Autor v článku především upozorňuje na odlišnost pohledu majoritních institucí a samotných imigrantů na integraci. Jak instituce zastupující „zájmy autochtonního obyvatelstva“, tak i migranti mají své strategie a motivace měnící se v čase. Ne ode všech migrantů je ve stejné míře očekáváno, že se v České republice integrují: „Západní migrace je považována za integrovanou, přestože neumí místní jazyk a s autochony se nestýká, u migrace z východu je zvládnutí jazyka a některých kulturních zvyklostí podmínkou. Integrace je pro ně tudíž náročnější.“ Z hlediska migrantů může být především na začátku pobytu v imigrační zemi otázka „integrace“ cizí. Vyplývá to z toho, že si nepředstavují, že by svůj budoucí život strávili v této zemi. Pokud takto uvažují po delší dobu, jejich životní situaci lze popsat jako „permanentní provizorium“. V závěrech článku je zmíněna důležitost institucí zaměřených i na integraci majority. Zatímco například základní školy hrají zásadní úlohu pro integraci, vzdělávání dospělých je nedostatečné: „Imigranti zejména z prostoru bývalého Sovětského svazu, kde se ve většině zemí nepoužívá latinka, se stávají v českém prostředí takřka negramotnými a tento stav přetrvává řadu let“. Autor také upozorňuje na faktor restriktivních pravidel pro vyřízení pobytu vedoucích k exkluzi a vytváření cizineckých komunit.