Některé skupiny cizinců nadále bez přístupu k veřejnému zdravotnímu pojištění

Zlepšení se nekoná

Novela slibuje zlepšení hned v několika ohledech: zamezit situacím, kdy se cizinci stávají tzv. nepojistitelní, pozvednout kvalitu komerčního pojištění na úroveň veřejného systému a vyvážit práva a povinnosti mezi pojišťovnami a cizinci. Ustanovení, kterými je cizincům přikázáno uzavření komerčního zdravotního pojištění, přitom bude po novelizaci dopadat na maximálně 10 % všech cizinců v ČR, zejména pak část podnikatelů, studentů a ekonomicky neaktivních rodinných příslušníků cizinců, především pak dětí a žen v domácnosti. Relativně malé procento souvisí s nízkou imigrací do Česka a rostoucím počtem cizinců s trvalým pobytem. Kromě držitelů trvalého pobytu do veřejného systému zdravotního pojištění v současnosti spadají například občané EU a jejich rodinní příslušníci, zaměstnanci a placení statutáři právnických osob, občané států, s nimiž existuje v této věci mezinárodní smlouva, a některé další, menší skupiny cizinců.

Konkrétní formulace novely jsou v mnohých ohledech nejasné a v praxi tak může být vše jinak. Zákon například sice stanovuje pojišťovnám tzv. kontraktační povinnost, tedy povinnost uzavřít pojistnou smlouvu s každým zájemcem. Nezakazuje však pojišťovnám požadovat uhrazení celé výše pojistného již v době uzavření smlouvy. Nadále by tak mohli zůstat nepojistitelní zejména nemocní novorozenci, jejichž rodiče nebudou vlastnit dostatek finančních prostředků na pojistné, které může být s ohledem na zdravotní stav dítěte obzvláště vysoké.

I v otázce kvality pojištění novela pokulhává. Nadále předpokládá výluky v rozsahu pojistného plnění, mimo jiné ve vztahu k některým závažným onemocněním, stanovuje čekací lhůty na vyplacení pojistného v délce tří nebo i osmi měsíců či tří let a ponechává nejasnosti i o jeho konečné výši.

Nadto v sobě novela skrývá řadu ustanovení, které by komerční pojišťovny mohly použít za účelem získání neoprávněných výhod nad cizinci. Ty mohou zahrnovat povinnost cizince hlásit každou sebemenší nemoc pojišťovně, nemožnost ukončit pojištění v případě, že se cizinec stane účastníkem veřejného systému, či opustí ČR, a s tím spojené nevracení tzv. nespotřebovaného pojistného, nebo také povinnost repatriace, tedy povinnost cizince v případě závažného onemocnění vycestovat zpět do země původu, kde pojišťovna již další péči hradit nemusí. Přinejmenším poslední požadavek pak jde zcela proti smyslu jakéhokoli komerčního pojištění a poodhaluje absurditu celé novely.

Kdo zneužívá zdravotní pojištění?

Zavádějící či rovnou nepravdivá jsou přitom již základní východiska novely. Důvodová zpráva staví na tezi, že cizinci veřejné zdravotní pojištění zneužívají, či se je zneužívat chystají a je tím pádem třeba pro ně zřídit zvláštní systém v komerční sféře. Zároveň značně nadhodnocuje rozsah domnělého „problému zneužívání“ a to až trojnásobně, když počet osob, kterých se má novela dotknout, odhaduje až na 30 % celkového počtu cizinců v ČR, oproti reálným 10 %.[1] Jak tito v současnosti systém zneužívají, či jak se jej za jiných okolností zneužívat chystaly, se z důvodové zprávy nedozvíme. Uvedená data přitom naznačují pravý opak. Zatímco například náklady na jednoho žadatele o mezinárodní ochranu činí dle důvodové zprávy cca 10 tisíc Kč ročně, čerpal v roce 2014 průměrný český pojištěnec VZP 24.138 Kč.

