Abeceda migrace
Demagog.cz sestavil slovníček základních pojmů, které se dotýkají migrace: nejdiskutovanějšího tématu letošního podzimu. Kromě definic a kontextu naleznete u pojmů také čerstvé statistiky.
Převzato z blogu iHned.cz, na kterém byla Abeceda migrace zveřejněna.
Otázky migrace a
možného příchodu uprchlíků do České republiky se staly předmětem
celospolečenské diskuze, v níž bohužel často namísto reálných faktů a
korektního hodnocení situace převažují emoce, zkratkovitá vyjádření a také
bohužel šíření strachu. Demagog.cz se proto rozhodl vytvořit speciální
analytický tým, který se bude tomuto tématu věnovat. Naším cílem je
prostřednictvím faktické analýzy (jak jsou naši čtenáři zvyklí) dát na stůl
reálné argumenty - bez emocí, bez hysterie - na kterých jedině může stát
potenciálně přínosná společenská diskuze.
Samotné téma letošního podzimu je také tématem značně komplikovaným. Veřejný
prostor a to bohužel platí také pro média a veřejné činitele, o migraci často
hovoří způsobem, který je zavádějící a zjednodušující. Proto náš tým vytvořil
přehlednou abecedu migrace, slovníček základních pojmů, které se tématu týkají."
*Azyl * Děti cestující bez doprovodu * CEAS - Společný Evropský Azylový Systém * Cílová Země * Detence * Doplňková ochrana * Dublinský systém * Ekonomický migrant * Humanitární vízum * Integrace * Islám, Islamista, Islámský extremismus * Kvóty * Legální cesty do EU * Migrace * Migrační trasy * Návratová politika * Princip Nenavrácení * Ochrana hranic EU * OSN * Převaděčství * Tranzitní země * Schengenský prostor * Uprchlík * Vnitřně přesídlené osoby * Zařízení pro zajištění cizinců * Ženevské úmluvy *
A
Jedná se o právo státu poskytnout ochranu cizinci, který je prokazatelně pronásledován na území své vlastní země (více o podmínkách získání statusu v definici hesla Uprchlík). V České republice tuto možnost definuje článek 43 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993) a blíže ji specifikuje zákon číslo 325/1999 Sb., o azylu, a cizinecký zákon (.pdf). Povinnost přijímat uprchlíky vyplývá České republice také z mezinárodních úmluv. Dle statistiky Ministerstva vnitra ze 1020 žádostí v roce 2014 Česká republika vyhověla 82 aplikantům, výrazně větší procento žadatelů o azyl nicméně každým rokem obdrží dočasnou ochranu (294 žadatelů, viz heslo Doplňková ochrana) (str. 1, .pdf). Rozhodnutí udělit či neudělit azyl je odpovědností Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. K poslednímu měsíci roku 2014 žilo v České republice celkově 1889 azylantů (str. 11, .pdf), z nichž nejvíce pochází z Běloruska, Ruské federace, Ukrajiny a Sýrie.
Evropská perspektiva: Žadatelé o azyl v Evropské Unii za první čtvrtletí roku 2015 podle národnosti
Zdroj:
Eurostat (.pdf)
B
Podle posledních dostupných údajů požádalo v roce 2014 v EU o azyl 23 100 dětí cestujících bez doprovodu (Eurostat). V září 2015 mezinárodní charitativní organizace World Vision odhadla, že jen v Srbsku se nachází kolem 8 000 dětí cestujících bez doprovodu (World Vision). Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je dítě bez doprovodu „odloučené od obou rodičů a není mu poskytována péče dospělou osobou, která má podle práva nebo zvyku tuto péči poskytovat“ (OSN). Základním principem přístupu k uprchlickým dětem cestujícím bez doprovodu je jednání v nejlepším zájmu dítěte.
