Karlovy Vary. Město, kde každý chytrý Čech má svého Rusa

Zeptáte-li se Karlovaráka, proč je ve městě hodně Rusů, pravděpodobně Vám odpoví, že Rusové navštěvují Karlovy Vary od nepaměti, přinejmenším od dob Petra Velikého. Skutečnost, že Karlovy Vary už nejsou tak „české“ jako dříve, mnoho nadšení mezi místními nevzbuzuje. Jak ukazuje mnohaletá diskuze o dominanci ruských nápisů v lázeňské zóně a úsilí vedení města o jejich omezení, stejně jako debaty o názvech ruských ulic a přítomnosti ruských památníků ve městě, ruština není v Karlových Varech zrovna v módě. Ruské symboly ve veřejném prostoru jsou přitom, navzdory své obecné nepopulárnosti, často dílem samotných Čechů, kteří cílí na rusky mluvící klientelu. Češi mluví rusky, znají ruské spotřební zvyky, obchodní kulturu a využívají ruské marketingové symboly jakým je například ruský car Petr Veliký.

Nespokojenost s nově příchozími cizinci odráží napětí týkající se otázek jako kdo je Karlovarák, komu patří lázeňská zóna, kdo má právo ve městě žít nebo jakým zájmům má město přednostně sloužit. Ačkoliv dnes mají mezi obyvateli nejvýznamnější postavení Češi, a to nejenom díky své početní převaze, a mezi lázeňskou klientelou rusky mluvící cizinci, nebylo tomu tak vždycky. Karlovy Vary byly až do druhé světové války městem s naprostou většinou německy mluvících obyvatel, a od roku 1869 s židovskou menšinou, která dala městu slavná jména jako Moser nebo Becher. Po poválečném odsunu Němců z lázeňského města stalo dosídlením město české, kterým Karlovy Vary zůstaly dodnes, v němž největší menšinu představují rusky mluvící cizinci. Dvě nejpočetnější skupiny z nich přitom tvoří pouhých 5 % obyvatel (podle sčítání lidu v roce 2011 v 50 tisícovém městě žilo 1581 Rusů a 774 Ukrajinců).

Podobným přerodem prošla v minulém století lázeňská zóna. Ta do konce druhé světové války sloužila především léčebným pobytům zahraniční kosmopolitní a bohaté klientely (mezi nejvýznamnějšími návštěvníky patřil Goethe, Schiller, Marx nebo Petr I. Veliký). Život v lázeňské zóně se nesl v duchu procházek po promenádě, valčíků, společenských banquetů a zákulisních diplomatických jednání. Pouze přechodně, ve válečných obdobích, sloužila lékařským účelům, kdy se místní sanatoria proměnily na lazarety. K radikální změně došlo po druhé světové válce, kdy lázně začaly patřit českému lidu a mezinárodní bohatá klientela téměř zmizela. Hotely se přebudovaly pro velké skupiny pracujících a kavárny a restaurace v lázeňské zóně nahradily běžné obchody a hospody. Jedinou početnější skupinou zahraničních hostů se stali prominentní sovětští pracující a elitní klientela se redukovala na významné představitele postsovětských zemí jako Gagarin, Brežněv, Andropov a další.

Karlovy Vary jsou prý pro cizince z postsovětských zemí spojením srdce a peněz. Myslí se tím jejich nostalgická vzpomínka na Karlovy Vary před rokem 1989 spojená s kvalitou a luxusem a zároveň potřeba postsovětských nouveau riche investovat a uložit nově nabyté peníze v 90. letech. Právě tyto skutečnosti se staly pro Karlovy Vary zásadní po roce 1989. V době kdy se lázeňství potýkalo s nedostatkem financí na údržbu a rekonstrukci lázeňských budov přicházeli cizinci, jak někteří vzpomínají, doslova s kufry nabytými peněz. Kupovali lázeňské, ubytovací i rezidenční nemovitosti bez ohledu na návratnost jejich investic, z důvodu uložení peněz, vlastní reprezentace nebo jako druhé bydlení. Prostřednictvím českých firem vstupovali nepřímo do privatizace a stávali se předními investory, kteří stáli za rekonstrukcí lázeňské zóny potýkající se do té doby s nezájmem zahraničních investorů a nedostatkem místního kapitálu.