Důvodová zpráva přesto předpokládá velmi razantní zdražení pojistného, které bude cizincům vypočítáváno jednak v závislosti na věku a také individuálním zdravotním stavu. Pojištění tak cizince seniory nad 70 let vyjde až na 153 000 Kč ročně, mladší ročníky do 44 let až na 36 000 Kč. Pro srovnání - ve veřejném systému platí OSVČ pojistné ve výši 21 564 Kč, osoby bez zdanitelných příjmů pak hradí 14 904 Kč ročně. I ve sféře komerčního pojištění jsou ceny výrazně nižší; v roce 2015 se pohybovaly pro osoby nad 65 let kolem 36 000 (Maxima), 45 000 (ERGO), 54 000 (Uniqa), či 57 600 Kč (Slavia). Osoby do 30 let pak platilti 7 500 (např. Uniqa či Slavia), 8 400 (Maxima), či 10 200 (ERGO) Kč.

Nejvíce alarmující je však skutečnost, že zatímco ve veřejném systému jde z vybraného pojistného přibližně 97 % na přímou úhradu zdravotní péče a 3 % na provozní náklady pojišťoven, v případě komerčního pojištění má být z vybraných peněz na zdravotní péči použita méně než polovina. Větší část pojistného, které cizinci zaplatí, tak půjde na interní náklady komerčních pojišťoven, včetně mezd zaměstnanců nebo provizí zprostředkovatelů. Je tedy na místě se ptát, kdo zdravotní pojištění skutečně zneužívá. 

ČR dál v rozporu s mezinárodními standardy

Situaci, kdy jsou některé skupiny cizinců vyloučeny ze systému veřejného zdravotního pojištění a nuceny k uzavření pojištění komerčního, které zároveň oproti prvému nabízí podstatně horší služby, lze navíc považovat za nerovné zacházení. Novela se tak dostává do rozporu s celou řadou mezinárodních úmluv a předpisů, zejména pak s evropským právem včetně celé řady směrnic a Listiny základních práv EU, Evropskou sociální chartou nebo Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Ve vztahu k dětem cizinců může také docházet k porušování jejich práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte.

Patrná je i pokračující nekonzistence celého systému, kdy se práva cizinců neodvíjí od reálných vazeb na ČR, ale od zařazení cizince do té či oné skupiny. Do systému veřejného pojištění tak může vstoupit jakýkoli cizinec jako zaměstnanec dnem nástupu do práce a to byť by tato práce trvala jen jediný den. Naopak je z něj vyloučen cizinec-živnostník, který do systému vstupuje až se získáním trvalého pobytu, což může být nejdříve po pěti letech. Nerovné zacházení může ve výsledku nutit cizince uvázat se k zaměstnaneckému poměru na úkor původně zamýšlené živnostenské činnosti. Tím je v neposlední řadě porušováno také právo na svobodnou volbu zaměstnání.

K závěru, že některé paragrafy zákona o veřejném zdravotním pojištění jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod, dospěl i Městský soud v Praze. Ústavní soud ČR ve věci zatím nerozhodl.

Požadujeme integraci, pro kterou neutváříme podmínky

Lze shrnout, že novela hodlá pro cizince zavést takový systém zdravotního pojištění, který bude více než dvakrát dražší než systém veřejný a k tomu navíc i nadále méně kvalitní. Zřizování odděleného systému je přitom spíše než na faktech založeno na předpojatých představách o cizincích jako černých pasažérech ve veřejném systému a mylných odhadech o rozsahu takto vykonstruovaného „problému“. Nadto je také v rozporu se samotnou ideou integrace. Ta nemůže spočívat jen v jednostranném přizpůsobení se cizince českým zákonům či kultuře. Předpokladem jejího úspěchu je naopak také naše snaha umožnit cizinci včlenit se do struktur a systémů naší společnosti včetně zdravotního pojištění. Kladení nároků na bezpodmínečnou kulturní integraci, a často až asimilaci, je za situace, kdy je systémové včlenění se cizinců v praxi znemožňováno, jen dalším příkladem dvojího metru, který je vůči migrantům uplatňován. Návrh jako celek je třeba odmítnout a při novelizaci zákona přijmout zcela jiná východiska.