C
CEAS (Common European Asylum System) je společný evropský azylový systém, který poskytuje lepší přístup k azylovému řízení těm, kdo v Evropě hledají mezinárodní ochranu. CEAS zajišťuje, že lidé obávající se pronásledování nebudou vráceni tam, kde jim hrozí nebezpečí (viz princip nenavrácení). Rovněž poskytuje důstojné podmínky lidem, kteří požívají mezinárodní ochrany v rámci EU (.pdf). Současný společný azylový systém nezvládá aktuální situaci, jak můžeme pozorovat v Itálii, Řecku, Maďarsku a dalších tranzitních zemích (UNHCR). K řešení vzniklých problémů mají přispět i kvóty (Euroskop). Prosadit kvóty ve všech členských zemích EU nebude však jednoduché. Poslední návrh Evropské komise z 9. září 2015 (Evropská komise) ohledně kvót počítá s rozdělením 160 tisíc uprchlíků mezi jednotlivé členské země.
V kontextu současné krize se jedná zejména o západní část Evropy, kde po válečné restrukturalizaci vzniklo jakési bohatší jádro, které zahrnuje zejména Německo, Francii, Belgii, Švýcarsko, Švédsko a Nizozemsko, dnes i Velkou Británii. Od 70. a 80. let se cílem uprchlíků stávají i země jižní Evropy, tedy Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko, ovšem dnes, díky ekonomickým problémům jihoevropských zemí, např. Řecka, tento trend upadá. Častým trendem je, že se daná cílová země stává významnou pro koncentraci určité etnické skupiny (analýza Europeum, 2001). Interaktivní infografiku znázorňující počty imigrantů v jednotlivých cílových zemích EU naleznete na švédském serveru Pejl.
D
Jedná se o zadržení v zařízení pro zajištění cizinců (Veřejný ochránce práv). Slouží k omezení svobody cizinců na základě rozhodnutí Policie České republiky nebo Ministerstva vnitra České republiky a často také jako metoda odrazení dalších migrantů od vstupu na území státu. Podmínky výkonu zajištění upravuje zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (.pdf). Oficiální statistiky týkající se přesného počtu zadržených v detenčních centrech nejsou k dispozici. Jsou však k dispozici statistiky počtu zadržených nelegálních migrantů cizineckou policií ČR. V prvním pololetí roku 2015 bylo zadrženo 3 018 nelegálních migrantů. Někteří z nich skončili v detenčním zařízení (Ministerstvo vnitra). V období od 17. června 2015 do 7. září 2015 bylo zjištěno 2 658 nelegálních migrantů (Cizinecká policie).
Zdroj: Respekt
Doplňková ochrana, vymezená zákonem o azylu, č. 165/2006 Sb. (.pdf), je dočasná forma ochrany udělená žadateli o azyl na dobu, po kterou je tato osoba prokazatelně v nebezpečí ve své domovské zemi (nejčastěji 1 až 3 roky, s možností prodloužení). Tato forma ochrany je v České republice udělována mnohonásobně častěji než azyl. Např. v roce 2014 byla doplňková ochrana udělena 119 občanům Ukrajiny, zatímco azyl jen 25 žadatelům Ukrajinské národnosti (statistiky MVČR, .pdf). Uprchlíci, jimž byla přidělena doplňková ochrana, mají nárok na stejnou sociální a zdravotní péči, která je poskytována státním příslušníkům (Směrnice Rady 2004/84/ES, .pdf). V praxi jsou však žadatelé o sociální podporu často chyceni v legální smyčce, díky které na svá práva nedosáhnou, jak zmiňuje např. analýza MigraceOnline.cz.
