Jak nás zklamali uprchlíci
Klidnit vášně nepomohl ani ministr vnitra Chovanec, který se vůči jejich rozhodnutí opustit ČR ostře ohradil na sociálních sítích, přestože do jeho resortu spadající cizinecká policie uprchlíky k hranicím sama doprovázela. A k zpřehlednění situace nepřispěla ani německá strana, která nejprve uprchlíky i s řidiči autobusu zajistila s úmyslem vrátit je zpět do ČR, aby několik hodin před jejich předáním své rozhodnutí revidovala.
Po téměř dvoutýdenních tahanicích bude podle posledních informací do ČR vráceno dvacet osob. Zde budou zajištěni a v případě, že znovu nepožádají o azyl, posláni zpět do Iráku. Vláda navíc na svém jednání ve čtvrtek 7. dubna na návrh ministra Chovance projekt Nadačního fondu Generace 21, v rámci kterého byli Iráčané do Česka přesídleni, zcela zrušila. Takzvaní pseudouprchlíci se mezitím stihli stát nejnovějším hitem v hitparádě nenávisti na českých sociálních sítích.
Vzali životy do vlastních rukou
Samotní Iráčané se přitom neprovinili ničím jiným než tím, že se rozhodli vzít své životy do vlastních rukou. Uvážili existující možnosti a rozhodli se odejít do země, kterou s informacemi, jež měli v danou chvíli dostupné, považovali za lepší odrazový můstek pro nový život. Je nejasné, kolik informací skutečně měli, nebo nakolik rozuměli možným dopadům svého jednání a jak moc byla do rozhodnutí zapojena celá skupina či jen někteří jedinci. Možná jednali zkratovitě, snad i na popud dalších osob. Podvádět, respektive cíleně zneužít český přesídlovací program za účelem dostat se do Německa však s největší pravděpodobností nechtěli – najali si vlastního dopravce, informace o jejich odjezdu byla krátce před ním veřejně známá a v předchozím dopise ministerstvu vnitra se navíc jasně zřekli azylu v ČR a požádali o vrácení pasů. Pokud by skutečně zamýšleli ČR „oblafnout“, mohli jednoduše beze slova zmizet. Nebo počkat, až zde azyl oficiálně obdrží, a následně do Německa vycestovat s turistickým vízem.
Skutečnost, že se uprchlíci snažili získat kontrolu nad vlastním životem, bychom naopak měli vnímat pozitivně. Svědčí o tom, že nechtějí zůstat závislí na společnosti, která je přijala. Celkem logicky pak budou mít tendenci vybírat si jako svůj nový domov takové země a prostředí, které jim umožní lepší start, ať už díky rodinnému zázemí, diaspoře či materiální, (psycho-)sociální, integrační nebo jiné podpoře ze strany státu. Přiznejme si, že v těchto ohledech ČR za západními zeměmi nadále zaostává. To, co se z našeho pohledu může jevit jako „nevděk“, tak může být v očích některých uprchlíků zcela racionální volba. Bránit jejich snažení je nesmyslné a kontraproduktivní. Jejich pokud možno rychlé začlenění je totiž v zájmu všech.
Nefungují kvóty, nebo jeden projekt?
Co nakonec vypovídá celý incident o smysluplnosti přesídlování uprchlíků? Ne mnoho. Pro část uprchlíků momentálně uvízlých v uprchlických táborech v Turecku, Jordánsku, Libanonu, Řecku či jinde na světě může být přesídlení do ČR nadále dlouhodobým řešením, pro část jím být nemusí. Je-li výběr přesídlených osob prováděn dostatečně transparentně, dle jasných kritérií a s ohledem na skutečné potřeby uprchlíků, a je-li před ním, v jeho průběhu a zejména po něm poskytována uprchlíkům dostatečná podpora, může být přesídlení úspěšné a představuje vedle lokální integrace v první bezpečné zemi jeden z nejdůležitějších mechanismů poskytování mezinárodní ochrany.
Je otázkou, do jaké míry byl v rámci projektu Generace 21 výběr prováděn s ohledem na skutečné potřeby uprchlíků a jaká jiná kritéria vedle náboženství při něm vůbec hrála roli. I kdyby však náboženství bylo při výběru jen jedním z rozhodujících hledisek, je takový výběr bezpochyby diskriminační a ani v praxi nám zjevně nezajistí, že se dané osoby budou chtít v ČR usadit trvale. Generace 21 byla za tento přístup, jako i za skutečnost, že při výběru úzce spolupracovala se Salmanem Hasanem, člověkem napojeným na islamofobní hnutí Islám v České republice nechceme, na jehož osobě byla kvůli jazykové bariéře dle vlastních slov de fakto závislá, dalšími nevládními organizacemi kritizována. To také vedlo k tomu, že se zavedené a zkušené nevládní organizace působící v oblasti integrace a migrace do projektu nezapojily. Z toho, jako i například ze snahy zajistit pouze křesťanské tlumočníky, pak mohly snadno vyplynout další problémy v komunikaci mezi Generací 21 a samotnými uprchlíky.
I kdyby však Generace 21 udělala všechno správně, mohlo by se stát, že by uprchlíci z ČR nakonec odešli. Přesídlení není samospásné a někdy ani při nejlepší přípravě a vůli zkrátka nevyjde. To ukazuje i skutečnost, že se o přesun do Německa na konci minulého týdne pokusilo dalších šestnáct osob. V ČR jich tak z původně přesídlených 89 zůstává sotva polovina. Poučením by mělo být zejména to, že komunikace mezi uprchlíky, hostitelskou zemí a přesídlující organizací je klíčová. Je třeba zajistit, aby uprchlíci rozuměli možným dopadům, výhodám a nevýhodám svého jednání. Na případná nedorozumění totiž budou doplácet nejen oni sami, ale i ti, kteří měli přijít po nich. Ti, kdo prozatím zůstanou v takzvaných „bezpečných zemích,“ bez další šance na přesídlení.
Ano, Generace 21 pochybila, a to nejednou. Několika desítkám osob díky jejímu projektu však pomoženo bylo. Paušální závěry z úst ministra vnitra Chovance a ministra zahraničí Zaorálka, že projekt neplnil svůj účel a odchod Iráčanů dokazuje, že kvóty nefungují, tak spíše než snahou zaměřit se na konkrétní nedostatky daného projektu, poučit se a snažit se rizikům spojeným s přesídlováním napříště předcházet, zavání lacinou potřebou zalíbit se té části české společnosti, kterou uprchlíci zkrátka naštvali tím, že vzali své životy do vlastních rukou.