Důsledkem zahraničních investic byla radikální proměna lázeňské zóny. Ta začala žít tak trochu vlastním životem. Běžní lidé do ní přestali chodit, zmizely samoobsluhy, švadlenky, železářství a další obchůdky, a odešli odtud také trvale žijící obyvatelé. Když dnes denní hemžení turistů utichne, ponoří se lázeňská zóna do tmy oken prázdných bytů a domů. Zdobí ji jen obchody s luxusním oblečením, s křišťálem, porcelánem a zlatem nebo předražené restaurace a kavárny. Lázeňská zóna se stala turistickým skanzenem, který není atraktivním místem života pro většinu Čechů, ani cizinců. Také ve vnímání místních se město rozdělilo do dvou světů, kde lázeňská zóna vystupuje jako středisko rusky mluvících turistů, jejich života, investic a návštěv, a okolní části Karlových Varů, jako místa, kde se soustředí život místních Čechů.

Ve skutečnosti jsou Karlovy Vary místem, kde se rozehrávají vazby mezi Čechy a cizinci, spíše než městem, kde se utvořily dva oddělené světy, jak by se na první pohled mohlo zdát. Rusové jsou vnímáni jako klienti, kteří utrácejí více než jiní turisté a kteří mají Karlovy Vary srdečně rádi, už proto, že rozpadající se domy koupili a opravili za částky, o kterých se místním ani nesnilo. To, co někteří Češi nazývají jako okupaci penězi a podnikáním, přineslo zároveň příležitosti k lukrativním obchodům, práci a zajímavým kontaktům. Jak výmluvně říká místní Karlovarské rčení: „Každý chytrý Čech si našel svého Rusa“. Jako s kolegy, obchodními partnery nebo zaměstnavateli bylo a je třeba s cizinci mluvit, chápat je a někdy také trochu využít. A stejně tak se Češi naučili mít, co nabídnout. Znají lépe český jazyk, mají větší přehled o místním trhu, legislativních předpisech nebo úřednických procedurách.

Cizinci a Češi se tedy navzájem potřebují a vyhledávají. Jenže je tenhle převážně pragmatický vztah mezi nově příchozími a starousedlíky, cizinci a Čechy, ideálním soužitím? Cizinci se v Karlových Varech neobjevují ve veřejném prostoru jako téma konfliktů nebo problémů (jak dokládají místní fóra občanů nebo agendy politických uskupení), ale nejsou ani přijati jako plnohodnotná součást místní společnosti. Jsou žádaní především v pragmatickém a ekonomickém smyslu - přijetí jejich investic bez ohledu na původ proběhlo bez větších problému, podle některých až příliš nekriticky, horší je přijetí Rusů jako místních obyvatel. „Rusové si v Karlových Varech dělají, co chtějí!”, „Rusové zabrali Karlovy Vary!” hlásají titulky v novinách. Cizinci jsou sledováni s obavou živenou strachem z ruského světa, který připomíná nedávná historická paměť i mediální zprávy o dění v Rusku a na Ukrajině.

Vzájemný dialog se začíná otvírat až v poslední době a je přitom zřejmé, že najít společnou řeč, která by sahala za pragmatické spolužití a rozpačitou lhostejnost každodenního života, je v Karlových Varech poněkud obtížné. Možná proto, že se negativně vnímané ruství stalo vedle ekonomického přínosu důležitým měřítkem hodnocení života cizinců v Karlových Varech. A to i přesto, že řada cizinců rozšířenou představu o bohatých Rusech nesplňuje a jejich život se v mnohém neliší do života místních starousedlíků.