupenci islámu (takový je i titul této části). Právě muslimské imigranty považuje za ty, kteří se nejhůře integrují. A přidává k tomu argumenty, aniž by si bral servítky. V Doplňku Sartori mimo jiné poukazuje na izolaci muslimů a společenskou marginalizaci, což je podle něj zapříčiněno mimo jiné tím, že víra a náboženská identita je pro ně pravděpodobně jediným kulturním obranným prostředkem. Sartori se domnívá, že vykořeněný muslim nalézá útočiště ve víře a tím pádem právě na Západě může dospět k dnes tak obávanému fundamentalismu. Autor se tedy ptá:“jakmile se islámský přistěhovalec usadí v Evropě, na kterou stranu se ‘přidá’? Poddá se, nebo se zatvrdí?“ A ihned odpovídá, že „osud této šachové partie závisí především na tom, jak je vedena.“

Sartori se domnívá, že by integrace měla být více promyšlena a možná i důslednější a měl by se brat ohled na to, že skupiny imigrantů jsou různé a kvůli své odlišnosti vyžadují zvláštní přístup. Asi mimo jiné to chybělo v Nizozemí a ve svém důsledku přispělo k radikalizování se antiimigračních nálad a zpřísnění imigrační politiky. Autorovi lze nicméně namítnout například to, že si jakoby nevšímá, že multikulturalismus není přístup, který nekriticky absorbuje všechno cizí a všechny imigranty přijímá „tak jako jsou“. Neboli i ty státy, v nichž se multikulturalismus uplatňuje, respektive uplatňoval v největší míře, mají pro přistěhovalce kritéria, jejichž splnění je v rámci integrace do společnosti po imigrantech vyžadováno (např. „švédské kvalifikace“). Samozřejmě jiná otázka je, nakolik se bere ohled na to, zda tato kritéria opravdu splňují; to už je ovšem věc praxe. Ze samotného principu však není multikulturalismus protiintegrační.

Některé Sartoriho poznámky jsou opravdu výstižné, rozhodně však nechávají prostor pro další polemiku. V eseji se autor dotýká mnoha zásadních problémů, je ale škoda, že některých jen velmi povrchně (např. nijak hlouběji nerozvíjí ideu interkulturalismu, i když právě ta je podle něj cestou k Evropě). Vytýká rovněž četné chyby nejen teoretikům, ale i politikům, aniž by většinou dával vlastní recepty. Nejedná se o publikaci, v níž by autor nekriticky vypočítával rozličné výhody soužití mnoha různých kultur vedle sebe, eventuálně velmi upraveným jazykem vytýkal nečetné nedostatky takové situace. Sartori pomáhá čtenáři udělat si vlastní názor a podívat na problém ze strany odpůrců multikulturalismu.

Sartori, Giovanni, Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalectví. Esej o multietnické společnosti [Pluralismo, multiculturalismo e estranei. Saggio sulla società multietnica]. 2005. Praha: nakladatelství DOKOŘÁN, přeložila Karolina Křížová.