Multikulturní rizika a výzvy aneb Projde velbloud uchem evropské jehly?

Taková zavádějící tvrzení sice mohou nalézt jistou odezvu ve vystrašené společnosti, ale z hlediska porozumění tomu, co se v dnešních evropských společnostech odehrává, mají pramalý význam. Není náhodou součástí naší demokratické tradice právě záruka, že se ve světě můžeme pohybovat svobodně? Nesnaží se nám politické elity pod záminkou boje proti multikulturnosti vnutit novou politiku civilizačního strachu a kontrolovat nás uměle vyvolávanými pocity kolektivního ohrožení? Nestojí za všemi útoky na multikulturnost a vzýváním kulturní, politické a dějinně osudové jednoty naší civilizace jen prachobyčejná snaha mocných osobovat si právo na definici skutečnosti?

Podle jednoho anglického úsloví se stěží dovoláme zdravého rozumu, jestliže blázinec řídí šílenci. Navzdory těžkostem bychom však neměli přestat s kritikou těch, kdo chtějí náš planetární blázinec kontrolovat, řídit a definovat jako normální stav.

Islamisté - jiná modernizace
Ačkoli kritici multikulturalismu hovoří se zdviženým prstem a opovržlivým pohledem o "jiných" kulturách, ve skutečnosti se zpravidla zmiňují o problémech spojených převážně s jednou náboženskou komunitou - radikálními islamisty a jejich rostoucím vlivem mezi potomky muslimských imigrantů v evropských zemích. Problém multikulturalismu je tak zúžen na otázku soužití většinové společnosti a intolerantních náboženských skupin, které jsou menšinové i v rámci muslimské komunity. Islám se v posledních desetiletích bezesporu radikalizoval, a to mimo jiné i díky saúdským petrodolarům, z nichž se organizuje ideologický vývoz wahabismu - oficiální náboženské doktríny saúdské monarchie. Wahabistický výklad islámu je puritánský, nesmiřitelný a otevřeně útočný, takže v některých ohledech připomíná například dogma puritánských sekt, které v 17. století odcházely z evropských zemí hledat do zámoří svou zaslíbenou zem.

Když nedávno Salman Rushdie volal po islámské reformaci, zásadním způsobem se mýlil: islamisté, jak již před více než dvaceti lety tvrdil Ernest Gellner, totiž představují zvláštní případ reformace tradičního náboženského života a modernizace muslimských společností. Také proto se islamisté nerekrutují z chudých venkovských vrstev, ale ze vzdělaných středostavovských rodin žijících ve městech. Také proto nalézají takovou podporu mezi mladou generací muslimů narozených a vychovávaných v postmoderních evropských společnostech. Narozdíl od evropské modernizace, která probíhala jako sekularizace, vede dnešní modernizace muslimského světa k jeho větší islamizaci. To je z hlediska evropských společností znepokojující vývoj, který spěje k otevřenému konfliktu mezi nábožensky se radikalizujícími menšinami a většinovou společností založenou na principech náboženské svobody, politické rovnosti a kulturní tolerance. Nesmíme však zapomínat, že se jedná pouze o jeden z mnoha projevů dnešní multikulturní společnosti, nikoli o její popření.

Společnost je multikulturní
Druhý problematický bod kritiky multikulturalismu spočívá v tom, že se k němu přistupuje jako ke komunitaristické ideologii. To je ovšem nepatřičné zúžení širokého problému multikulturalismu na ideologickou koncepci, jež nám říká, jak bychom se měli politicky a sociálně organizovat. Ačkoli se donedávna o multikulturalismu živě hovořilo především v levicovém univerzitním prostředí, v praktické politice jím byly ovlivněny i pravicové vlády. K multikulturalismu se hlásí levicově komunitaristický filosof Charles Taylor, ale jeho ústavněprávní podobu formovala ve druhé polovině 80. let minulého století kanadská vláda ekonomického liberála a konzervativce Briana Mulroneyho.