Dublinský systém je označení pro mechanismus, kterým je v rámci členských států Evropské unie a dále Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska určován jediný stát, který projedná žádost cizince o mezinárodní ochranu a ve věci rozhodne, ať už je žádost o mezinárodní ochranu podána kdekoliv na území těchto států (Ministerstvo vnitra). Cílem dublinského systému je eliminovat jev zvaný „asylum shopping“, kdy je řízení o žádosti cizince vedeno současně nebo postupně několika členskými státy, do nichž se cizinec účelově přemísťuje, a současně předejít situaci označované jako „refugee in orbit“, kdy se naopak žádný stát nepokládá za příslušný k meritornímu posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, neboť aplikuje princip třetí bezpečné země na členské státy Evropské unie, ve kterých žadatel o mezinárodní ochranu pobýval před příchodem do státu, jenž nyní žádost hodnotí. Dublinský systém je v posledních letech terčem kritiky především jižních zemí EU, které si stěžují na to, že musejí přijímat nepřiměřené množství uprchlíků. Podle kritiků je dublinský systém zastaralý a nespravedlivý vůči hraničním státům EU a zvýhodňuje vnitrozemské a severní státy. Maďarsko se jako jedna z mála vstupních zemí maximálně snaží o aplikaci smluvních závazků podle dublinského systému, oproti Řecku a jiným zemím, které tyto pravidla plně nerespektují. Příkladem může být Německo, které už nechce Syřany odesílat zpět do těch členských zemí, přes které se dostali do EU. Německé vládě šlo především o zrychlení úředního procesu pro ty, kteří již v zemi jsou nebo do ní přijdou. Resort vnitra však upozornil, že nové předpisy neznamenají konec platnosti dublinského systému.
E
Tímto termínem jsou označovány osoby, které dobrovolně, bez život ohrožujících příčin, odcházejí do jiného státu v očekávání zlepšení své životní úrovně, ekonomické situace, vzdělání a podobně. Na rozdíl od uprchlíků tyto osoby svou domovskou zemi neopouští proto, že mají oprávněný strach z pronásledování ve své zemi z důvodů např. rasových, náboženských, národnostních, nebo proto, že prchají před tamním válečným konfliktem, přírodní katastrofou apod. Slovní spojení ekonomický uprchlík je tedy oxymóronem, což v podstatě znamená, že nedává smysl (viz odkaz Uprchlík).
H
Humanitární víza jsou jedním z často zmiňovaných řešení současné uprchlické krize. Paradoxně pro státy Evropské Unie není tento koncept ničím novým. Současná regulace upravující vízové zákony států EU (tzv. Visa Code) doporučuje státům udělování humanitárních víz v případě, že je situace „dostatečně vážná” (článek 22, str. 51, .pdf). Posouzení vážnosti situace je však již ponecháno na jednotlivých státech, které se doposud zdráhají možnosti humanitárních víz využít. V praxi by taková víza umožnila Evropským státům dostát svých povinností vůči Ženevským úmluvám a umožnila by uprchlíkům cestovat za azylem bez nutnosti riskovat svůj život. Zahraniční konzuláty by mohly ve třetích zemích vydávat tato jedno-vstupová víza (tzv. laissez-passer povolení) lidem, kteří by po bezpečném příjezdu do Evropy legálními cestami měli v úmyslu požádat o mezinárodní ochranu. Takové opatření by umožnilo Evropským státům efektivněji kontrolovat proud migrace a vyhnout se komplikacím vyplývajícím ze selhávajícího dublinského systému. V současné době možnosti humanitárních víz evropské státy nevyužívají a uprchlíci jsou tak nuceni cestovat za bezpečím nelegálními cestami (viz heslo Legální cesty do EU).
I
Integrace je proces umožňující cizincům postupně se začlenit do společnosti. Cílem integrace je oboustranně přínosné nekonfliktní soužití cizinců a majoritní společnosti (Ministerstvo Práce a Sociálních Věcí).
Zatímco Islám je druhým nejrozšířenějším náboženstvím na zemi a ti, kdo jej vyznávají, jsou nazýváni muslimové, islamismus je snaha převést islámskou víru v politickou ideologii. Ne každý muslim je zároveň islamistou. Islámský extremismus je pak nejkonzervativnější formou islamismu, který často užívá násilných prostředků k dosažení svých politických a náboženských cílů. Opět, ne každý islamista je zároveň islámským extremistou (článek 12, Deklarace Rady Evropy o Islámu, Islamismu a Islamofobii).
K
V souvislosti se současnou debatou o migraci v EU se jedná o návrh Evropské komise (Evropská komise) na rozdělení 160 tisíc uprchlíků mezi členské země EU. Souvisí s CEAS.
