Kdo je tu vlastně v nebezpečí? Strach Česka ze syrských uprchlíků

Pro uklidnění veřejnosti bude výběr osob pro přesídlení do ČR tříkolový a zabere podle prvních odhadů až dva měsíce. Česká republika nejprve určí konkrétní kritéria výběru. Poté ve spolupráci s Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky (UNHCR) realizuje první předvýběr. Ve zprávě, kterou připravilo pro vládu ministerstvo vnitra, se uvádí, že teprve po „velmi důkladném prověření těchto osob bezpečnostními složkami ČR“ vyšle ministerstvo vnitra do Jordánska vlastní výběrovou misi, aby finálně určila osoby k přesídlení. Hlavním cílem má být „eliminace všech možných bezpečnostních rizik, které by z přesídlení těchto osob do České republiky mohlo vyplynout“.

Výběr a přesídlování uprchlíků tak bude Ministerstvo vnitra úzce koordinovat s Policií ČR, zejména pak s Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, dále pak s Bezpečnostní informační službou, Vojenským zpravodajstvím a Úřadem pro zahraniční styky a informace. Ve spolupráci s těmito složkami vytvoří speciální pracovní skupinu, která bude kromě bezpečnostních prověrek také disponovat právem veta o jednotlivých případech, rozhodovat o harmonogramu a po příjezdu uprchlíky monitorovat. Kromě bezpečnostních složek se tak na výběru bude částečně podílet již jen hrstka lékařů, kteří v rámci programu MEDEVAC v současnosti poskytují zdravotní péči na místě.

Cílem tohoto humanitárního programu tak jakoby nakonec snad ani nebylo vybrat osoby, pro jejichž zdravotní stav nebo celkovou situaci je pobyt v táborech nejvíce rizikový a zajistit, aby byl celý proces transparentní a férový, založený na naprosto přesně definovaných a nediskriminačních kritériích, ale především garantovat občanům ČR bezrizikovost celého procesu. Veřejnost zajímá bezpečnost, potřeby uprchlíků jsou odstaveny na druhou kolej.

Přesídlování uprchlíků z konfliktních oblastí se přitom dělo již v minulosti, většinou bez velkého zájmu médií a veřejnosti. Z výčtu tentokráte zapojených bezpečnostních složek mohou občané naopak lehce nabýt dojmu, že se do ČR chystáme přetransportovat obávané zločince a ne děti, které nutně potřebují kvalitní zdravotnickou péči. Ve chvíli, kdy automatické rovnítko mezi uprchlíkem a bezpečnostním rizikem již nedělají jen populistická hnutí, jako Islám v ČR nechceme, ale přistupují na něj i samotní politici, se tak vnímání uprchlíka jako hrozby stává běžnou součástí veřejné diskuze.

Výsledkem celé debaty o bezpečnosti je pak to, že jsou uprchlíci mediálně prezentováni převážně jako abstraktní bezpečnostní rizika, zatímco reálné okolnosti jejich útěku a jejich životní příběhy zůstávají nadále opomíjeny. Svůj díl viny na tom nese i Ministerstvo vnitra. Z celého návrhu se o uprchlících například dozvíme jen to, že byli „v důsledku současného konfliktu v Sýrii nuceni nedobrovolně opustit své domovy.“ Ministerstvo vnitra selhává v tom, že české veřejnosti nevysvětluje, jak vážné nebezpečí donutilo uprchlíky opustit své domovy, čemu museli na útěku čelit a s čím se v táborech dál potýkají zejména ti nejzranitelnější z nich. Sympatie s jejich přesídlením tak vyvolá jen těžko.