K multikulturní společnosti se může hlásit liberál i komunitarista, konzervativec i anarchista. Spíše než o ideologii multikulturalismu je dnes třeba hovořit o multikulturnosti jako obecném stavu západních společností. Není to naše ideologická volba, ale situace, které nelze zabránit a již lze pouze různě politicky regulovat. Tento závěr bude jistě připadat nepravděpodobný obyvateli Malé Lhoty, který se v místní samoobsluze setkává tak maximálně s Romem žijícím ve vedlejší vsi. Stačí se však podívat například na rostoucí množství etnických menšin žijících v Praze, abychom viděli, jak se tvář tohoto velkoměsta a s ním celé naší společnosti proměnila za pouhé jedno desetiletí. Tempo růstu kulturních, náboženských a etnických menšin se přitom již blíží trendům v západních společnostech, v jejichž velkoměstech tvoří tyto menšiny běžně dvacet až třicet procent populace. Jenom pro ilustraci: autor tohoto textu právě píše a přitom z okna své pracovny v hlavním městě Walesu chvílemi pozoruje sikhského souseda, který přestavuje vchod svého domu, a hovoří s Indkou hinduistického vyznání. Ráno přitom vedl své děti do školy, kde třicet pět procent žáků tvoří příslušníci etnických a kulturních menšin pocházejících z Hongkongu, Iráku, Japonska, Německa, Srí Lanky, Pákistánu atd.

Multikulturnost je přímým důsledkem otevřenosti západních liberálních demokracií, v nichž většinová společnost je tolerantní vůči kulturním tradicím a konvencím menšin. Označit společnost za "multikulturní" tak nemá větší vypovídací hodnotu, než když ji označíme za "demokratickou", protože tím myslíme především obecnou formu kolektivního života. Za demokratické také považujeme mnohé společnosti, které se od sebe podstatně liší: víme například, že mezi demokracií dánskou a italskou nebo brazilskou a thajskou jsou značné rozdíly. Obdobně mohou být i multikulturní společnosti totálně chaotické nebo regulované, konfliktní nebo konsensuální atd. Multikulturní není pouze Kanada, která se k multikulturalismu jako jediná otevřeně přihlásila coby k oficiální ideologii před více než dvaceti lety v naději, že tím vyřeší vleklou ústavní krizi a kulturní konflikt mezi anglofonním a frankofonním obyvatelstvem. Multikulturní jsou dnes i tak odlišné země jako Velká Británie a Belgie nebo Švédsko a Španělsko. Multikulturní společnost bude dříve či později i ta česká, ať se nám to líbí, nebo ne.

Integrace, nebo asimilace?
S neschopností odlišit od sebe faktickou multikulturnost dnešních západních společností a její nejrozmanitější ideologické reflexe je také úzce spojen problém třetí, totiž umělé vytváření protikladu multikulturnosti a integrace.

Odmítnutí amerického vzoru "tavícího kotle" britským ministrem vnitra Jenkinsem v polovině 60. let minulého století, tedy v době, kdy imigrace kulturních menšin do Evropy teprve začínala, nebylo v žádném případě projevem levicových fantazií o rovnosti všech kultur. Jednalo se naopak o tradičně britský tolerantní přístup vůči menšinám, pro který je typické oddělení politiky od kultury. Podle tohoto důsledně liberálního modelu prostě kultura nemá být součástí politického programu. Británie se také dnes ve stínu teroristických útoků velmi pracně snaží definovat svou vlastní politickou kulturu, avšak nikoli jako nějaký důsledně asimilační model inspirovaný francouzským republikánským vzorem, nýbrž jako společné integrační minimum, které je závazné pro všechny komunity žijící v této multikulturní společnosti.

Britský přístup byl vždy integrační v tom smyslu, že jednotlivým komunitám nikdo politicky nevnucoval žádný kulturní model za předpokladu, že kulturní konvence těchto komunit nejsou v rozporu se zákony země. Politická integrace nevyžadovala integraci kulturní. Tento model je v příkrém protikladu k republikánskému pojetí politického národa jako kulturně jednotného celku, do něhož se nově příchozí musí asimilovat. Například francouzský filosof Etienne Balibar označuje druhý model za "republikánský komunitarismus" a přisuzuje mu represivní povahu, která ve jménu jednoty kultury potlačuje její faktickou rozmanitost. Odmítnutí kulturně asimilačního modelu je z liberálního hlediska správné, ale vyžaduje nejen vyšší míru tolerance, nýbrž i zvýšené náklady na policejní dohled a potlačování těch kultur, které se dostávají do rozporu se zákony, ať se jedná o islamisty, teroristy hájící práva zvířat nebo evangelické stoupence exorcismu ze zemí subsaharské Afriky.

Multikulturní společnosti, jež se spoléhá pouze na všeobecné přijetí minimální politické kultury, bude navíc vždy hrozit, že se jednotlivé komunity začnou uzavírat do sebe. Americká filosofka Seyla Benhabibová popisuje tento nežádoucí důsledek jako "mozaikový multikulturalismus", ve kterém mezi jednotlivými komunitami chybí jakákoli sociální komunikace. Jak ostatně varoval již Alain Finkielkraut v eseji Destrukce myšlení (1987), i v multikulturní situaci přetrvává riziko, že jedinec se snadno může stát otrokem své vlastní kultury a bude sloužit těm, kdo mají moc politicky definovat jeho "kulturní zájmy a cíle".