L
V současné debatě o migraci často slýcháme termín „nelegální imigrant”. Tento výraz poukazuje na fakt, že naprostá většina jednotlivců současné migrační vlny přichází do Evropy nelegálními cestami. Množství lidí, kteří na kontinent cestují za pomoci nelegálních prostředků, je však dáno nedostatečnou dostupností legálních cest do bezpečí. Dle Evropské charty základních práv (článek 18, .pdf) má každý člověk právo požádat o azyl, nicméně v praxi je téměř nemožné dosáhnout evropské půdy legálně, pokud žadatel pochází z jedné z nejčastějších zdrojových zemí. Uprchlíci ze Sýrie, Eritrey, Afghánistánu, Palestiny a dalších zdrojových zemí mají jen minimální šanci na vízum dosáhnout, zejména díky podmínkám stálého příjmu v zemi původu, nutnosti dodat dokumenty, které mohou být nedostupné, či díky vysoké ceně víz, kterou konzuláty účtují (ECRE). Nutnost získat speciální letištní tranzitní víza (Airport transit visa) vyžadovaná po občanech nejčastějších zdrojových zemí znemožňuje uprchlíkům zakoupení letu s přestupem v EU (Dohoda EU z roku 1996, .pdf). Jelikož o azyl lze požádat pouze na území státu, který může mezinárodní ochranu poskytnout, jsou uprchlíci odkázáni na nelegální cesty za bezpečím a na pomoc převaděčských gangů (viz heslo Převaděčství). Jedním z řešení tohoto paradoxu by bylo širší využívání humanitárních víz (viz heslo Humanitární vízum).
M
Jedná se o přesun jednotlivců či skupin osob v prostoru, přičemž jednotlivé podkategorie závisí na definici onoho prostoru. Pokud se jedná o přesun v rámci jednoho státu, tak tento jev nazýváme vnitrostátní migrací. Pokud občané opouští svůj domovský stát, například Českou republiku, s cílem usadit se v jiném státě, jedná se o emigraci. Pokud občané jiného státu cestují například do České republiky s cílem usadit se zde, jedná se o imigraci (Oxford dictionary). Rozdíl mezi termíny je tedy pouze v perspektivě. Trend je takový, že s ekonomickým rozvojem rovněž stoupá i intenzita migrace (IOM Report 2014, str. 78, .pdf). Pro srovnání, během prvních 8 měsíců roku 2015 bylo v České republice podáno 990 žádostí o azyl, což je o 420 více než za stejné období v minulém roce (Statistiky MV, .pdf). Česká republika zaznamenala nejvíce žádostí o azyl v roce 2001, kdy jich bylo více než 18 tisíc, a v roce 2003, kdy bylo podáno 11 400 žádostí (Statistiky MV, str. 2, .pdf).
Jedná se o trasy, kterými migranti nejčastěji putují. V souvislosti se současnou krizí se v médiích nejčastěji termín migrační trasy objevuje ve spojení s nejfrekventovanějšími cestami, kterými uprchlíci míří do Evropy.
Celkový pohled na migrační trasy 
Zdroj: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/v-stredozemnim-mori-asi-utonulo-400-uprchliku-z-afriky/1204754
N
Návratová politika je jednou z nedílných součástí migračního managementu každého státu. Jedná se dobrovolný nebo nucený návrat (vyhoštění) cizince z konkrétní země poté, co mu nebyla schválena žádost o mezinárodní ochranu, nebo pokud z jiného důvodu přišel o právo v zemi pobývat (IOM, str. 108, .pdf). Na evropské úrovni návraty upravuje směrnice č. 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (.pdf). V České republice upravuje tuto otázku zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (.pdf). Rozhodnutí o vyhoštění však ve vždy vyústí v opuštění prostoru Evropské unie. Například mezi roky 2010 a 2013 opustilo EU jen mezi 35 % držitelů rozhodnutí o návratu (Eurostat, str.3, .pdf).
Mimo vyhoštění existuje i možnost dobrovolného návratu, která umožňuje cizincům pobývajícím na území České republiky návrat do vlasti na náklady ČR (na základě zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění). Díky programu je možné se vrátit domů jako běžný turista. Úřady v zemi návratu nebudou informovány o příjezdu cizince ani o okolnostech pobytu v ČR (IOM). V roce 2014 se s pomocí IOM a českého státu do vlasti navrátilo 169 osob (IOM, str. 43–44, .pdf). Proces dobrovolného či nedobrovolného návratu se nazývá repatriace.
