Potvrzená dohoda mezi EU a Tureckem jeví známky schizofrenie

EU a Turecko podepsaly již v listopadu 2015 smlouvu, v níž EU nabídla Turecku tři miliardy eur za pomoc při řešení uprchlické krize. Současná dohoda k tomu přidává další tři miliardy do konce roku 2018. Peníze mají jít především na jídlo, lékařskou péči, vzdělávání a další služby pro dva miliony  syrských uprchlíků, kteří jsou nyní v Turecku. Od listopadu z Turecka na území Evropy přijíždí průměrně 2500 lidí denně. 

Cílem nové dohody má být narušení byznysu nelegálních převaděčů

Podle dohody, mají být všichni noví neregulérní migranti, kteří přijedou z Turecka do Řecka, vraceni zpět do Turecka.. Výměnou za každého navráceného Syřana má EU přesídlit z Turecka přesně tolik syrských uprchlíků, kolik se jich z Řecka podaří vrátit. Tedy jeden za jednoho.

EU si od tohoto plánu snad naivně, snad pokrytecky, slibuje, že budou lidé vidinou rychlého navrácení do Turecka odrazeni od nebezpečné cesty po moři do Řecka a nelegální převaděči tak přijdou o svůj výnosný byznys. Tomu však mnoho nenasvědčuje. Převaděči budou schopni najít nové cesty, jimiž se uprchlíci budou dostávat do bezpečí Evropy. Počty přesídlených osob by pak též musely být dostatečně vysoké, aby si lidé nebezpečnou cestu přes moře opravdu předem rozmysleli.

Zároveň není v tuto chvíli jasné,  jak budou lidé do Turecka vraceni tak, aby nedocházelo k rozporu s evropským a mezinárodním právem. Dnes je legální vrátit žadatele o azyl pouze do „třetí bezpečné země“, kterou Turecko v žádném případě není. Turecko není schopné nabídnout mezinárodní ochranu žádnému syrskému uprchlíkovi, jelikož má k Ženevské konvenci geografickou limitaci. To znamená, že, ač Turecko Ženevskou úmluvu o ochraně uprchlíků podepsalo, omezuje poskytování ochrany pouze na občany zemí Rady Evropy. Tato absurdní limitace tak drtivé většině uprchlíků žádat o azyl neumožňuje.

V řadě případů bylo zdokumentováno, že Turecko poslalo Syřany zpět do Sýrie, a to opět v rozporu s mezinárodními normami (princip non-refoulement). Aby Řecko mohlo poslat uprchlíka zpět do Turecka, mělo by v každém případě žádat diplomatické záruky, že nebude Tureckem poslán zpět do Sýrie (viz případ Hirsí Jamaa v.Italy). Evropské i mezinárodní právo sice zakazuje tzv. kolektivní vyhoštění, prohlášení  EU aTurecka však naopak na kolektivním vyhoštění staví.

Dosavadní judikatura Evropského soudu pro lidská práva jasně ukazuje, že první takovýto případ, který by se před soud dostal, by nepochybně vedl k okamžitému odsouzení nové praxe EU.

Ihned po publikaci výsledků předběžné dohody ze 7. března se na hlavu představitelů EU snesla velká kritika. S tou se nová dohoda z minulého týdne snaží vypořádat. Na jednu stranu stanovuje, že všichni neregulérní migranti budou ihned vraceni do Turecka (což je protiprávní), na druhou stranu hned dodává, že nebude docházet ke kolektivním vyhoštěním, všichni budou chráněni v souladu s mezinárodními standardy včetně principu non-refoulement a všechny žádosti o azyl budou individuálně posouzeny. Tato schizofrenie již prvního odstavce textu jen ukazuje zoufalost celého prohlášení.

Problematický návrh podmíněného přesídlování

Ještě absurdnější je pak návrh na přesídlování stejného počtu lidí jako těch, které přijme Turecko zpátky. Ač na toto opatření není právní nárok, přesídlení je jedno z dlouhodobých řešení, které vytrvale už desítky let prosazuje a zaštiťuje UNHCR. Je to nástroj nejen pomoci uprchlíkům v obtížných podmínkách, ale také převzetí částečného břemene na sebe namísto mnohem chudších států, které se na svých územích potýkají s vysokými počty uprchlíků. EU může rozhodnutím ve prospěch přesídlení ukázat svou připravenost se na situaci okolních zemí konstruktivně podílet. Pokud by však Turecko na základě dohody z minulého týdne chtělo přesídlit co nejvíce lidí ze svých uprchlických táborů, znamenalo by to pro něj logicky nutnost podpořit co nejvíce nelegálních nebezpečných cest po moři. To by vedlo k většímu počtu navrácených z EU a tedy i k většímu počtu přesídlených. Tato logika nedává smysl a vedle toho, že je návrh protiprávní, je také eticky a morálně zvrácený.

Je navíc třeba si přiznat, že veškeré další přesídlování do EU se nyní bude soustředit hlavně na Turecko a lidé z Libanonu či z Jordánska, kde jsou také velké uprchlické tábory, přesidlováni nebudou.

Přesídlování uprchlíků do členských států EU je a zůstává na dobrovolné bázi, a je tak nadále nejisté, jak se podaří celou dohodu dodržet. Závěry Evropské Rady pro jistotu výslovně zmiňují, že dohoda s Tureckem nepřináší žádné nové závazné povinnosti pro členské státy z hlediska přesídlování či relokace v rámci EU.

Co přináší poslední summit?

Výsledná dohoda s Tureckem není jako taková právně závazná, jedná se pouze o politicky závazné společné prohlášení. Jako takové tak není právně napadnutelné, jeho jednotlivé součásti, především až budou právně implementovat prohlášení v praxi, však už ano.

Navracení všech neregulérních migrantů zpět do Turecka je podle dohody pouze dočasného charakteru (není však jasné, co tím je přesně míněno).

Právní analytik Steve Peers trefně podotýká, že EU promeškala šanci učinit dohodu v souladu s právem, jednak vložením povinnosti Turecku monitorovat zacházení s navrácenými uprchlíky a migranty, ale především požádat Turecko, aby začalo Ženevskou konvenci o právní ochraně uprchlíků plně aplikovat.

Řecko, kde posouzení jedné žádosti o azyl trvá řádově měsíce, by mělo podle představitelů členských států EU stáhnout tento čas na jeden týden. Řecký azylový systém je však v kritickém stavu, Dublinské transfery do země jsou již dlouhou dobu na základě rozsudků Evropského soudu pro lidská práva i Evropského soudního dvora zakázány. Nicméně Řecko již řadu let žádá Evropskou unii o pomoc se svým azylovým systémem a vypadá to, že teprve vidina možnosti odsunutí problémů a současně lidí zpět do Turecka, přivádí lídry EU k tomu, aby se rozhodli Řecko radikálně podpořit.

Ve stejnou dobu, kdy členské státy EU pracují na vysoce kontroverzní dohodě s Tureckem, Evropský parlament právě schválil možnost udělení humanitárních víz v rámci novely evropského Vízového kodexu a rezoluci ohledně migrace, ve které předně říká, že bez vzájemné solidarity to dál nepůjde.

Desítky dobrovolníků míří každý den z  evropských zemí do Řecka a neziskové organizace volají po zachování zdravého rozumu a dodržování lidských práv.