Takový stav bychom mohli označit za politicky korektní apartheid, jehož původ bychom skutečně našli mezi levicově komunitárními ideologiemi, ale který je současně velmi blízký pravicovým fantaziím o národu jako organickém celku, jehož kulturní jednotu a tradice musí proti vnějším i vnitřním nepřátelům chránit stát. Podle těchto ideologických koncepcí a fantazií je každá identita exkluzivní a všechny kulturní rozdíly a tradice i životní styly jen potvrzují výlučnost a vzájemnou separaci jednotlivých komunit.

Obrana ironie a otevřenosti
Německý filmový režisér Wim Wenders před nedávnem prohlásil, že by umělci v dnešním zmateném světě měli přestat používat ironii. Masmediální vykřičenosti a virtuální realitě konzumní kultury je údajně možné čelit jen tím, že naše vyjadřování bude prosté a přímé. Takový obrat by ale znamenal jen návrat do světa, v němž vládnou, slovy Friedricha Nietzscheho, "asketičtí kněží" - ti, kteří slouží velkým myšlenkám metafyziky, vědy či umění.

Představa, že náš labyrint světa i myšlení můžeme uspořádat do krystalicky čistých tvarů či pojmů, je odvěkým pokušením, kterému jsou vystaveny všechny kultury a náboženské systémy. Právě jemu dnes podléhají islamisté a všichni ti, kdo chtějí složitost světa vtěsnat do prostých a přísných pravidel nějaké absolutní doktríny. Multikulturnost naproti tomu znamená odvrat od tohoto pokušení a přijetí ironie jako způsobu, jak lze rozumět sobě i světu a také utvářet svou kulturní identitu. Multikulturnost je ironická, nikoli asketická.

Jak je patrné, multikulturní společnost není přežitý model, ale sociální situace, ve které se teprve hledají nové formy politického i kulturního soužití. Hledat se musí, protože kulturně homogenní prostředí dnes nelze vytvořit žádnými politickými prostředky, školskými reformami počínaje a policejním dohledem konče. Kulturní konflikty včetně náboženského terorismu jsou naopak důkazem, že se všichni stále více ocitáme v globalizovaném světě, v němž roste vzájemná závislost obyvatel této planety a stejně tak se zvyšuje i migrace celých kultur a jejich provázanost. Stále více se spoléhá na rychlost přenosu informací a potlačuje se význam místa, ve kterém žijeme. Ve světě, v němž se můžete z jednoho konce planety ve vteřině spojit s někým, kdo se nachází na jejím opačném konci, však také roste melancholie a pocit ztráty kulturní identity. Jestliže je vše na internetu a dostupné pro všechny, co je jedinečné pro "mne" a co pro "nás"?

Multikulturní společnost je projevem globalizace stejně jako světový obchod nebo planetární ničení životního prostředí. Součástí tohoto procesu je také intenzivnější hledání kulturní identity, které mnohdy nabývá neurotických podob. Jednou z nich je i snaha kulturní identitu politizovat, ať ve formě náboženského fanatismu, rasismu nebo nacionalismu. Utíkáme se zpět k národu, náboženství, rase nebo tajným řádům a společenstvím, abychom si kompenzovali pocit ze ztráty života v komunitě s bližními, na které se lze absolutně spolehnout a s nimiž sdílíme kulturní hodnoty a ideály, pro které stojí za to žít i ...

Bortící se mrakodrapy a vybuchující vlaky, autobusy nebo letadla jsou obrazy ničení, jejichž symbolickou sílu využívají teroristé i někteří politici k tomu, aby pro nás vybudovali omezený prostor naší kulturní identity a následně nás v něm uzavřeli a kontrolovali. Proti těmto politickým fantaziím o kulturně "vyčištěné" společnosti lze ale postavit výjimečnou kulturní tradici Evropy, totiž schopnost zpochybňovat, popírat a překračovat každou hranici, která se objeví v myšlení i společnosti. Na této tradici nelze vybudovat politický program, ale jenom díky ní můžeme politickou moc omezit a kontrolovat. Základním úkolem v naší multikulturní situaci je proto uchránit každou kulturu před jejím politickým zneužitím. Takový přístup samozřejmě přes noc nezbaví svět islamistického ani žádného jiného terorismu. Vydat se opačnou cestou by nás však mohlo brzy vystavit teroru mnohem nebezpečnějšímu.

SALON č. 440, Právo 20. 10 2005.