Česká
republika 
Zdroj:
MVČR (.pdf, str. 40)
Zdroj:
UNHCR (.pdf, str. 20)
Princip nenavrácení je zakotven v článku 33(1) Ženevských úmluv takto: „Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.” (.pdf) Princip nenavrácení je nezávislý na výsledku azylového řízení, tj. státy se zavazují nevracet uprchlíky do domovských zemí, kde by jim hrozilo další pronásledování. Aktuálním příkladem uprchlíků, na které se vztahuje princip nenavrácení, jsou lidé, kteří prchají před občanskou válkou v Sýrii a jejichž životy by případným navrácením do Sýrie byly přímo ohroženy (Report BU Law, .pdf).
O
V EU rozlišujeme dva základní typy hranic: hranice vnitřní, tj. mezi státy EU či státy, které se účastní schengenského prostoru, ale nejsou v EU (Norsko, Island a Švýcarsko), a hranice vnější mezi státy EU a státy, které nejsou ani v EU, ani v schengenu. Ochranu vnějších hranic Evropské unie má na starosti agentura FRONTEX, která vznikla v roce 2004. Jedná se o agenturu EU, která jednak koordinuje činnost hraničních služeb členských států EU, ale také spolupracuje s tzv. třetími zeměmi, přes něž proudí uprchlíci do Evropské unie. Jedná se zejména o balkánské státy a dále například Turecko.
Organizace spojených národů hraje od svého založení klíčovou roli v mezinárodní ochraně uprchlíků. Od roku 1950 tak OSN činí prostřednictvím Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Tento úřad má mandát k zajištění bezpečnosti uprchlíků, asistenci s integrací v cílových zemích a k pomoci s případnou repatriací uprchlíků. V současnosti v Úřadu pracuje 7 680 zaměstnanců ve 125 zemích světa, kteří podle odhadů pomáhají 33,9 miliónům uprchlíků (UNHCR).
P
Převaděč je ten, kdo pro jiného organizuje nedovolené překročení státní hranice nebo jinému umožní či mu pomáhá nedovoleně překročit státní hranici nebo jinému po nedovoleném překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České republiky nebo takové přepravení organizuje. Tato činnost je v České republice v rozporu se zákonem. Jedná se o trestný čin podle 340 zák. č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník).
Policejní prezident Oldřich Martinů se vyjádřil k počtu osob, které se určitým způsobem zabývají převaděčstvím. „Počet osob, které spadají do kategorie pašeráků a byly nějakým způsobem vyšetřovány v rámci celé EU, je 30 tisíc. S tím, že v současné době probíhá 1400 vyšetřování v různých stadiích.“ (E15).
Zdroj: Český
Rozhlas
T
Jedná se o zemi, přes kterou proudí migranti ze své země původu do cílové země, to znamená, že přes tranzitní zemi pouze cestují a jejich cílem není se zde usadit. Příkladem tranzitní země jsou balkánské státy, státy střední Evropy, zejména Česká republika, Maďarsko a Slovensko, ale také státy jižní Evropy, jako například Řecko. Zatímco EU během prvních tří měsíců roku 2015 zaregistrovala 185 000 nových žádostí o azyl, v ČR jako tranzitní zemi bylo v tomto období evidováno jen 355 žadatelů (0,2 % celkového počtu žádostí v celé EU). (Eurostat, .pdf).
S
V roce 1985 byla podepsána mezi zeměmi Beneluxu, Německem a Francií Schengenská dohoda o opatřeních uplatňujících princip volného pohybu osob a zboží a zrušení kontrol společných hranic. Zrušení kontrol na vnitřních hranicích bylo následované posílením kontroly vnějších hranic. V roce 1999 byl kvůli narůstajícímu politickému významu zahrnut schengenský prostor pod hlavičku EU v rámci Amsterodamské smlouvy. Vývoj rozšiřování schengenského prostoru je možné podrobněji nastudovat zde. Česká republika přistoupila k Schengenské smlouvě 21. prosince 2007. Schengenský prostor představuje společnou vízovou politiku členských zemí, posílenou kontrolu vnějších hranic, volný pohyb osob a zboží.
U
Uprchlík je osoba, která utekla ze své původní země před válkou či před životu nebezpečným pronásledováním založeným na rasových, náboženských, národnostních či politických důvodech či důvodu příslušnosti k určitým společenským skupinám a která může tuto skutečnost dokázat. Tato definice, ustanovená Mezinárodní úmluvou o právech uprchlíků z roku 1951 (str. 14, .pdf) a Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z roku 1967 (str. 46, .pdf), je v České republice užívána také při rozhodování o udělení mezinárodní ochrany (viz Azyl, Doplňková ochrana) (str. 1, .pdf). Státem uznané osoby se statusem uprchlíka mají v mnoha ohledech práva a svobody podobné občanům státu, ve kterém žijí. Mezi jejich práva však nepatří právo volební či mnohá základnější práva – např. právo volného pohybu často omezené hranicemi uprchlického tábora či právo pracovat. Tato omezení v mnohém znemožňují integraci uprchlíků do společnosti.
V
Vnitřně přesídlené osoby jsou lidé nebo skupiny lidí, které byly donuceny opustit své domovy kvůli konfliktu v zemi nebo přírodní katastrofě, ale nepřekročily přitom hranice domovského státu (OSN, .pdf). Tyto osoby zůstávají pod právní ochranou svého státu. V případě občanského konfliktu se ale může stát, že uprchlíci prchají právě kvůli státu, který by jim však měl zajistit ochranu. Počet vnitřně přesídlených osob se v posledních letech zvýšil z 30 milionů osob v roce 2012 k téměř 40 milionům IDPs v roce 2015 (IDMC, UNHCR, str. 5, .pdf). Vnitřních přesídlenců je tak celosvětově více než uprchlíků. Jen v Sýrii se dnes nalézá 7 632 500 vnitřních přesídlenců (UNHCR, str. 47, .pdf).
Z
Zařízení pro zajištění cizinců slouží jako místo pobytu pro migranty. Azylový zákon č. 325/1999 Sb. definuje zařízení následovně: „Zařízení pro zajištění cizinců (dále „zařízení“) slouží k omezení svobody cizinců na základě rozhodnutí Policie České republiky (dále „policie“) nebo Ministerstva vnitra České republiky (dále „ministerstvo“)” (.pdf). V různých fázích zpracování žádosti o azyl se migranti ocitají v odlišných zařízeních, které slouží k odlišným účelům. Mezi základní zařízení v České republice podle azylového zákona č. 325/1999 Sb. patří přijímací středisko, pobytové středisko a integrační azylové středisko (odkaz). Ministerstvo vnitra používá místo pojmu „zařízení pro zajištění cizinců” pojem „azylová zařízení” (MV).
V České republice funguje několik typů zařízení pro zajištění cizinců, jejich krátký popis a přímé odkazy na zařízení lze nalézt na webových stránkách Správy uprchlických zařízení spadajících pod Ministerstvo vnitra. Odpovědi na otázky týkající se zařízení pro zajištění cizinců jsou zodpovězeny na webových stánkách ombudsmana.
Ž
Migrační politika členských států Evropské unie se opírá o řadu mezinárodních úmluv z druhé poloviny 20. století. Mnoho z nich spadá právě do skupiny Ženevských úmluv, které byly přijaty mezinárodním společenstvím v reakci na osud veteránů, válečných vězňů a uprchlíků po konci druhé světové války. Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 jako první definovala právní status uprchlíka (Článek 1A). Dalším základním dokumentem mezinárodního uprchlického práva je i Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967, který prodloužil a rozšířil platnost původně časově a geograficky omezených definic ustanovených původní Úmluvou (UNHCR). Jednotlivé právní řády členských států EU se zavázaly dodržovat definice uprchlické problematiky dané těmito mezinárodními úmluvami.